Klub pěstounů jako dětský domov aneb o sourozeneckých skupinách


Většina prvožadatelů o pěstounskou péči má zájem pouze o 1-3 děti a skutečně, podle odborníků je menší počet dětí v rodině vhodnější. Ovšem, tím nám vyvstává otázka: "Co s velkými sourozeneckými skupinami?" Napadla nás taková myšlenka využít klub pěstounských rodin jako dětský domov vskutku rodinného typu.

Máme totiž takovou zkušenost, že sourozenci nemusí vždy žít v jedné rodině. Důležité však je, aby se vzájemně navštěvovali a věděli o sobě. Odborně by se to nazývá, aby měli kontakty. Klub pěstounů je k tomu ideální. Náhradní rodiny se vzájemně setkávají, vzdělávají se, vyměňují si zkušenosti a často se i přátelí. A jejich děti mají společný sociálně terapeutický program. Sourozenci umístění například do 2 různých rodin se zde kamarádí a pokud mají stejnou doprovázející organizaci, tak mohou jet společně i na tábor (výchovně rekreační pobyt).

Bohužel neziskové organizace nemohou pomáhat párovat děti, neboť v současné době toto oprávnění má jen stát, ale pokud se žadatelé u krajské psycholožky nebo na přípravě pěstounů zmíní, že plánují navštěvovat ten či onen klub náhradních rodin, je to jistá příležitost, samozřejmě pokud to odborníci zváží jako vhodné, jak pomoci velkým sourozeneckým skupinám, které by jinak pro nezájem museli vyrůstat v ústavních zařízeních.

Otázka, zda mají či nemají sourozenci vyrůstat spolu je sporná. Odborníci tvrdí, že situace každého dítěte je natolik odlišná, že nelze předem definovat, kdy a za jakých podmínek rozdělit sourozence. Pravda, v ústavních zařízeních se to dělo a možná i děje, ale jakmile se uvažuje o svěření dětí do rodin, často se hovoří o tom, že rozdělovat sourozence není vhodné.

Pokud pěstouni projeví zájem o sourozence svého svěřeného dítěte v ústavním zařízení, tak není automatické, aby se náhradní rodina doplnila. Odborník může usoudit, že dítě v dětském domově je natolik komplikované, že by se do konkrétní rodiny nehodilo nebo, že vaše svěřené dítě už další sourozence nechce. Případně může doporučit umístění příbuzného dítěte do rodiny, ale do jiné vhodnější.

Optimální rodinu pro dítě vybírá odborník, protože v ČR si nevybírají rodiče děti, ale naopak, stát vybírá rodiče dětem. Tento důležitý princip je hájen prakticky všemi odborníky, protože je to v zájmu dětí i rodičů. Budoucí pěstouni totiž často nemají tolik zkušeností jak si dítě vybrat, neznají jeho historii a specifika a je proto lepší, aby v této věci důvěřovali psychologům a sociálním pracovníkům.

Podle našeho názoru při rozdělování sourozenců také záleží na tom, jak jsou děti na sebe fixované, zda se vůbec znají. Otázkou je nutnost společné péče o děti, z nichž jedno bylo odebráno z rodiny a druhé hned po narození v porodnici a následně byly odděleně umístěny ke 2 různým přechodným pěstounkám a tudíž se zdá, že společné umístění do nové náhradní rodiny není nutné, a to i ačkoliv by bylo jistě lepší.

Též si nejsme jisti, zda je nutné například trvat na společné péči o sourozence, z nichž jedno je smyslově postižené a tudíž o něj bude nižší zájem, zatímco druhé je zdravé, majoritního etnika, v předškolním věku s předpokladem značného zájmu. Chápeme možný zájem příslušných státních orgánů společně s atraktivním dítětem umístit do rodiny i dítě nesnadno udatelné, nicméně to nepovažujeme za profesionální přístup. Pěstouni si pak mohou léta stěžovat, že původně chtěli jen tohle dítě a to druhé, že jim bylo vnuceno a aby dostali alespoň nějaké, že na to kývli.

Sourozenci bývají často i polorodí, což znamená že každé má jiného otce, např. druha biologické matky č. 1,2,3,4,5. O některé může být zájem ze strany širší rodiny druhů či manželů. Příbuzní mají ale zájem jen o to své dítě, jejich krev. Tím také často dochází k rozdělení sourozenců. Pro pěstouny je to však příležitost navštěvovat sourozence v péči příbuzných.

Tento model (část dětí u příbuzných a část v náhradní rodině) často docela dobře funguje, ale zaznamenali jsme možná jednu trhlinu. Podle Nového občanského zákoníku má péče příbuzných přednost před péčí cizích pěstounů. Jakmile osoby blízké o dítě požádají, soud jim je svěří, není-li důvod zvláštního zřetele, aby tak neučinil. Ale to jsou běžná rizika pěstounské péče a nutno říci, že se to stává velice málo často. Příbuzní mívají mnohdy důvod, proč chtějí pečovat pouze o to či ono dítě a o jiné nikoliv. Soud navíc musí nejprve zjišťovat zájem příbuzných, než svěří dítě do péče nepříbuzenských pěstounů, takže k opomenutí širší biologické rodiny by nemělo docházet a tudíž by teoreticky náhradní rodiče neměli mít obavy, že se kdesi vynoří teta, co si děti vezme zpátky. I když i to se může stát, není vyloučeno.

Pokud tedy dojde k rozdělení sourozenců do různých přijímacích rodin, které jsou vzájemně v kontaktu, není to asi úplně nejlepší řešení, ale bývá to mnohdy řešení dobré. Například mohou být děvčata v jedné rodině a kluci v jiné. V některých takových případech by však i takové řešení mohlo sourozence citově poškodit. Vše záleží na posouzení odborníků.

Závěrem bychom se rádi vrátili k myšlence v nadpisu: "Klub pěstounů jako dětský domov." Bylo by hezké, kdyby se dali dohromady čekatelé ochotní přijmout rozdělenou sourozeneckou skupinu. Třeba starší manželé by si mohli převzít odrostlejší děti a mladší zase ty maličké. Zájemci se mohou dát dohromady buď prostřednictvím orgánů státní správy, kterým svoji ochotu sdělí, na přípravě pěstounů a nebo členstvím v klubech náhradních rodin. Každá dobrá vůle je vítána.

Tento článek opět nebyl psán zcela odborně a znovu obsahuje spíše souhrn lidových zkušeností a nový nápad jak pomoci dětem. Pokud někde objevíte odbornou nepřesnost či pokud byste téma chtěli doplnit, napište nám to prosím do komentářů. Už se na ně těšíme.