ČASTO SLÝCHÁME, ŽE JSOU PĚSTOUNSKÉ DĚTI NEPOSEDNÉ.

Často slýcháváme, že pěstounské děti jsou neposedné. U ničeho nevydrží a nic je dlouho nebaví. Ten problém ale není jen u přijatých dětí. V dnešní době jsou všechny děti podstatně náročnější na volnočasové aktivity a slovo nuda je na denním pořádku. Nabídněte jim výstavu, divadlo nebo procházku přírodou a uvidíte parádně protažený obličej. Když je pozvete do kina, tak na super akční novinku nebo se v půlce filmu budete prodírat i s otrávenou ratolestí k východu. A koupaliště? Bez tobogánu? To myslíte vážně?
Není to stejné jako v dobách našeho dětství. Tenkrát jsme nebyli aktivitami tolik zahlcení a za kulrůrou se vyráželo většinou v rámci rodiny. Se školou jsme museli přetrpět Rusalku, Prodanou nevěstu a několik koncertů vážné hudby. Taky jsme byli v kině na sovětském filmu, absolvovali jsme několik exkurzí a v paměti mi uvízla vzpomínka na traktor "ZETOR"
Doma to nebylo o moc bohatší. Žádná zábavná centra, lunaparky,iqparky, aqparky, lanové a bobové dráhy či hopsária. Těšit jsem se mohla na les spojený s trháním borůvek, dovolenou u rybníka ve stanu a kino (dokonce letní) nebo veřejné bruslení. Toho jsme si užili bohatě.
Naše, dnes už dospělé děti, toho ve svém dětství měly přece jen o trochu více. Jezdilo se do Itálie a tam už centra zábavy byla. Dovolená i výlety začínaly už samotným těšením. Povídali jsme si o tom co nás čeká, tipovali si co se tam od minulé návštěvy změnilo, odškrtávali jsme dny do odjezdu. Užili jsme si i cestu. Tunely, průjezd Alpami, večeři na parkovišti mezi kamióny, moře, mušle, vlny, večerní procházky, osvětlené krámky plné cetek, nákup dárečků, italskou zmrzlinu...
Naše současné, pěstounské děti nic z toho neřeší. Oznámení že pojedeme do aqaparku nebo k moři berou jako zmínku o tom co bude k večeři. I když ta večeře je pro ně asi o něco důležitější :-). Neprožívají to. Cesta je pro ně nekonečně dlouhá a žádné Alpy na tom nic nezmění. Pohledem na ně se kochám jen já. U moře se jim líbí, ale přesto že jsme ubytovaní v areálu s hřištěm a bazény, tak se zanedlouho nudí. Jsme na pláži a kluci stojí opření o slunečník a tváří se kysele. " Co je? " ptám se. " My nevíme co máme dělat!" odpoví s výrazem největšího utrpení. " Tak jděte do vody, vezměte si člun" radím.
"To už se nám nechce" nesouhlasí a dávají najevo, že je to fakt otrava. Zvednu se posbírám všechny naše kyblíky a lopatky po celém okolí. " Postavíme hrad" navrhnu. Kluci nadšeně souhlasí. No vida, přece jen je něčím zaměstnám. Zaraduji se. I holky se přidají a tak navrstvíme kopec písku. Jsem tak zabraná do díla že ani nepostřehnu jak po pár minutách všechny děti zmizely. Holky se cachtají ve vlnách a kluci se opět unuděně opírají o slunečník. Já padesátnice, s lopatkou v ruce, sedím sama před hromadou písku a snažím se ignorovat pobavený výraz omladiny od sousedních slunečníků. A tak to je u nás se vším.
Netuším jestli to je dobou a nebo jinakostí přijatých dětí, ale pomalu si zvykám na fakt, že tohle asi nezměním.
Doplácám si hrad, ozdobím ho mušličkami, které jsem si sama v moři nasbírala a pak si před ním vyfotím unuděné dětičky.Další fotka do alba vzpomínek.