Mlha a slzy (Článek Marcely Tobiášové)

Mlha a slzy
Léto je pryč. Nějak jsem si toho nestihla všimnout. To až dnes, když jsem ráno vezla Kecalku a Náfuku poprvé do nové školy... jely jsme mlhou a Náfuka tvrdila, že ji bolí bříško a Kecalka měla strach, že jedu v té mlze moc rychle a taky, jak jí to v té škole vlastně půjde. Naštěstí víme, že bříško bolí nejvíc právě od strachu a že nejlepší je tomu strachu se postavit.

Od začátku léta jsme měli doma Tygříka. Před pár dny mi jeho nová maminka vysekla nejúžasnější poklonu, kterou jsem kdy dostala. Jak jsem to prý s Tygříkem dělala? Budí se z úsměvem, usíná s úsměvem, brouká a chechtá se a když řeknete " Pojď se líbat..." tak našpulí pusu ... Jsou mu čtyři měsíce a my o víkendu zabalili všechny jeho věci do krabic a krabice schovali. Přivezli jsme si dvě a půl kilové mrně a předávali šestikilového chlapáka. Spal s námi v posteli a byl s námi na Moravě, Vysočině a v Polsku. Koupal se se mnou ve vaně a ráno mě tahal za vlasy, aby mě vzbudil. A pak se na něj přišla podívat jedna paní a pán a malej kluk během několika minut bylo jasné, že mám před sebou novou rodinu. Máma, táta a dva bráchové.

Brečela jsem potají.

Přes léto jsem jezdila do dětského domova. Tohle léto jsem brečela opravdu hodně. Taky jsem hodně pracovala, protože si můj manžel urval achillovku a tak jsem dělala věci,které normálně dělá on. Musela jsem místo něj hlídat řemeslníky a vozit ytong a pytle .... A taky domlouvat malíře, elektrikáře a vodáky. A truhláře a dovoz nábytku a hlídat zásoby kafe pro všechny ty chlapy. A taky jsem udělala spoustu chyb a spoustu věcí neuhlídala a špatně změřila.

Můj manžel se doma mazlil s Tygříkem a když Tygřík spal, tak se snažil po jedné noze naskládat nádobí do myčky a v sedě žehlil. Uteklo nám to a venku už je podzim. A už mu sundali sádru. Ještě nemůže pořádně chodit a my máme doma opět Kecalku a Náfuku. Jsou o pár měsíců starší a taky o dost bolavější. Vyměnili jsme malou postýlku za patrové postele a nakoupili věci do školy a na tělocvik a hezké šaty do divadla. A vysvětlili holkám, že někdy to prostě jinak nejde. A proto jsou tu takové rodiny jako je ta naše. Aby se staraly o děti, které nemůžou být se svými rodiči. A že víme, že je to nespravedlivé a že jim je smutno. Náfuka, když je smutná, tak čmáře, mlátí a ničí. Kecalka zapomíná slovíčka a mluví tak rychle, že se skoro dusí. A taky se počůrá. Náfuka dneska ze školy přinesla v aktovce starý chleba. Nevzpomíná si, kde ho našla. Každopádně si ho vzala na někdy, kdyby třeba měla hlad...

Taky mi začalo docházet, že ne všechny sociální pracovnice jsou ty pravé, na svém místě. Naštěstí stále víc potkávám ty, kterým jde o děti. Hloupé je, že i jedna jediná může svým laxním přístupem dítěti ublížit. V téhle profesi by neměly být takové, které dělají chyby... No ale, všichni jsme jen lidi, že?

Chodím do kurzů psychologie. Učím se zahnat své strachy a třídit věci důležité a ty nedůležité. A ovládat se a nekřičet, když to nepřinese žádný efekt. Například :vydechnout a nadechnout se místo řevu, ve chvíli, když mi někdo kompetentní řekne o Kecalce a Náfuce, že už mají tolik traumat, že určitě přežijou další. Přiznávám, že mi to moc nejde. Taky o tom dost pochybuju. Nádech a výdech? Nebylo by efektivnější chytit pod krkem a zatřást?

Můj lektor tvrdí, že ne.

Ještě jedna věc je u mě nová: mám o šest kilo míń. Každé deko dole je pěkně vydřené. Ještě jich zbývá 1500 ... Hm.

" Dáš si? " nabízí mi Kecalka kus čokolády po večeři. " Víš, že nemůžu, že se snažím zhubnout," odmítám a trošku sliním.

Dívá se na mě a pak mi skočí kolem krku.

" To nepotřebuješ, si krásná, nejkrásnější," řekne mi a já zase brečím.

Vypadá to, že z těch slz jen tak nevyjdu.