Jak děti naučit, že špinavé ponožky patří do koše s použitým prádlem?

Jak děti naučit, že špinavé ponožky patří do koše s použitým prádlem a boty do botníku?

Pane jo, to je tedy něco! Asi každý z nás, kdo je majitelem pubertálního dítka, chápe o čem je řeč.
Dovedete si ale představit, že takových pokladů máte na starost rovnou třeba pět?
Já si po pravdě, ten mazec nedokážu představit ani s dítky čistými jak slovo boží, vymydlenými a navoněnými jak John Travolta ve filmu horečka sobotní noci. Pět puberťáků s rozumem houpacího koně a představou, že svět jim leží u nohou jen se shýbnout.
Nedokážu si představit jak velký musí být botník do kterého se vejdou všechny botasky, kecky, polobotky a pantofle. A už vůbec netuším jestli má někdo na světě patent na donucení puboše, aby tam ty svoje křusky strčil. U nás je botník prázdný a na každém schodu, vedoucím do našeho patra, trčí alespoň jeden kus obuvi. Kéž by tam byly po párech! Ale ani to ne! Při odchodu do školy, na naší chodbě, probíhá směnný obchod.
"já ti dám jednu růžovou sněhuli a ty mi ze svého schodu podej tu mojí černou botu."
" Hej blbečku,........ ta není tvoje!.......... To je moje bota, má utrženou kaničku . Ta tvoje se válí u sklepa, ale máš na ní ožraný jazyk. Zase se o ní rvali psi."
A nemyslete si, že jsme se nepokoušeli o nápravu!
Zregulovali jsme počet bot na minimum a každé dítko dostalo buď samostatnou skříňku nebo alespoň svůj osobní foch. A co myslíte, jak dlouho si tam ty křápy strkaly? Ani omylem. Jejich bufy dál lemovaly celé schodiště a nic na tom nezměnil můj řev, tátův bržkopád a babiččiny vyhrůžky, že jim ty jejich bufalobilky stejně jednou nahází do kotle a ať si běhají pak bosi.

Nejednou jsme jim jejich křusky vyházeli na dvůr. Jim to bylo ale jedno, klidně si je dohledají mezi rybízem a kompostem. Oklepají z nich hlínu a odkráčí pryč. Aby jsme nevypadali jak banda bezdomovců žijících mezi odpadky, tak to totiž s haldou botek na dvoře vypadalo, raději jsme je začali shrnovat na hromadu u sklepa kde nepřekážely. A děti? Těm to je zase fuk, svou příslušnou botku si prostě vždy, před odchodem, vyhrábnou.
Je to marný boj. Marná snaha cokoli změnit. Můžete vysvětlovat, hrozit, domlouvat, motivovat , prosit, důrazně žádat!............Můžete se třeba i stavět na hlavu, ale stejně je to marné. Občas se sice zablesklo na lepší časy a děti si boty strčily do botníku, ale záhy jsem zjistila že důvod je jednoduchý. Nechtělo se jim své botky vysekávat z hroudy bláta a nebo chtěly utajit, že v nich brouzdaly potokem. Na prstech jedné ruky bych spočítala kdy si sami uložily obuv na příslušné místo a druhý den v ní mohly vyrazit opět do světa.

Po mnoha bojích, neúspěších i nezdarech jsem se přestala rozčilovat. K povinným domácím pracím, jako je vysávání, vytírání, vynášení odpadků a úklidu chodby, jsem ještě zavedla funkci rovnače bot a je to. Vím, že co není napsané jako by neplatilo. Když z běžné povinnosti vznikne funkce, je situace zcela jiná. Mít více dětí má i své klady. Každý má na starosti něco a tak společně ten náš dům dokážeme udržet v použitelném stavu.
O domácí práce se děti střídají. Funkce ministra botníku patří k těm oblíbenějším. Je to tak trochu o udávání a to naše děti přímo milují. nejsou to zrovna týmoví hráči. Ten kdo je zrovna v aktivní službě, má za úkol kontrolovat jestli jsou všechny boty na místě a taky jejich stav. Pokud objeví nedostatky, zvedneme viníka třeba od večeře a musí dát vše do pořádku. Je to sice malé vítězství, ale vítězství to je!
Od bot se konečně přesuneme k ponožkám o kterých tento příspěvek měl původně být. Ale ono to je vlastně jedno. Obě ozdoby nožek mají jednu společnou vlastnost a tou je jejich teleportace, tedy mizení a to i za bílého dne.
Je to neuvěřitelné, ale všichni se dušují že je dali na správné místo. Boty do botníku a špinavé fusekle do koše na použité prádlo. My ale doma máme nejspíš nějakou zónu s nadpřirozenými jevy. Vím že to vyzní trochu nedůvěryhodně ale jak jinak si vysvětlit, že večer co večer děti dají své špinavé ponožky do koše na prádlo a ony tam nikdy nezůstanou. Jakýsi neviditelný magnet je táhne zpět k jejich majitelům. Kdyby se to stalo jednou, tak neřeknu ani slovo. Ale při opakovaném svévolném opuštění místa určení, už ani nelze pochybovat o tom, že jsme obklopeni nějakými paranormálními jevy.

Snad koupím jiný koš na prádlo, nebo možná i jiný barák!
Bože, kéž by to bylo tak snadné!!!
Asi bych se spíš domluvila s těmi duchy než s našemi bordeláři!
Pravdou je, že jim ty fusekle odpadnou z nohou přímo u postele a ani raději nepátrám po tom jestli se předtím vůbec byly podívat v koupelně.
kvůli stále se snižujícímu počtu našich ponožek, neboť většina dětí dorostla do našich velikostí nohou a nic našeho jim není svaté, jsem nucena dost často udělat razii při které musí děti dohledat chybějící kusy do párů. Většinou je nedohledají!
Nechápu to! Nerozumím tomu! Je to pro mě záhada!
S jednou ponožkou z domu přece nikdo neodejde. Pochybuji že ji děti tajně zpeněžily nebo že by je daly do zastavárny.
Ani to, že by si je, místo rodinných skvostů po babičce, odnesl náhodný zloděj.
Kde tedy jsou? Že by to nakonec přece jen byla práce těch duchů?
Blbost!!!
Hledali jsme za skříní, pod postelí i v posteli. Pravda, pod polštářem se jich dochovalo úctyhodné množství, ale zdaleka ne všechny. A víte co je největší paradox? Čím více jich nacházíme, tím více nám jich chybí. Neobjevujeme totiž sestřičky těch chybějících do páru, ale nacházíme zase další nové osiřelé kusy. Nejdříve jsme na ně měli malou krabici od bot, ale teď nám nestačí středně velký prádelní koš. Nedokážu je vyhodit, neboť stále doufám v radostné shledání ztracených kamarádek.
Nesmím zapomenout na chvíle kdy tu a tam, v němém úžasu, naleznu jednu už oplakanou ponožku, použitou jako záložku do rozečtené knihy. Nevěříte? Děláte chybu. Jako záložku už jsem našla i jiné skvosty. V učebnici angičtiny byla použita banánová slupka a to v lekci ze které se měl synek naučit slovíčka. To už i ta ponožka je myslím přijatelnější, protože nepodléhá hnilobě.
I když ...no ...nevím, nevím...........možná ta naše zrovna ano!
Na obhajobu pěstounských dětí, musím přiznat že majitelem románu s netradiční záložkou byl náš biologický synek, tak že na geny bych to tentokráte raději nesváděla!

Ale nic není tak beznadějné jak na první pohled vypadá a tak jsme si nakonec poradili i s touto situací.
Abych nemusela jmenovat ještě ministra šuplíku s ponožkami, který by střežil náš stále mizící poklad, zavedla jsem přídělový systém. Čisté ponožky výměnou za použité, odevzdané výhradně v páru. Výdej je v podvečerních hodinách. Abych nemusela čekat až se děti převlečou do pyžama, neboť to kvůli rozdílnému věku, není hromadná akce, vydala jsem každému jeden pár čistých ponožek do zásoby. Ty si připraví na druhý den a za ty odevzdané si pak nafasují další na den následující. Musím se pochlubit, ale funguje to skvěle. Občas jim to musím připomenout, protože by se u nás lehce mohl rozjet další fenomen a to je akce jedny fusekle na měsíc! Myslím, že by to děti moc neřešily. Dokud by jim fusky držely na nohou alespoň za gumičky, výměnou by se nezatěžovaly.
Jak tedy děti naučit, že špinavé, smrduté ponožky nejsou vhodné jako obklady kolem postele?
Když tak nad tím přemýšlím, každá snaha je marná! To je jedna z věcí, kterou mozek u určitých jedinců nedokáže prostě zpracovat. Je to na něj příliš mnoho informací. Jediné s čím se v takovém případě dá pracovat jsou pudy! Když mu za každý odevzdaný pár ponožek dáte příslušnou odměnu, časem se na to začne i těšit. Věřím že v brzké době si budou drobečkové chodit ponožky měnit třikrát denně a možná z nich svléknou i vás. Myslete na to, že puberta patří, svým způsobem ke krásnému životnímu období a užívejte si to se svými dětmi. Jednou budete mít na co vzpomínat.

Pro ty kdo nemají rádi černý humor nebo se považují za superpěstouny dodávám, že nedoporučuji aby jste se napsanou radou řídily. Je určena pouze silným a odolným jedincům.
V opačném případě platí tento závěr.

Buďte trpěliví a neustále jim připomínejte, že čistota a pořádek je výsadou slušných lidí. Přistupujte k nim s láskou a tolerancí. Milujte je se vším všudy, neboť v nich je naše budoucnost