NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 11. Ladovská zima! (příběhy dětí v náhradní rodině)

Když jsme se přestěhovali z nížin do lokality s nadmořskou výškou 600 metrů, těšili jsme se na pravou ladovskou zimu, kterou známe z jeho nezapomenutelných knih a obrazů. Na koruny stromů se sněhovou čepicí, stavení zapadlá až po dřevěné okenice s křišťálovými rampouchy lemujícími každou střechu. Na sněhuláky s mrkvovým nosem a úsměvem z uhlíků, nadšené děti dovádějící v té kouzelné nádheře i tančící sněhové vločky padající jim přitom za límec. Především ale na rozlehlé pláně sněhem zaváté. V duchu jsem si představovala bílý koberec jiskřivého sněhu, do kterého při romantických procházkách zimní přírodou kreslí otisky svých tlapek můj pes. Bílý koberec, který svým nezaměnitelným křupavým zvukem ohlásí návrat našeho pracujícího otce do tepla domova.

Realita byla ovšem úplně jiná. Pod stromy nebylo možné pro jejich těžké sněhové čepice ani projít, abychom neskončili pod lavinou. Cestičku ke vchodovým dveřím jsme museli prohazovat i několikrát denně. Ostré rampouchy se po celou zimu staly naší noční můrou. Představa toho, že některý z nich přišpendlí obyvatele domu k zapadlému záhonu, byla poměrně reálná. Sněhuláka se nám podařilo vytvořit pouze jednou, z prvního sněhu, pak už z nebe padala pouze ledová tříšť, kterou silný vítr rozmetal do všech světových stran. Děti na nás vrhaly otrávené pohledy, kdykoli jsme je lákali do lůna zimní přírody. Dvakrát se znechuceně svezly z malého kopečku za domem a sotva jim pár těch tančících vloček vletělo za límec, řvaly jak pominuté. Pláně sněhem zaváté byly k procházkám naprosto nepoužitelné. Bořili jsme se až po pás do závějí, a když se nám podařilo vyprostit nohu z pevného sevření sněhu, bota zůstala uvězněna v bílé hlubině.
Bylo to děsné! Protivný vítr nás bičoval do obličeje a ledová tříšť nás beznadějně oslepovala. Žádné tančící vločky, které nám sliboval mistr Lada, jsem přes nateklé oči neviděla. Příchod našeho otce domů z roboty nám neoznamoval křupot jeho těžkých bot v čerstvě napadlém prašanu, ale vzteklé nadávání před zapadlou brankou, která už opět nejde otevřít! A moji psi? Tak to byla ta největší tragédie! Obě labradorky nejdříve opatrně vystrčily své blonďaté hlavy ze dveří verandy. Když jim vítr otočil pysky naruby, nedostala jsem je ven ani za příslib libereckého párku. Jenže nebylo zbytí, venčení se nedalo ošidit. Často jsme je s manželem museli vystrkat ze dveří hrubou silou. Vítr byl někdy tak silný, že měly holky co dělat, aby to na zledovatělé ploše ubrzdily. Loužičku vytvořily nedaleko vchodových dveří a honem do tepla domova. Malá yorkšírka se svými necelými dvěma kily na tom byla ještě hůř, pro pohyb v bílé záplavě by potřebovala sněžnice. Při každém venčení jsem trnula strachy, že mi zapadne někam hluboko do závěje a najdu ji až na jaře. Naše vesnická škola byla pár dní uzavřená. Učitelé i přespolní žáci uvízli v půli cesty. Autobusy neprojely. Přestože silničáři dělali, co mohli, odhrnutý sníh hnal běsnící vítr vzápětí zpět do silnice. Vznikaly nebezpečné sněhové jazyky. Dřevěné zábrany umístěné podél rozlehlých polí a pastvin hned začátkem zimy někdo ukradl a spálil. Nové už jsme nikdy nedostali. O teple domova by se dalo taky nejspíš polemizovat. I když stařičký kotel opravdu nezahálel, příval horka jsem cítila pouze při pohledu na počítadlo našeho plynoměru.
Ladovská zima v reálném světě bez nostalgie.

Jak už jsem se zmínila, ven jsme toho moc nenachodili, a tak, abychom kluky nějak zabavili, sáhli jsme po osvědčeném prostředku z dob raného mládí našich biologických dětí. Kluky jsme usadili do malých plastových křesílek, do mističek jim naložili oblíbené brambůrky a do DVD strčili kreslenou pohádku. Výsledek byl naprosto nulový. Naši andílci rychle zhltli brambůrky a měli se k odchodu. Opět jsem je vsunula do křesílek.
„ Zůstanete tady! " přikázala jsem uprchlíkům přísně. Nastal tvrdý vzdor. Nebudou sedět! Ne a ne a ne!!!
Když jsem neustoupila, oba sklonili hlavy a odmítli se na televizi dívat. Milerův krteček už měl své kalhotky dávno ušité i obarvené namodro, právě si do kapes ukládal rozbité zrcátko a stejně to nikoho nezajímalo. Kluci seděli naštvaně se skloněnými hlavami i při dalších dílech, jinak bezesporu dětmi milovaného seriálu. Nezajímaly je pohádky, chtěli běhat, šplhat po výškách, házet hračkami, ale především prohrabávat skříně. Sledování pohádek jsme trénovali každý den. A vždy podle stejného scénáře. Kluci urychleně spořádali úplatek, který je měj udržet v židličkách, a honem pryč. Odchytili jsme je a vsunuli zpět. Následovala vzpoura a urputný vzdor, při kterém o televizní obrazovku nezavadili ani okem. Po pár dnech ale přece jen zvítězila jejich zvědavost a naše vytrvalost. Pohádky se jim začaly líbit. Ke krtečkovi se přidal medvídek Pú, dráček Soptík a lokomotiva Tomášek.
Při nákupech jsme vždy domů přivezli nové DVD a kluci kupodivu vydrželi pár minut sledovat své první akční hrdiny.
Zima byla v plném proudu. Taťka nám párkrát uvízl ve škarpě, sněhové jazyky mu olízly jeho drahé zimní pneumatiky. Čekal i pár hodin, než ho někdo vytáhl obecním traktorem. Moc přátelsky se po příchodu domů netvářil, jeho rozmrzání probíhalo pozvolna. Nakonec pochopil, že svádí nerovný boj s mocnou přírodou a každé ráno, stejně jako ostatní řidiči, vyrážel k autobusové zastávce. Tady byly šance přece jen o poznání větší, neboť před každým spojem silničáři protahovali rizikový úsek pluhem.

K zimnímu období ale patřil i první předvánoční čas našich nových dětí. Tou dobou u nás byli kluci už 9 měsíců. V sociální oblasti sice žádné pokroky nenastaly, ale přesto nás toto období opět přimělo k dalšímu výletu do ruchu předvánočního města. Vyrazili jsme na rozsvěcení vánočního stromu. Kluci byli nadšení. Adventní výzdoba obchodního domu je opravdu zaujala. Nejvíce se jim líbila malá zlatá světýlka, kterými byly lemované eskalátory. A tak jsme museli několikrát projet na jezdících schodech všechna patra. U bohaté světelné výzdoby jsme strávili spoustu času, kluci si malé žárovičky museli osahat. Byli překvapení z toho, že je nepálí do prstů, mysleli si, že to jsou opravdové plamínky. Hned jsme zakoupili jedny v barevném provedení. Děti si je odnášely jako velkou vzácnost. Několikrát jsme museli ale rozptýlit jejich obavy, že opravdu nejsou rozbité přesto, že v krabičce nesvítí. Před obchodním domem stál vycpaný Santa Klaus v životní velikosti. Zaslechla jsem mladou maminku, jak říká své dcerce: „ Podívej, tady je Ježíšek!" Handicap dnešní doby.

Venku se mezitím setmělo. Náměstí se naplnilo lidmi. Nadešel čas rozsvěcení vánočního stromu. Nebydlíme v Praze, tudíž nás nečekala žádná velkolepá podívaná. Přesto jsme si vánoční ceremoniál nenechali ujít. Když pestrobarevné žárovičky osvětlily náměstí, zakoupili jsme klukům červené blikací růžky po vzoru ostatních rodičů. Spousty malých čertíků a čertic pobíhalo okolo čerstvě rozsvíceného smrku, do toho bečely ovečky z živého betlému. Nikolas dováděl s dětmi. Miky ani tentokráte nezklamal, růžky si nasadit nenechal. No po pravdě, on je ani nepotřeboval. Na závěr jsme sobě i dětem nadělili párek grilovaný na dřevěném uhlí. Celé náměstí bylo provoněné nejrůznějšími lahůdkami. Stáli jsme na blátem pokryté dlažbě a nechávali se okouzlit tóny známých koled - Nesem vám noviny, Tichá noc, Rolničky... Tóny se nesly večerním městem. K dokonalosti scházel už jen ten sníh, kterého byl u nás v kopcích nadbytek a po kterém lidé z města marně toužili. Cestou domů jsme sledovali, jak všechna okna září nejrůznějšími adventními světélky. Zářivou světelnou nádherou se pyšnily i stromy. Zahrady byly vyzdobeny svítícími Santa Klausy se soby, na každém vesnickém náměstí, kterým jsme projížděli, byl rozsvícený stromeček. Čím více jsme se blížili k domovu, tím sněhu přibývalo. Na kopci zvaném Mukařov nás opět čekali tolik nepopulární sněhové jazyky. Pohlédla jsem na kluky. Oba spokojeně spali. Nikáškovi na čepici blikaly stále malé červené růžky a Miky pevně svíral v náručí krabičku s novými světýlky. Pravý vánoční poklad! Zítra společně ozdobíme tůjku v květináči, která stojí před naším domovním vchodem. Ať už k nám přiletí Ježíšek nebo Santa Klaus, kluci budou konečně u toho!