Mentálně postižené dítě vneslo do rodiny jiný rozměr.

Zvažujete, že by jste se nebránili přijmout pod svá křídla dítě, které myslí a chová se trochu jinak? Je, řekněme zpomalené, zaostalé v myšlení...
Žádný strach, není to zase taková věda. Jen je třeba naučit se na svět dívat jeho očima.

Mentálně postižené dítě do rodiny vneslo jiný rozměr. Nic není černé nebo bílé, pořád se objevují situace, které nás zaskočí, ale taky pobaví. Od chvíle kdy k nám do rodiny spadla naše pochroumaná hvězda, je i ten nejobyčejnější den plný překvapení.
Ať jsou to ponožky, rohlík, knížka nebo i obyčejný odpadkový koš, ze všeho dokáže udělat pořádnou frašku.
Někdy bych potřebovala tlumočníka, někdy mokrý hadr na hlavu, ale tohle koření života bych doporučila, v malé dávce, každému.
Nuda už do našeho domova rozhodně nepatří :-)
.................................
Tak například...........
V naší domácnosti klasický odpadkový koš nenajdete. Kdysi jsme ho taky používali, ale nikdo ho nechtěl chodit vysypávat. Když na někoho z dětí padl " černý Petr" a musel kmitat do popelnice, mohla jsem spočítat kolik schodů v našem domě máme, protože o každý jeden, s tím košem zaručeně práskl,aby demonstroval jak moc se cítí zneužitý. A tak jsme postupem času koš vyměnili za igelitky, které máme zavěšené v kuchyni a kdo jde ven, tak plnou tašku prostě vyhodí do popelnice. Žádná velká výhra to taky není, protože naši nenechaví psi nejednou užrali dno, aby se dostali na různá lákadla, která se v zmodernizovaném závěsném odpadkovém koši nacházela. Nicméně, volili jsme to menší zlo.

Včera jsem si tak krásně lebedila u televize, děti byly po večeři, věnovaly se svým věcem a vypadalo to na poklidný večer. Malá Valča ale žádný svůj program neměla. Je jí šest a půl, ale kvůli mentálnímu postižení má myšlení tříletého mrněte. Co slyší to papouškuje a když si něco vezme do hlavy, tak není moc, která by jí přesvědčila o opaku. Je prostě naprogramovaná a já ještě nepřišla na to jak jí restartovat nebo rovnou změnit windows. Kéž by to šlo, ale pokud dojde k chybnému uložení informací, je to na furt!
Vraťme se ale k tomu mému relaxu u televize, který každou chvíli Valentýna narušila svou neodbytnou otázkou
" Mamííí můžu si vzít něco z koše?"
" Co???" nechápu její žádost.
Co by mohla chtít v odpadkovém koši? Přemýšlím co jsem tam před ní vyhazovala. Žádné hračky jsem neprobírala, že by mě viděla jak je vyhazuji a dožadovala se vrácení. Ani obrázek, který malovala jsem tam tajně nestrčila...Fakt nevím co tam chce.
Nebo že by měla na mysli koš do kterého dávám těch pár kousků prádla, které se přece jen musí vyžehlit? To sotva proč by to dělala?
" V jakém koši? " ptám se jí, když to svou, pro mě nepochopitelnou otázku, opakuje už po desáté
" No v koši" odpovídá a dává najevo svou netrpělivost
" A co tam chceš?" zjišťuji dál. Nechce se mi opouštět rozkoukaný seriál a už vůbec ne kvůli nějaké blbosti.
" Mamííí, můžu si vzít něco z koše?" slyším pořád dokola. Na konkrétní otázku holčička odpovědět nedokáže.
Už se na nic neptám. Nic nezjišťuji. Prostě si vzala něco do hlavy...
Po pár minutách seriál končí a já se zvedám z křesla od kterého se po celou dobu Valča neodlepila.
" Mamíí, můžu si něco vzít z koše? " opakuje neodbytně. Pochopila že teď nadešla její chvíle. Stojím. Nebude těžké získat mou pozornost a konečně mě přimět k tomu, abych jí vyhověla. Ale já pořád nechápu co po mě chce.
" Tak mi prosím tě ukaž co chceš z koše" pronáším odevzdaně. Je mi jasné, že by s tím nepřestala a taky jsem zvědavá o co mě celou tu dobu žádá.
Valča se radostně zasměje. Drapne mě za ruku a táhne mě do kuchyně. Ne však k zavěšenému odpadkovému koši, ale ke kuchyňské lince na které leží plná igelitka s ještě neuklizeným nákupem.
"Můžu si vzít něco z koše?" papouškuje a z odložené igelitky vytahuje polomáčené sušenky.
Tak to mě fakt nenapadlo!
No jasně, teď až do konce věků bude nejspíš každá igelitová taška odpadkový koš, na tom nic nezměním. Nelze jí přeprogramovat, tak že si to budu muset prostě pamatovat!!!