Jsem rodič, kdo je víc ? (Článek Marcely Tobiášové)

Jsem rodič, kdo je víc ?
Sociální úřady odebírající děti chudákům rodičům, pěstouni vydělávající tisíce na cizích dětech. Juvenilní justice, neschopné soudy, bezpráví. V zákoně je jasně řečeno, že příbuzenská péče má přednost před péčí ústavní. Děti v ústavech trpí, ale mnohem více některé trpí tam, kde jim má být nejlépe - ve svých rodinách.

Nadšení, které jsem cítila po předání Jefriho a pocit užitečnosti při práci s Hrozinkou a její bio rodinou jsou pryč, mám pocit bezmoci a neschopnosti.

Ne, neděje se nic zvláštního. Jen čím dál víc jsem blízko příběhům, při kterých mrazí v zádech.

Víkend jsme trávili s pěstouny z celé republiky, poslední den se děti chtěly vyfotit. Devítiletá krásná holčička odstoupila stranou. Pamatuje si focení se svými rodiči, musela u toho být nahá a dělali s ní nepříjemné věci. Máma jí chce zpátky do své péče - vrátila se po třech letech z vězení. Holčička je dva a půl roku u rodiny, která se o ní stará. Pěstounce říká teto, to proto, že jí pěstounka trpělivě a stále znovu vysvětluje to, že její maminka je jen jedna. Ta paní, která jí ubližovala a ke které se možná jednou vrátí.

Píše mi Zuzka, která má v péči odložené miminko: Tak u nás taťka není taťka, tak malého nechce. Mamka by chtěla, ale on jí to nechce dovolit. Mamka občas dostane po hubě ( dost často) a tak se řeší, jestli se jí mají zbylé tři děti nechat a dát ji i malého,nebo raději odebrat všechny... Soc. pracovnice mi řekla,že když se postarala o tři, postará se i o čtvrté a druhá chytrá paní mi řekla,že útěchou mi musí být,že jsem mu dala slušný dvouměsíční základ....! To že nechala malého v porodnici a odešla, to, že ani jeden nikdy nepracovali, jejich děcka chodí otrhané a hladové, bydlí ve sklepním plesnivém bytě, to nikoho nezajímá …Fakt jsem na ni koukala, jestli to myslí vážně.

Libor s Janou se starají jako přechodní pěstouni o dvouletého chlapečka. Když k nim před dvěma měsíci přišel, nedokázal sám ani stát. Kdyby mohli zveřejnit video z prvního dne, když si Filípka přivezli a video po čtrnácti dnech, viděli by všichni to, co dokáže náruč. Ne bio náruč, ale náruč milující. Filípkovy první krůčky, úsměv, slůvka. Jana říká: „Když jsem četla trable jiných s bio rodinama, tak jsem nevěřila, co všechno je možné. Jen do té doby, než jsme dnes v poledne odjeli k soudu. O Filípka si žádá jeho teta- do příbuzenské pěstounské péče. Když řeknu, že má IQ šumící trávy, tak to ji ještě přeceňuju. Má tři děti, neví, kdy se narodily, jedno nechala v porodnici, pak kojeňák a pak ho vychovala babička, druhé dítko kojeňák, dětský domov, pak byl u ní, teď je v pasťáku. Třetí dítě je zatím u ní. Žije s druhem, který byl 3x trestaný za krádeže a ublížení na zdraví. Žijí z dávek. Na každého z rodiny tam mají tlustý spis, tak alespoň zjistili, kolik kterému dítěti je. Soudkyně řekla, že bohužel rodina a příbuzní mají na dítě přednostní právo, alespoň si vyžádala psychologický posudek na tetu a uvidí se. My s Liborem tam seděli s vytřeštěnejma očima, co je vůbec možné a málem jsme řvali zoufalstvím. Přišlo mi, že by řvala i ta soudkyně, kdyby mohla ….

Románka jsem viděla poprvé před dvěma měsíci, když k nám přijel na návštěvu s Monikou a Vaškem. Měli ho v péči pár týdnů. Krásný, blonďatý modrooký kluk. Kluk bez zubů ( zkažené pahýlky), kluk, který nemluvil ( čtyři a půl roku), kluk, který by u nás klidně ihned zůstal, to proto, že byl zvyklý vždycky někde zůstat … Teď jsem je viděla znovu, trávili u nás víkend. Roman je šikula se spoustou energie. Křičí, běhá, pořád do něčeho kope, něčím hází. Mluví. Nemluví dokonale, ale zato rychle, všechno se snaží říct. Miluje knížky. Dokáže sedět maximálně jednu minutu, ale za tu chviličku toho dokáže přečíst spoustu. Vyblbli jsme se s ním. Maloval mi obrázek. Tetu Monu a stejdu Vaska. Monika píše: „ Včera měl Románek narozeniny, pět let a taky první setkání s bio rodiči po třech měsících, jeho reakce byla ( jak se dalo čekat ), že zalezl pod stůl, přikryl si oči a nechtěl nikoho vidět, trvalo to asi čtvrt hodiny. Rodiče z toho byli špatní, máma plakala, táta se mu pořád omlouval, že za to nemůže a chovali se, jak ho strašně milujou, ale dokumentace mluví o něčem úplně jiném, modřiny, podvýživa, jizvy. Donesli mu nějaké hračky a samé sladkosti, kterýma ho jen cpali a cpali, jako by mu to chtěli vynahradit. Za tu dobu, co je u nás, podařilo se mi ho trochu srovnat, ale po tomto setkání jsme zase trochu na začátku, tak nevím jak tohle všechno dopadne, rodiče ho budou chtít asi vídat, uvidíme … "

Naše holky, Kecalka a Náfuka se během několika dnů budou vracet ke své mamince. Vrátila se z psychiatrie, prý pro ni víc nemůžou udělat. Porucha osobnosti není důvod pro zbavení rodičovských práv. Naše bio maminka celé své okolí několik let utrzovala v tom, že holky jsou nemocné a postižené. Dávala jim léky, které jim škodily ( např. projímadlo, díky němuž se pokakávaly…). Münchhausenův syndrom v zastoupení – tak zní diagnóza, která na ni sedí. Domnívá se to i dětská lékařka, která má holky v péči. Co si myslí lékař matky nevíme, nesmí sdělovat informace. Můj muž si myslí, že matce jde o jediné – o peníze. Dětská psycholožka ve zprávě uvádí, že Kecalka má deprivační signály, já ( pěstounka) tvořím základní sytící emoční vztah, který jí přináší pocit bezpečí a možnost rozvoje, matku vnímá nejednoznačně, v kresbě na téma její rodiny se objevují znaky úzkosti a nejistoty. Náfuka : psychomotorické napětí, neurotické a úzkostné projevy, emočně citlivá na nestabilitu vztahů ….

Na chvíli, kdy bude oznámeno, že se jejich maminka vrací, jsem holky přichystávala. Neustále jsme mluvily o tom, jaké to bude, až se mamka vrátí. Že bude zdravá, bude s nimi ráno vstávat, chystat jim snídani, doprovodí je do školky a do školy ( holky vstávaly ráno samy, samy chodily ven, maminka musela ležet, protože byla unavená ) ….. Že s nimi bude chodit na procházky, malovat si, číst jim pohádky. Že jim bude moci koupit banán, protože, když bude zdravá, bude moc chodit do práce a budou mít peníze.

S maminkou jsem se setkala na sociálce. Je odpočatá, všemu rozumí. Holky k ní vezeme na noc. Je to divné – předávám je do bytu, kde v kuchyni není žádné jídlo a na stole leží popelník s cigaretou. Holky se vrací druhý den odpoledne, Kecalka brečí, Náfuka se ke mně lísá, jdeme na hřiště. Večer jsou v pohodě, vyprávíme pohádku, lechtám je. Ráno je budím pohlazením, Náfuka nechce snídat, shazuje hrnek mléka na zem, štrůdlu se ani nedotkne. Kecalka si vleze do skříně, odmítá vylézt. Nechtějí jít do školky ani do školy. Chtějí být se mnou. Znovu opakuju, že jsou povinnosti, které musí plnit. Že si pro ně přijdu a půjdem třeba plavat nebo na hřiště. Nakonec je přesvědčím. Dostávám pusu.

Než proběhne soud o vrácení holek do péče matky, má maminka možnost holky každý den navštěvovat. Bydlí pár kilometrů od nás, neměl by to být problém. Řekla mi, že neví, jak to bude stíhat, možná v úterý, možná ve čtvrtek … uvidíme.

Jeden část mě uvnitř řve, že jí je nechci dát. Že by měly dostat víc času „ normálního života.“ Druhá část mé osobnosti chápe, že jsou rodiče, kteří se být rodiči musí učit. Musíme jim pomoct. Rozumím tomu, že to mají těžké. Že nevyrůstali ve funkční rodině, že nemůžou sehnat práci, že se snaží. Chápu to. Jen v tuhle chvíli, když se to týká holek, které mám doma, u kterých vidím pokroky a změnu, z kterých mám každý den větší a větší radost a které mi přirůstají k srdci, v tuhle chvíli si říkám, zda by práva dětí neměla být nadřazena těm rodičovským.

Zplodit dítě neznamená být dobrým rodičem.