Kterak cesta k pěstounství trnitá může býti, alias jak zvládnout více jak dva roky prověřování a nezbláznit se (PŘÍBĚH KARLY 1.)

Příběhů úspěšných žadatelů o pěstounskou péči bylo napsáno spousta. Podaná žádost, prověřování, čekání krátké ale i dlouhé a na samém konci vytoužené dítko.
Příběh, který si teď můžete přečíst se v této chvíli teprve odehrává. Není ještě zcel dopsaný a nikdo netuší jak dopadne.Tak držme Karle, která tento příběh prožívá, palce. To jediné totiž můžeme udělat.

Kterak cesta k pěstounství trnitá může býti, alias jak zvládnout více jak dva roky prověřování a nezbláznit se (autor: Karla :-))

Kterak cesta k pěstounství trnitá může býti, alias jak zvládnout více jak dva roky prověřování a nezbláznit se

Díl 1. Rozhodnutí a návštěva OSPOD

Žila byla jedna mladá slečna, která se jmenovala Karla. Karla ještě neměla své děti, aktuálně neměla ani partnera, žila spokojeným mladým životem, do kterého velkým dílem patřila péče o děti - ať už z “vlastního příbuzenského zdroje”, z práce na dětském oddělení, nebo v rámci hostitelské péče i ze zdroje “státního” - z ústavního zařízení. Péče o děti ji dělala obrovskou radost a jelikož se chtěla některému věnovat delší dobu, rozhodla se pro cestu dlouhodobé pěstounské péče a tím odstartovala svůj zatím dvouletý maraton po úřadech, který však v její hlavě trvá mnohem, mnohem déle a který ještě nemá konce. Nikoho asi nepřekvapí, že Karla jsem vlastně já a ráda bych se s Vámi podělila o svůj příběh.

Začněme hezky od začátku. První myšlenka na pěstounskou péči mi v hlavě vznikla již na střední škole, kdy jsem chodila jako dobrovolník do Kojeneckého ústavu. Takové množství miminek, která čekají na své nové rodiče by muselo chytit za srdce naprosto každého, kdo ho má. Zdravý rozum mi položil pár základních otázek - Máš práci? Máš dokončené vzdělání? Jsi finančně zabezpečená? Dokážeš poskytnout dítěti pevné zázemí? Bohužel jsem si musela na většinu, ne-li na vše odpovědět ne a svůj plán jsem na několik let odložila. Čas plynul, já dostudovala vše, co jsem měla v plánu, našla jsem si práci - jak jinak, než u dětí, vytvořila jsem si dobré zázemí, jen toho partnera se mi nepodařilo udržet - nevadí. Opět jsem se více intenzivně věnovala dětem bez domova, začala jsem s hostitelskou péčí, která mi hodně dávala. Měla jsem hezké dětství a byla jsem ráda, že ho mohu zpříjemnit i někomu jinému. Podnikali jsme velké množství výletů a jiných výprav, které nám dělali radost a já se ráda vzdala svého pohodlí, ty spokojené oči dětí za to stály. Po nějakém čase jsem však začala zjišťovat, že mám sice radost z odchodu “svých” dětí do náhradní rodiny, ale zároveň čím dál více jsem pociťovala potřebu se dětem věnovat déle, ne jen na pár měsíců, vidět jejich pokroky, i neúspěchy. V té době jsem své pocity hodně rozebírala se svými známými, kteří se v NRP pohybovaly na profesionální úrovni a v hlavě se mi po několika letech probudila myšlenka pěstounské péče. Opět jsem si položila, již všem známé otázky, na které jsem tentokrát, k mému potěšení, mohla odpovědět kladně. Jediné, co mi chybělo, byl partner, ale to snad nebude takový problém, časem si nějakého “pěstounského tatínka” najdeme. Když to nyní čtu, zní to vše děsně jednoduše, ale jen tento proces “rovnání myšlenek” trval několik měsíců, než jsem se ji odvážila vyslovit nahlas. Mám tu výhodu, nebo možná nevýhodu, jak se to vezme, že jsem svůj záměr nemusela konzultovat s manželem, ani vlastními dětmi, ale i tak pro mě bylo důležité vše probrat se svou rodinou. Přijmout dítě jsem se sice rozhodla já, ale důležité pro mě bylo, aby ho přijali i moji rodiče a sourozenci, bez toho by to zkrátka, dle mého názoru, fungovat nemohlo. Tím, jak jsem je seznamovala, vás nebudu zatěžovat, důležitý je výsledek, souhlasili a měla jsem jejich plnou podporu, což pro mě bylo velmi důležité. Nic tedy nebránilo začít, alespoň jsem si to myslela...

Tak, jak to má asi většina z nás, mé první kroky vedly na městský úřad na OSPOD, kde na mě čekala velice dobře naladěná sociální pracovnice. Započal krátký pohovor o mně, mých představách a přáních, ke kterému byla přizvána ještě druhá sociální pracovnice, která se zaučovala a měla za úkol mě doprovázet na cestě k pěstounství. Vše proběhlo ve velice příjemné atmosféře, obě sociální pracovnice byly moc milé mladé dámy, zatímco já očekávala minimálně sedmihlavého draka, ne-li něco horšího. Odcházela jsem s velkým množstvím nových informací i množstvím úkolů do příště ve formě povinných formulářů. Ještě ten večer jsem se rozhodla začít formuláře vyplňovat, není na co čekat, že? Začínalo to nevinně - osobní údaje, to je hračka, ale to nejhorší mě teprve čekalo. Druhý formulář nebyl tak nevinný, byl poměrně obsáhlý, obsahoval otázky typu: etnikum, tolerované nemoci, to vše bylo v mezích normy, ale formulář pokračoval otázkami barvy očí, vlasů a mnoho dalšího. Po přečtení jsem očekávala pouze otázku “Kolik mléčných, popř. stálých zoubků může přijaté dítě mít”. Po přečtení všech otázek jsem usoudila, že vyplnění za jeden večer rozhodně nezvládnu a zbytek volných kolonek odložím na druhý den. Po ulehnutí se mi otázky stále promítaly v hlavě a sama jsem začala přemýšlet, jaké by to moje vytoužené přijaté dítko mělo být. Měl by to být chlapeček, nebo holčička? Jak by mělo vypadat? Jaké by mělo být? Jelikož jsem nad tím již dříve přemýšlela, usoudila jsem, že by to měla být holčička, našeho etnika, max. tříletá, která může být i nemocná, jsem přeci zdravotní sestřička, a s touto myšlenkou jsem také usnula. Druhý den jsem se probudila plná energie, dopsala vše do formuláře a začala zařizovat další potřebné dokumenty - potvrzení ze zaměstnání ( pracovní povinnosti plním prý dobře - skvělé ocenění), potvrzení o výši příjmů (skvělé, na výbavičku také mít budeme) a následovalo jen potvrzení od lékaře. Mám moc fajn lékaře, který mi potvrzení vystavil ještě týž den a velice se nad ním pobavil - nejvíce nad zhodnocením domácího prostředí žadatele, prý věří, že je vyhovující a na kávu se zastaví až příště. Uf, maraton dnešního dne jsem zvládla, nastal večer a já si všechny získané dokumenty pečlivě uložila do desek a chystala se je odnést druhý den na OSPOD, chybělo přiložit jen několik fotografii, ale které jsou ty správné? Výborně, fotka s našim psem, ta vypadá seriozně, přidávám ještě jednu s malou sestřenkou a jednu se svou rodinou, ať nás tam mají hezky kompletně, pěstounské dítko nezíská jen náhradní maminku, ale také pořádné velkou širší rodinu. Po krátkém přemýšlení jsem přidala ještě jednu, na které jsem byla jen já, byla to fotka taková normální, obyčejná, ale přišla mi hezká. Úkoly zadané sociální pracovnicí byly splněné a já plánovala druhý den hned ráno vyrazit na úřad je slavnostně předat. Jaké bylo mé překvapení, když na mě sociální pracovnice koukala jako na přízrak a uvítala mě se slovy : ” To už jste tady?”. Nechápala jsem smysl jejího dotazu, přišlo mi normální vše zařídit co nejrychleji, myslela jsem si, že tím proces urychlím, děti v ústavech přeci čekají na nové pěstouny, tak nač to zdržovat. Jak naivní byla tato myšlenka, na to jsem přišla až mnohem později a Vy se to dozvíte v příštích dílech mého příběhu.