NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 10. Dokonalý plán! (příběhy dětí v náhradní rodině)

Období dešťů a větrných smrští vystřídalo úžasné babí léto. Rozlehlé pole zalité sluncem bylo od časného rána brázděno kombajny a traktory. To zdejší zemědělci sváželi balíky sena do velikého kravína. Krávy nám po ránu sice ještě bučely do oken, ale k poledni se přesouvaly k nedalekému lesíku za lepší pastvou. Procházky se psy byly tou dobou doslova utrpením. Naše dvě blonďaté labradorky, Megi a Enny, nevynechaly jedinou příležitost, jak se přikrášlit a hlavně naparfémovat v odložených kravincích. Pole jimi bylo doslova poseté!
Jednoho slunečného ráda nám babička přinesla domů smutnou zprávu. Do ohrady pro slepice se v noci dostala liška nebo kuna. Kromě dvou slepiček a kohouta Vaška nikdo nepřežil. Mezi padlými našel Jiří i svého Orla skalního a udělal mu hrobeček ve stínu košaté lípy, hned vedle křečka Persiho a kocoura Edy. Doma zavládl smutek. Kohout Vašek byl potrhaný. Kulhal a za krkem měl ošklivé rány. V každé normální rodině by skončil s hlavou na špalku, my ale zvířata zachraňujeme. A tak díky babičce vyfasoval Václav heřmánkový obklad na krk a příslib, že pokud přežije, přesuneme ho někam do bezpečí. Po několikadenním boji nakonec přece jen zvítězil, a tak se i se zbývajícími slípkami přestěhoval k sousedům, dál od lesíka. A my pro vajíčka začali opět běhat do zdejší samoobsluhy!

Do civilizace jsme stále ještě nevyráželi, ale taťka na zahradě vybudoval veliké pískoviště a nové houpačky. Kluci pobíhali s kyblíčky písku a plnili vleky na svých traktorech. Vydrželi u toho celé hodiny. Koupila jsem jim  plastovou kuchyňskou linku a nádobíčko. Neustále nám připravovali nejrůznější pokrmy z písku a trávy. Vyráběli zmrzlinové poháry a strkali nám to pod nos. Zdálo se, že jsme přece jen objevili něco, co je dostatečně zaujalo. Byli hodní a my měli pocit, že můžeme trochu polevit ve své doslova vyčerpávající ostražitosti. Jiřímu skončila dovolená a mně se doma hromadila práce, protože  jsem trávila veškerý čas venku s dětmi. Pískoviště jsme záměrně umístili před balkón v kuchyni. Na děti jsem dobře viděla. Navíc v přízemí bydlela babička, které nikdy nic neunikne. Proč tedy nezkusit posunout se zas o kousek dál? Kluci přece zvládnou zůstat na zahradě sami! Pár dní to fungovalo opravdu dobře. Já doma připravovala oběd a chlapečkové venku plácali bábovičky, anebo řádili na nových houpačkách. Pak si šli na chvíli odpočinout. Odpoledne opět úřadovali na zahradě. Když se Jiří vrátil z práce, popíjeli jsme v altánu společně kávu anebo jsme vyráželi na kratší procházky.
Ten den se manžel z práce vrátil o chvíli dříve. Auto zaparkoval na dvoře a bouřlivě se přivítal s kluky, kteří právě rozváželi písek na jednom z traktorů. Pak doma usedl ke stolu a pojedl. „ Co se stalo, že jsi doma tak brzo? " zeptám se, když se objeví ve dveřích podstatně dříve. „ Musím na technickou," odpověděl stroze. Bylo mi jasné, že radost z toho nemá. 
Natáhl si staré montérky, z lednice vylovil vychlazené pivko a vyrazil na dvůr. Jak je třeba něco rozebrat, utáhnout, vyčistit, vyměnit, seštelovat…jdu mu raději z cesty.Nakonec, chvilka klidu a soukromí mi přijde vhod. Kluci jsou venku, užiju si pohodičku...

  A do háje! Co je to za řev? Nejdříve řval Jiří, jako když ho někdo probodl vidlemi. Pak kluci. Vypadá to, že nás někdo přepadl!!! Teď řvou pro změnu všichni!! Proboha, co se to tady děje!!! Letím ke dveřím. Netuším, oč jde, ale vypadá to na opravdu veliký problém! 
Nechápu, co se děje, ale vidím svého muže, jak se řítí po schodech domů a v každé ruce vleče jednoho ječícího kluka. Než se stačím na cokoli zeptat, dvě řvoucí děti mi přistanou u nohou.
„Vem si ty smrady a někam je zavři! Nebo...nebo...," nenalézá slova.Tohle není můj muž. Tichý, mírný, trpělivý...
„Dneska už je nechci ani vidět!" sykne vztekle a přibouchne mi dveře před nosem.
Tak to zase ne! Chci vědět, co se stalo tak hrozného, že řádí jak postřelená saň. Vybíhám za ním na zahradu.
„Tomu neuvěříš, voni mi do nádrže naházeli písek!" vykřikne Jiří. „Do nádrže! Rozumíš tomu? Ty smradi! Voni normálně vodšroubovali víčko a naházeli tam snad kýbl písku!  To auto je na odpis!" 

Netuším, co znamená písek v nádrži benzínového auta, já bych ho prostě vysypala, ale raději mlčím. Začíná mi docházet, že si hned tak nikam na výlet nevyjedeme. A jasné my také bylo, že by nás teď náš opravdu naštvaný otec nejraději všechny zahrabal vedle svého Orla skalního.  
Tím, že jsme dali klukům více volnosti a nechali je pobíhat bez dohledu po zahradě, začaly se dít věci, nad kterými často zůstával rozum stát.  Během tří podzimních měsíců kluci osekali omítku na našem domě hráběmi tak vysoko, kam jen dosáhli. Pravda, byla místy vyboulená a moc práce jim to nedalo, ale náš barák díky tomu vypadal jak před demolicí. Rozebrali obrubníky na záhonech, které dle mého soudu nemohli ani unést, a nějakým způsobem je odtahali na druhý konec zahrady. Důkladně rozebrali uvolněné schody vedoucí k zahradnímu domku a cihly naházeli do bazénu. Protrženou plachtou vytekla voda přímo do našeho sklepa. Dřevo, které bylo nařezané na zimu, prostrkali otvorem po široké hadici do studny a to, které neprošlo, naházeli sousedům na zahradu, taky na chodník a na silnici. Babička bydlící v přízemku měla pravidelně pokoj plný hlíny a kamenů, jak se jí kluci strefovali do okna. Naše boty, otcovo nářadí, propašované lžičky, hodinky, hračky... vlastně cokoli bylo někde opomenuto, končilo vyházené na chodníku nebo na silnici podle toho, jaký měli chlapci v té chvíli dostřel.

Bylo to období pro mě nepředstavitelně těžké. Vymýšleli jsme nejrůznější způsoby, jak v tom klukům zabránit. Přesněji Mikymu zabránit. Malý Nikolas se k lumpárnám rád přidával, ale sám obvykle nic nevymyslel. Z házení věcí za plot, se stala doslova posedlost. Nedokázala jsem pochopit, jak je možné, že tam končí i jejich hračky. Po čase jsem pochopila, že kluci nemají naprosto žádný vztah ke svým věcem. Krom toho, že všechno hrubou silou okamžitě zlikvidovali, ochotně své hračky sami vyhazovali do odpadkového koše, aniž by je to jakkoli zamrzelo. I to se dá zřejmě přičíst k citové plochosti ústavních dětí. A tak jsme denně vysbírávali věci podél dvora a učili se nikde nic neodkládat.
Nakonec jsme s babičkou přece jen vymyslely dokonalý plán, jak chlapečky doběhneme. Koupily jsme dvě veliké čokolády a ty jsme jim daly. Kluci jásali jako vždy, když se v dohledu objevilo jídlo. Pak jsme je vyzvaly, aby je hodili za plot. Kluci nechtěli, čokolády pro ně nejspíš měly jinou hodnotu než hračky nebo naše boty. Nakonec jsme je ale přesvědčily, a tak se dvě tabulky sladkého pokušení ocitly na chodníku hned za naší brankou.To už naše čiperná babička nepozorovaně obíhala dům a čokolády sebrala.  Kluci řvali jak pominutí. Chtěli své sladké poklady zpět, ale museli si vyslechnout přednášku o tom, že když něco vyhodí na chodník, tak to někdo sebere a už to nebudeme mít. Chlapečkové byli jako na trní, v duchu už už porcovali čokoládu, kterou měli na dosah. Ležela přece na chodníku! Museli slíbit, že už nikdy nic nevyhodí. Pak jsem jim jako hodná matka dovolila, aby si pro čokolády došli a snědli si je. Očička jim zaplála štěstím a nadšeně vyrazili k brance. Když ji otevřeli, zůstali stát jak přikovaní. Na chodníku ani na silnici nic nebylo! Následoval nový řev a pak vysvětlování, že je někdo asi sebral a teď si na nich pochutnává. Lekce úspěšně skončila. Druhý den byly chodník i silnice opět plné našich věcí!
Tou dobou  nám hodně pomáhala naše dcera a její přítel traktorista a dobrovolný hasič. Často si brali malého Nikáška k sobě. Vzali ho na dovolenou, brávali ho k hasičům, do kravína krmit telátka, vozili ho na traktoru i hasičskou plošinou. Miky o to  nestál, všeho se bál.  Byla to velká pomoc, bez které by bylo všechno ještě komplikovanější.

Dny se zkracovaly a noci byly čím dál delší a chladnější. Krávy se pomalu stahovaly ke svému kravínu, kde měly strávit zimu. Deštivých dní přibývalo a z našeho pole za domem se stávala mokřina. Otec po rozlučkovém grilování zazimoval gril i bazén. Pohled na prázdný kurník byl smutný. Při poslední podzimní procházce jsme zahlédli spokojeného kohouta Vaška, jak prohání svůj nový slepičí harém na sousedově zahradě.  Děti položily pár posledních polních květů na hrob Orla skalního.

 Pak už se vlády ujala zima.