Pěstounem z leknutí

21. díl - ,,Veselé překvápko"

Školní rok se chýlí ke konci. Naše mladší dcera s manželem si zakoupili rodinný dům a pustili se do stěhování a rekonstrukce domu, takže jejich pětiletý synek, náš nejstarší vnuk, je opět na nějaký čas u nás. „Sluníčko" má zas doma parťáka vrstevníka.

20.díl – Dvě „víkendovky“ a každá jiná

Čas plyne. Schválení zařazení do evidence, pro možné přijetí dalšího dítka do naší rodiny, je stále v řízení. Občas se úřadům připomenu, ale to je vše co mohu v tomto dělat. Snad se jednou dočkáme.

Taťka brblá něco jako ve smyslu: „Sliby,chyby." Ale s tím nic nenaděláme. Tak honem na psychotesty, ať to máme za sebou! Tyto testy by měly odhalit osobnost každého žadatele a schopnost pečovat o svěřené děti. Každý pár je pozván zvlášť na určitý den a zde pak již každý jednotlivě vyplňuje sám za sebe bez “nakukování" či porady s partnerem.

Vánoční svátky, již třetí se „Sluníčkem", jsou veselé, plné netrpělivé dětské radosti z očekávání příchodu Ježíška. Díky stále ještě malé, pětileté „breptalce sluníčkové", se doma stále snažíme zachovat tajemné kouzlo náhlého objevení dárků pod stromečkem a spoustu dalších svátečních zvyků. Benjamínek už dávno ví jak to s dárky chodí, ale i jeho baví vánoční „kouzlení" a pomáhá s přípravami. Štědrý den je pro mne hektický a pro děti nekonečný, až do večerní nadílky. Jásot a „hlahol „ Sluníčka" nad dárky je ohlušující, ale velmi potěšující a „nakažlivý".

Chvilku po školícím kurzu pěstounů se shodou náhod dovídám, že holčička, kterou jsem potkala na listopadovém semináři „Dítě jiného etnika v NRP", by měla být umístěna do DD, protože se za její roční pobyt u „přechodňáků", nenašla žádná stálá pečující rodina do budoucna. Až se mi z toho „zastavila pumpa".

Čas utíká. Utíká nám všem, protože nemládneme a utíká i dětem v ústavech bez rodičů. Ne, že by nestál náš život za zmínku, ale mohl být ještě užitečnější.

„Sluníčko" chodí dopoledne do školky a benjamínek je už v páté třídě. Odpoledne trávíme často po poradnách, doktorech, školeních,... Né, že by nebyl čas na zábavu, ale je to dost často a málokdy se mi podaří prostřídat se s naším taťkou, abych nemusela holčinu tahat všude sebou. Při klasickém zaměstnání by to bylo těžko uskutečnitelné.

Na školící setkávání pěstounů už tedy beru „Sluníčko“ s sebou. Já se školím a holčičku s ostatními pěstouňaty hlídá najatá „teta“ neziskovky. Brzy se zde cácorka otrká a na setkání se známými dětmi se moc těší.

,,Sluníčko je tu s námi zhruba rok a za,,chvíli"oslaví 4.narozeniny. Docházím s ní na logopedii a doma pilně trénujeme výslovnost. K tomu pár dalších odborníků na drobné zdravotní,,nedostatky".

Po zotavení nervů ,,Sluníčka" a pominutí jejích nočních děsů z nátlakových dotazů biorodičů, po uplácání nervů mých z ,,podivné reakce" doprovodky, jsem se obrnila předsevzetím a smířením se se skutečností, že na ochranu zájmů holčičky ,,Sluníčkové" zůstávám a zůstanu vlastně sama a sama je musím taky hájit.