Chci být pěstoun!

První setkání s dvouletým Toníčkem, který byl z biologické rodiny odebrán pro týrání a tělesné tresty, bylo opravdu smutné. jednalo se o naše první dítě, které jsme jako čerstvě prověření pěstouni přijímaly. Věděli jsme, že děti které k nám budou přicházet, mají za sebou spoustu špatných zkušeností, prošly zanedbáváním, nezájmem rodičů s tím jsme samozřejmě počítali, ale týrání dítěte lidmi, kteří ho mají především milovat a chránit? Dá se to vůbec pochopit rozumem? Je možné se na to kvalitně připravit? Ne, myslím že ne! Na pohled vyděšeného dítěte, plný zoufalství, beznaděje a strachu na to se prostě připravit nedá.

Sociální pracovnice nám chlapečka přinesla chvíli po jedenácté hodině dopolední. Držela ho v náručí a snažila se ho ukonejšit. Marně!
Tepláčky mu sahaly sotva pod kolena a tričko mu bylo naopak hodně veliké. Na nohou neměl boty ani ponožky. Řekla bych, že odchod z biologické rodiny neproběhl zrovna bez problémů. To jsem vlastně ani nemohla očekávat, co mě na tom tak udivuje?
Po drobné vyděšené tvářičce se kutálely opravdové slzy. Nahlas nebrečel, pouze vzlykal a špinavými ručkami si po obličeji rozmazával slzy . Rýma a vzlykot mu brání v dostatečném přísunu kyslíku do plic a tak se každou chvíli rozkašle
Netušila jsem jak se mám zachovat. Co mám vlastně udělat? Mám ho hned vzít do náruče a nebo vyčkat až mi ho paní, která ho stále držela, sama předá? Než jsem se prokousala svými myšlenkami, měla jsem Toníka v náručí a cítila jak moc se z něj snaží vymanit. Nechtěl abych ho držela! Prohýbal se v mém náručí do luku a rukama se mě snažil odstrčit.
Už nevzlykal, hlasitý pláč byl směsí zoufalství a strachu.
Co asi cítí, malý vystrašený kluk v takové chvíli? Snad to raději ani vědět nechci. Ale ta myšlenka se mi sama dere do popředí.
Už zase jiné ruce, cizí tváře, další sevření. Další lidi v jiném domě!

Snažím se, aby z mého sevření nevypadl a neublížil si, ale zároveň ho nechci omezovat v pohybu.
Chci mu přece pomoci, ne mu ubližovat, ale to on neví. Jak by taky mohl?
Zatím mu ubližovali všichni ti které znal. Jak má vědět, že tady už je v bezpečí? Vždyť ani nevím jak mu ubližovali? Jak moc? Čeho se bojí? Čeho se máme vyvarovat? Řekne nám to někdo? Ví to vůbec někdo? Nejspíš ne! Na to budeme muset přijít sami, krok za krokem. Čeká nás dlouhá cesta, kdy bude třeba postupně všechny ty ošklivé vzpomínky a zkušenosti nahrazovat novými, tentokráte takovými, jaké si zaslouží každé dítě.
Uděláme cokoli, aby jsme mu pomohli, ale i tak víme, že všechny ty špatné vzpomínky tak docela nezmizí. Možná je utlumíme, zasuneme někam do pozadí, rozostříme, ale vymazat je nedokážeme! To nedokáže nejspíš nikdo!

Je čas oběda a Toník sedí v malé plastové židličce u dětského stolečku. Nevím ani jestli už dokáže jíst sám. Naše děti to ve dvou letech už dokázaly. Sedí, na talíř s obědem se ani nepodívá. Rukami si žmoulá triko a na podávanou lžíci nereaguje.
Přisouvám si k němu židli od kuchyňského stolu, aby ho nakrmila. Ten zvuk ho vyděsí. Trhne sebou a rozbrečí se.
Chci ho uklidnit, ale před rukou, která se ho chystá pohladit, prudce uhýbá.
Chvíli vyčkávám. Mluvím na něj co nejklidněji, skoro se nehýbu. Zdá se, že se uklidnil. Beru do ruky lžíci, nabírám první sousto a pomalu mu lžíci přibližuji k puse. Uhne hlavou.
Přece musí mít hlad, napadá mě.
Druhý i třetí pokus dopadá stejně. Vzdávám to a odcházím v naději, že si přece jen pár lžiček polévky vezme sám. Moje naděje jsou marné.Oběd zůstal nedotčený.

Celé odpoledne se snažím k chlapečkovi nějak opatrně proniknout. Odmítám návštěvy přátel. Pro začátek tu jsme jen my a náš malý Toník. Jsme tu pro něj a musíme ho o tom nějak přesvědčit. Je to dvouletý chlapeček, ale já bych mu hádala sotva rok a půl. Je drobný, celkově opožděný. Nevěří nikomu, nám ani sobě. Při chůzi se neustále přidržuje zdi, jako by začal chodit teprve před pár dny. Chvílemi dokonce leze po kolenou. Ze země se zvedá jen s pomoci nábytku o který se opírá. Často padá.
Z pokoje přináším připravené hračky. Co by ho tak mohlo zaujmout? Stavebnice? Plyšáci? Autíčka? Beru všechno.
Nezajímá ho nic.
Postupně mu pomalým pohybem přistrkuji jednu věc po druhé, ale po ničem nevztáhne ruku.
Možná mu tu vadím já. Napadne mě.
Odcházím stranou a ......NIC! Po kolenou se odsune od hromádky hraček.
Už zase brečí!
Chci ho vzít do náruče, ale brzdím hned jak se prohne do luku. A tak jen tiše mluvím. Vlastně ani nevím co říkám. Nejde ani tak o slova jako o tón hlasu. Klidný, tichý budící důvěru. Alespoň myslím že by to mohlo zabrat.
Zabírá to! Toník už nepláče. Opět přistrkuji jednu z hraček. Opět marně.

Je odpoledne. Manžel dorazil z práce a syn ze školy. Jsou to další osoby na které si musí zvyknout. Na jeden den je těch změn příliš. Toník sedí u stolečku se svačinou, kterou snad ani nezaregistroval. V televizi běží krteček, ale nikdo se na něj nedívá.
Manžel přichází k Toníkovi a podává mu kousek čokolády.
Toník sebou cukne a hrnek s čajem se rozlije po podlaze. Následuje opět hlasitý pláč. Tentokráte beru vzpouzející se, plačící dítě do náruče i přes jeho vzdor ho tisknu k sobě. Po pár minutách je po pláči. Manžel se prozatím vzdaluje a syn se o první kontakt raději ani nepokouší.

Chci malého vykoupat, ale narážíme na další překážku. Zvuk tekoucí vody ho děsí. V obličeji se mu objevuje vyděšený výraz a řev který následuje po příchodu do koupelny mě okamžitě staví do pozoru. V hlavě mi zabliká varovná kontrolka! Něco je špatně, tohle není jen dětský vzdor. To je pravý strach. Možná byl sprchovaný ledovou vodou, nebo naopak horkou. Netuším, ale lámat to nebudu! Okamžitě vodu vypínám, odcházím z koupelny a vzlykajícího chlapečka otírám vlhčenými kapesníky. Však ono se to pro jednou nezblázní!
V pyžámku mu to sluší. Tak ráda bych se s ním pomazlila, ale omezuji se raději jen na pohlazení.
Strne, ale neuhne ani sebou necukne. První úspěch. Však si taky dávám záležet, aby byly mé pohyby co nejpomalejší a hlas, kterým na něj mluvím připomíná spíš šepot. Improvizuji, co jiného mi taky zbývá.

Večeře nebyla o nic úspěšnější než oběd a svačina. Přece musí mít hlad. Jsem ráda, že se alespoň trochu napil.
Zítra to budu muset s někým zkonzultovat.

Noc, byla taková jak jsem čekala. Byl neklidný. Přesto, že spal se mnou v manželské posteli neustále se budil a plakal. Nedal se uklidnit. Nemohla jsem se ho ani dotknout, natož ho vzít do náruče. Nepomáhala rozsvícená lampička, pokus o zpívání ani tichá mluva, která jakž takž fungovala odpoledne. V noci všechno vypadá mnohem hůř a dětská dušička je ještě více vyděšená. Manžel se synem se ve vedlejším pokoji taky moc nevyspali. Byla jsem ráda, že se konečně rozednilo a že Toník k ránu přece jen na chvíli usnul.
Ranní káva mě postavila na nohy.

Když se Toník probudil, chvíli pobrekával. Převlékla jsem ho do tepláčků a namazala rohlík se sýrem, který jsem rozřízla na dvě půlky. Jíst stejně nebude. Posadila jsem ho ke stolečku a jednu půlku rohlíku položila před něj na malý plastový tácek. Pak jsem odešla do koupelny. Stáhla jsem počůrané povlečení, Plínky tedy nic moc, ale pračku jsem raději nezapínala. Nechtěla jsem ho děsit dalšími zvuky.
Nasypala jsem granulky našemu kocourovi a zamířila zpět do kuchyně.
Toník u stolečku nebyl.
Pátravě jsem pohledem projela celou místnost. Našla jsem ho v rohu kuchyně, mezi ledničkou a velkým stolem. Seděl na zemi v místě kde na něj nebylo moc vidět a cpal se rohlíkem. Hltavě ukusoval kus za kusem a tiskl se při tom ke zdi.
Nenápadně jsem na tácek položila druhou půlku rohlíku a odešla z místnosti. Po pár minutách byl tácek prázdný a malý jedlík dojídal poslední soustu v rohu kuchyně. Toto místo se pro něj stalo jeho bezpečným koutem do kterého se po mnoho dalších týdnů, uchyloval kdykoli chtěl být nerušený a sám.

Následující dny se toho moc nezměnilo.
Toník byl stále nedůvěřivý, bál se hlasitých zvuků a prudších pohybů, děsila ho koupelna, s jídlem se schovával pod stůlem v kuchyni a že by se v dohledné době přestěhoval z manželovy půlky letiště do připravené postýlky to opravdu nehrozilo.

K pár drobným změnám ale přece jen došlo.

Namazaný rohlík si už dokázal vzít z ruky, nemusela jsem ho tajně pokládat na stolek a odcházet z kuchyně, aby si pro něj došel. Noční běsy pozvolna ustupovaly a doba jeho i našeho spánku se prodlužovala.
Z haldy hraček si vybral dvě autíčka a z pelechu našeho kocoura ukořistil starého opelichaného plyšového medvěda, kterého jsme spolu strčili do pračky a pak usušili na topení. To se Toníkovi líbilo. Byla to naše první společná práce. Několikrát za den jsme společně kontrolovali jestli už má suchá ouška a tlapičky. Nakonec medvěd z topení zmizel. Toník ho odnesl pod stůl do svého soukromého kouta, kde už měl autíčka a nedojedený zbytek rohlíku, který mu nakonec sebral kocour.

Co nás ale potrápilo nejvíce byla hygiena. Každodenní otírání vlhčenými ubrousky nebylo ideální a vody ať už tekoucí nebo napuštěné do vany se Toník bál.
Všimla jsem si, že mě ale pozoruje, když něco v koupelně dělám a tak mě napadlo ho k některé z mých koupelnových aktivit přibrat, když nám ta spolupráce s praním medvěda tak šla.
Vybrala jsem si k tomu mytí umyvadla. Do koupelny jsme vstoupili společně. Šli jsme do koše na špinavé prádlo hodit použitou utěrku na nádobí. To Toníček dělal rád.
Pak jsem přisunula k umyvadlu stoličku a sama jsem si stoupla jedle ní.
Podala jsem mu houbičku na nádobí a ukázala jak se s ní pracuje. Sama jsem se druhou houbičkou pustila do otírání umyvadla. Toník mě chvíli pozoroval a pak se neohrabaně přidal. Voda tekla jen maličko, tak že ho nijak neděsila. Činnost se mu líbila.
Další dny jí vyžadoval sám. Když už jsme byli v koupelně, umyli jsme si ruce, obličeje a zuby jsme vyčistili jen medvědovi. Toník nechtěl!
Na své zoubky kartáček použil poprvé až za další dva dny a to ve chvíli, kdy jsem se na něj nedívala. Rozpatlanou zubní pastu po umyvadle jsem neřešila.
Asistovat jsem mu prozatím nesměla, ale i to byl velký pokrok.
Po dalších pár dnech jsme společně už umývali vanu. Použili jsme dokonce sprchu a Toník se jejího zvuku už nebál.
Spolu s plyšovým medvědem do vany vlezl až o dalších pár dní později.

To už jsme za sebou měli návštěvu lékaře, první společnou procházku a taky začal konečně navazovat kontakty s manželem, který mu pro jeho méďů vyrobil postýlku z kusu dřevotřísky.
Se synem se Toník sžil podstatně dříve. Občas nakukoval do jeho pokoje, přijímal od něj nabízené sladkosti a neprotestoval když jsem se musela na chvíli vzdálit a on musel zůstat se synem doma.
S manželem bylo sžívání o něco delší, po několika dnech Toníka jeho přítomnost už alespoň neděsila.
Chvíli trvalo než byl ochotný zůstat s ním sám v jedné místnosti ale převléknout nebo vykoupat se od něj nenechal.

Dalším posunem bylo mluvení. Toník sice neříkal žádná slova, ale při příchodu do naší rodiny ani nežvatlal. Po dvoutýdenním pobytu začal vydávat první srozumitelnější zvuky. Byla to směs batolecího žvatlání a slůvek máma, táta, hají, papat . Jednoduchých slovíček, která se u nás doma často opakovala a která teď říkal svému medvídkovi.
Původně jsem si myslela, že pro Toníka budu teta ale teď mi dochází, že on opakuje nejvíce po našem synovi a ten nám teto a strejdo neříká.
to bude nejspíš oříšek.

Toník se zdokonaloval nejen v mluvení ale i v pohybu. Už nepotřeboval oporu při chůzi. To, že nebyl celý den zavřený v postýlce, jako tomu bylo nejspíš doposud, prospělo jeho pohybovým dovednostem. Jako by chtěl všechno dohonit, lezl po křeslech, postelích a stoupal si na židle.
Objevil se taky první vzdor, když jsme mu chtěli v něčem bránit nebo ho udržet na nočníku, který z dřívějška moc neznal.
Nechtěli jsme na něj tlačit, ale v některých věcech jsme ustupovat nemohli, aby si neublížil.

Koncem prvního měsíce pobytu u nás Tonda opustil svou skrýš pod stolem a rohlík si snědl u malého stolečku. Občas se nechal nakrmit i lžící. Do svého soukromí se uchyloval už jen zřídka, z nabízených hraček si vybral dalších pár kousků a nechal se nalákat i na společné stavění komínu z kostek. Při bourání postavené věže se dokázal konečně poprvé zasmát.
Byl to malý zázrak.
Toníček se směje.

Ještě pořád se lekal hlasitých zvuků, ale už se při nich nerozplakal
Nespal klidně celou noc, ale budil se čím dál méně.
Nedovolil nám, abychom ho osprchovali, ale do vany se nechal dát celkem bez problému i bez svého medvěda.
Manžel sice své výsadní právo na ložnici zpět zatím nezískal, ale Toník už neprotestoval, když si k nám občas lehl.
U kuchyňského stolu jsme Tondu při obědě zatím neudrželi, ale zároveň už nepotřeboval jídlo pojídat ve své skrýši.
Nedokázal si hrát jako ostatní děti jeho věku, ale už se taky k hračkám nestavěl úplně lhostejně.

Náš život byl jeden velký kompromis.
Máme před sebou ještě několik měsíců, které budou v životě Toníka patřit k těm nejdůležitějším, protože ho vrátí zpět do života. Pak nastane loučení.
Tím naše práce nekončí. Čekají na nás další děti, kterým je třeba pomoci. Pořád dokola a vždy na plný plyn, protože tohle ani jinak nejde.
Tohle je moje práce i poslání. Chci být pěstoun!
(jedná se o modelovou situaci)