NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 1. Když telefon zazvoní (příběhy dětí v náhradní rodině)

1. Když telefon zazvoní.

Ten den zazvonil telefon krátce před obědem a pořádně mě vyvedl z rovnováhy. Bylo jaro 2007, období rozkvetlých pampelišek a zlatého deště. Naše prověřování skončilo a my byli zařazeni do evidence osob vhodných stát se pěstouny. Konečně!!!

„ Zvoní ti mobil!“ křičí můj manžel Jiří z koupelny, kde stlouká porodní bednu pro právě narozená štěňata zlatého labradora.
„To je asi Lucka“ odpovím klidně a opět marně hledám své brýle. Naše dospělá dcera mi volá několikrát za den, před pár minutami jsme spolu domluvili. Zřejmě na něco zapomněla, bleskne mi hlavou.
Mé náhradní oči jsou v nedohlednu a tak odevzdaně hrábnu po zvonícím mobilu.
“Tak co se zase děje?“ zeptám se aniž bych alespoň zamžourala na displey svého stařičkého telefonu.
Škoda, ty brejle jsem si rozhodně nasadit měla!

„Dobrý den, neděje se nic, ale máme pro vás dva bratry," hlásí cizí hlas. Na druhém konci je paní z odboru sociálně právní ochrany dětí a evidentně je překvapená, stejně jako já. Vsadila bych se, že po mém úvodu už nám nemá chuť do pěstounské péče svěřit ani morče.
Cítím, jak se mi podlamují kolena. To je pořádný trapas! Jen letmo vnímám, co mi říká. Můj mozek stávkuje.
Sakra, proč zrovna teď? Teď bych naopak potřebovala zachovat rozvahu a klid, působit důstojně, ne abych měla v hlavě úplně vymeteno!
Ovládla jsem se…
Mám pocit, že hlas v telefonu na mě mluví z druhého konce světa. Co mi říká nevím. Jména kluků a datum jejich narození zaznamenávám jen matně. K vědomí mě probírá až dotaz, který mou utlumenou myslí proletí jako ostrý šíp:
„Jste ochotni je přijmout?" 
„Jasně že ano!" Křičím v duchu. Jak se na to vůbec může ptát?
Ze sebe ale v tu chvíli nevymáčknu ani hlásku. Tak moc mě ta zpráva zaskočila.Je mi jasné, že mé horlivé pokývání hlavou paní z OSPODu vidět nemůže, a tak zachroptím cosi jako "ANO". Nejspíš mi rozumí, protože se se mnou loučí a domlouvá si datum schůzky v kanceláři.
Připadám si jako neandrtálec. Ani si nechci připustit, jak málo inteligentní můj projev byl.
Teprve když ten krátký rozhovor skončí a můj paralyzovaný mozek opět naskočí, začínám  počítat, kolik těm klukům vlastně je. Dva a tři roky! Neuvěřitelné! Budeme mít fakt mrňata! V to jsem, po pravdě, ani nedoufala. Přece jen jsme byli tou dobou už tak trochu za zenitem a čekala jsem spíš děti předškoláky. Představa malých, roztomilých skřítků mě přímo nadchla. Zase budu měnit plínky, zápasit s nočníkem a možná si chvíli užijeme i kočárku. Lépe to snad ani dopadnout nemohlo.
Můj mozek se pomalu regeneruje a nervová soustava nalézá ztracenou rovnováhu. Do mysli se vkrádají otázky. Jací budou? Jsou si podobní? Blonďáci nebo tmavovlasí? Na odpověď si budu muset ale pár dní počkat. Minimálně do té doby, než nám ukáží fotku a nechají nás nahlédnout do jejich spisu.
Ale co? Poradili jsme si s vyplňováním formulářů, úpravou bydlení, přežili jsme psychotesty i návštěvu paní ze sociálky, kterou naši rozmazlení hafani uvítali mohutným polibkem přes celý obličej, hned jak vstoupila na jejich teritorium. Netušili jsme, jestli má ráda psy! Měla je ráda!
Hladila je, drbala je za ušima a chlupy na ponožkách vůbec neřešila. Ještěže tak!

Když před nás, téměř po týdnu, paní v kanceláři, položila malou nekvalitní fotku dvou mrňousů hodně se mi ulevilo. „Děti jsou blonďáčci," zajásala jsem v duchu. Není pochyb, že jsou našeho etnika. „No, sláva! Nebudu vyčnívat z davu!" Nemusím se bát nechápavých pohledů a nevyřčených otázek. Fotografie byla rozmazaná, nejspíš desátá kopie vytištěná na obyčejném papíru z tiskárny, ale já jsem na ni zírala jak na svatý obrázek. 
„Kdy je můžeme vidět?" zeptala jsem se hned, jak se mi podařilo od fotky našich nových dětiček odloupnout oči.
„Vlastně kdykoli, to už záleží jen na vás. Stačí zavolat do kojeneckého ústavu a domluvit si návštěvu," odpověděla paní z úřadu a mile se na nás usmála. Sezení v kanceláři bylo krátké, ale příjemné. Krom přečteného spisu jsme se nic jiného nedozvěděli. Fotku dětí jsme si směli odnést domů. Tím audience skončila.

Trvalo další týden, než se vyřídily veškeré formality nutné k první návštěvě dětí. Ale i když se pro mě čas neskutečně vlekl, dlouho očekávaný den nakonec nastal a my se po pár hodinách jízdy ocitli před kojeneckým ústavem. Pan ředitel byl velmi vstřícný, ale taky vytížený. V letu nám přečetl stejnou dokumentaci jako úřednice v kanceláři a odvedl nás na oddělení, kde už o nás věděli. Stáli jsme v malé šatně mezi bundami a bačkorami a napjatě očekávali, co bude dál. 
Dveře se otevřely a na prahu se objevili dva malí blonďatí kluci s udiveným výrazem v očích. „Kde je máma?" zeptal se nechápavě ten starší.
„Tady je maminka, přijela za vámi," odpověděla mu teta a ukázala na mě.
„Kde?" zeptal se znova a rozhlížel se na všechny strany.
Teta se k nám naklonila a špitla na vysvětlenou: „Včera tu měli rodiče, ale my jsme děti připravili na to, že za nimi přijede maminka a tatínek." Mysleli tím nás!
Mezitím jsme  všichni přešli do prostorné místnosti plné hraček, která sloužila jako herna. Kromě našich kluků tam bylo dalších pět dětí ve stejném věku. Usadili jsme se na malou rozkládací sedačku pod oknem a nechápavě zírali na chaos, který naše přítomnost vyvolala. Děti byly jako nezkrotný živel. Kroužily okolo nás na malých plastových motorkách, prohlížely si nás ze všech stran a snažily se vniknout do mého batohu, odloženého na podlaze.
„Máš bonbón?" zašvitoří  mrňavý, snědý kluk a zatahá mě za bundu.
Chápu celkem  rychle a z kapsy svého batohu poslušně lovím Kinder čokoládky, které mrštně strkám do natažených dětských ručiček. Teta souhlasně přikyvuje, a tak rozdávám, dokud nejsou zásoby zcela vyčerpané.
To už teta odchytává tři děti, navléká  na ně tepláky a bundy.
„Já vezmu zdravé děti na zahradu, abyste měli klid na seznamování. Vaši kluci jsou nastydlí, takže s nimi na procházku jít nemůžete," vykřikne hlasitě, aby její slova nezanikla v řevu sedmi dětí. Přikývnu na souhlas, aniž bych tušila, že ty nastydlé děti, co nemůžou na procházku, jsou celkem čtyři a zůstanou po celou dobu našeho seznamování s námi.
Teta a tři holčičky odkráčí na zahradu a my zůstáváme ponecháni napospas smečce zvědavých kluků. Přestože se počet dětí sníží, hluk a aktivita zbylých jedinců vzrůstá o 100%.
Teta je pryč! Něco se děje, toho se musí využít! Děti zpozorní. Nastal čas ujasnit si, kdo tomu tady šéfuje. A my to rozhodně nejsme!
Hračky nám sviští okolo hlavy a čtyři rozdovádění kluci skáčou po malé sedací soupravě jako po trampolíně. Náš desetiletý syn Honza jen tupě zírá, zřejmě nic podobného nikdy neviděl. Manžel nechápe, kam jsem ho to zavlekla, a já jen doufám, že oba nevezmou do zaječích. Jakákoli snaha o zklidnění dětí je marná. Je tedy třeba něčím je zaujmout. Nemůže to být přece  tak složité!
Odchytím  staršího z našich nových synků, Mikyho, z řádící smečky a vyzvu ho, aby mi ukázal nějakou stavebnici. Doufám , že ho na chvíli zabavím. Odhodí plastovou motorku, na které okolo mě už pěknou chvíli krouží, a rukou vymete obsah regálu na zem. Kostky se s rachotem rozsypou na koberec.
„Posbíráme je," vyzvala jsem ho mile. Musím si ho nejdříve získat, až pak mu jasně ukážu, že tady teď šéfuji já, o tom není pochyb! „Ne!" vyštěkne a zadupe. Zřejmě se nehodlá vzdát tak rychle. Začínám  kostky sbírat sama v naději, že se ke mně přece jen přidá. To jsem se ale pořádně spletla. Chvíli mě pozoruje, nejspíš testuje, co všechno snesu, a pak ze všech sil, kopne do kyblíku zpola naplněného stavebnicí. A sakra! Tak tohle očividně nefunguje! 
Obávám se, že naše sžívání nebude tak růžové, jak jsem si ve svých naivních představách malovala, dochází mi po chvíli a zoufale se snažím přejít k plánu B.
Mám vůbec nějaký plán B? Ale jistě! Přece mě nerozhodí tříletý kluk! Přecházím odhodlaně do velící pozice. „Teď to sebereš sám!" zvedám hlas a přísně koulím očima.
Ale ten malý rošťák má nejspíš stejný nápad. Odkopne demonstrativně už prázdný kyblík na druhou stranu pokoje a vítězoslavně se zakření. Jsem na tahu. Teď nebo nikdy! Zatracený mrně! Ostatní děti zbystří pozornost. Něco se děje! Konečně! Je fajn, když se něco děje!
Musím nějak zareagovat. Jenže jak? Co je pro tento případ vhodný plán B? V hlavě opět prázdno, takže jdeme do rizika! „Jestli ty kostky nesebereš, nedám ti už žádnou čokoládu," střílím od boku. Proč mu to vůbec říkám? Stejně už žádnou nemám! Ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Zatracená šedá kůra mozková, alespoň jednou by mě mohla překvapit geniálním nápadem! Reakce je okamžitá. Hysterický řev, kopání do skříně s hračkami a sesunutí k zemi. Ach jo, ten kluk má ale výdrž!

Po chvíli se otevírají dveře a do místnosti vklouzne kudrnatá hlava naší tety. Konečně! Konečně je tady, zajásám. Značně se mi uleví. Tu horší část už máme, díky Bohu, za sebou!
Manžel stojí jak zařezaný, tohle nečekal. Po pravdě ani já ne. Tak hlavně, že už je tetička naše zlatá zpátky a nikam nám nezdrhne.
„Dobrý? Všechno v pořádku?" křikne teta do herny, a aniž by čekala na odpověď, zmizí jak pára nad hrncem. No to snad ne!!!
„Ne, není to v pořádku," snaží se protestovat Jiří.
Pozdě! Zatímco uhýbá před letícím buldozerem, dveře se opět zavírají. Teta i její kudrnatá hlava jsou v prachu! Střídavě zírám  na zabouchnuté dveře herny a svého muže, který je evidentně v šoku. Plán C! Okamžitě potřebujeme plán C! 
Vzpomněla jsem si, že mám v záloze ještě dvě balení ovocných karamelek, připravených na zpáteční cestu autem. Šátrám v batohu plném zbytečností a hledám KPZ - KRABIČKA POSLEDNÍ ZÁCHRANY! Jsou tady! Haleluja! Zamávám pytlíkem bonbónů nad hlavou jak bílou vlajkou, signalizující kapitulaci v neúprosném boji.
A podívejme se, ono to funguje! Smečka se uklidnila a já si můžu kluky alespoň trochu prohlédnout. Jsou to moc pěkní kluci! Blonďaté vlnité vlásky jim padají do čela, mrňavý nos, oči hnědé s neposednými plamínky.  Víc jsem zaregistrovat nestačila. Karamelky došly!

Nadešel čas oběda. Přiznávám, že nikdy dřív jsem se na jídlo tak netěšila. Teta s dětmi dorazila  ze zahrady. Soucitně na nás pohlédla a oznámila nám, že si máme taky dojít někam na něco k snědku. Děti dostanou obídek a půjdou si odpočinout. Máme přijít kolem druhé hodiny. Vyšli jsme ven zmordovaní jak po dvanáctihodinové noční směně. Když jsme procházeli kolem našeho zaparkovaného auta, zachytila jsem manželův toužebný pohled. Jeho nutkání nastoupit a odjet bylo na první pohled zjevné. Syn neříkal vůbec nic. Já raději také ne, slova mi došla. Mlčky jsme se přesunuli k nedaleké čínské restauraci a pojedli. Když manžel konečně promluvil, nedalo se přehlédnout, že je plný pochybností. Pokládal si stejné otázky jako já. Zvládneme to? Co je jinak? Proč naše léty prověřené praktiky, úspěšně vyzkoušené na našich dětech, najednou nefungují? Přece je musíme něčím zaujmout! Je to tak jiné, než to bylo u našich dětí?
Když jsme ve dvě hodiny dorazili zpět do kojeneckého ústavu, bylo už všechno jinak. V příjemně zařízené návštěvní místnosti se spoustou knížek na nás čekaly dvě pěkně oblečené děti. Kluci způsobně seděli u stolečku a prohlíželi si s tetou knížku. Tenhle obrázek jsme si měli vtisknout do paměti. Ne tu smršť, které jsme museli v dopoledních hodinách čelit. Na druhou stranu není čeho litovat, dostali jsme jedinečnou příležitost nahlédnout pod pokličku jednoho běžného dopoledne v kojeneckém ústavu. I tato zkušenost nám v budoucnu měla být k užitku. Křest ohněm jsme zvládli. Sice jsme ještě zdaleka nebyli připraveni vstoupit do světa náhradní rodinné péče, ale už jsme měli alespoň obstojně našlápnuto. Říká se, že co tě nezničí, to tě posílí, a něco na tom nejspíš bude!

(další díl má název: PŘÍPRAVY VRCHOLÍ)