NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 13. Leden bych klidně přeskočila (příběhy dětí v náhradní rodině)

Měsíc leden nemám ráda a žádná předsevzetí si nedávám. Po vánočním maratonu a přípravách na silvestrovské veselí, které už dávno není bujaré, cítím začátkem nového roku podivnou prázdnotu. Vlastně se ke mně přikrade už s magickým půlnočním odbíjením posledních vteřin starého roku. V lednu se dívám, jak postupně mizí zlatá i barevná světýlka z oken domů, před vchody se válí odstrojené stromečky a z výkladních skříní mizí skleněné koule. I vánoční reklamy postupně ustávají a v regálech některých obchodních řetězců střídají  čokoládové Mikulášky první velikonoční zajíčci. Konkurence nikdy nespí! Je třeba být vždy o krok napřed!Tou dobou procházím dům a vyhazuji rozbité hračky. Pod matrací kluků nacházím spousty lesklých obalů od cukroví, které tajně naloupili za úsvitu, přestože je stromeček veřejně přístupný.

Jo, leden! Tenhle měsíc bych vážně přeskočila! Chvíli po Vánocích nám přišel pohled od rodičů našich kluků. Přijedou na první návštěvu. Děti je uvidí po deseti měsících. Budou si je vůbec pamatovat? Jak na ně budou reagovat? Nebudou brečet, až návštěva skončí? Myslím, že podobné otázky napadnou snad každého náhradního rodiče. Musím přiznat, že tou dobou jsem k pěstounské péči přistupovala ještě hodně sobecky. I když jsem měla naprosto jasno v tom, jaký je rozdíl mezi postavením adoptivního rodiče a pravomocí pěstouna, ohlášená návštěva mě zaskočila. Oba kluci mi už říkali maminko a já se tak cítila. Nemohla jsem si nevšimnout toho, jak se ve mně všechno bouří, když se děti sápou po cizích lidech ve snaze zasypat je polibky. U jejich vlastních rodičů to bude ještě horší. Pyšná na to nejsem, ale klukům jsem řekla, že za nimi přijede návštěva. Více jsem to nerozváděla. Děti měly radost, milují návštěvy!

Termín jsme si dohodli na druhou polovinu ledna. Ještě se nabízela otázka, kde návštěva proběhne. Zkušení pěstouni mi radili, ať zvolím neutrální půdu, někde v cukrárně, nejlépe za asistence odborníka. Hlavně ať si neberu rodiče do domů! Asistenci jsem zavrhla hned, nad místem setkání jsem chvíli přemýšlela. Nakonec jsem usoudila, že mi přece jen ze všeho nejvíce vyhovuje domácí prostředí. Pokud rodiče uvidí, kde jejich děti žijí, přesvědčí se, že je o ně postaráno, nebude je to nutit k různým spekulacím. Prohlídnou si pokojíček, uvidí, že máme koupelnu i WC, dokonce splachovací, ukážeme jim náš krásný stromeček a zbytky vánočních hraček, není se čeho obávat. Kluci jsou družní, když jim nebudu upírat přísun sladkostí, budou to ty nejhodnější děti široko daleko.
A vážně to tak nějak bylo. Ten den byl manžel v práci a já uklidila dům jak před návštěvou ministra sociálních věcí. Uvařila jsem hovězí guláš a na mísu úhledně poskládala cukroví. Děti oděné do nových teplákových souprav nedočkavě vyhlížely návštěvu. Když auto zaparkovalo před naším domem, trochu mě zamrazilo. Byla to moje první zkušenost tohoto druhu. Žádné drama se ale nekonalo. Návštěva proběhla v klidu. Kluci své rodiče nepoznali. Deset měsíců sice není zas tak dlouhá doba, ale děti svůj starý život z toho nového zcela vytěsnily. To je další zářez na pažbě ústavních dětí. Minulost neřeší, s budoucností nepočítají, žijí pouze přítomností! A z té se snaží vymáčknout doslova, co se dá. Trochu jsem doufala v to, že se nám podaří od rodičů dětí získat souhlas k vystavení cestovních dokladů. I když jsem se o to snažila během návštěvy několikrát, rodiče byli neoblomní. Jejich děti nikam vozit nebudeme! A tak se vidina prosluněné Itálie s písčitou pláží a pozvolným vstupem do moře rozplynula jak pára nad hrncem.
Celá návštěva netrvala ani hodinu. Nebyla nijak dramatická, ani nepříjemná. Kluci se s nimi rozloučili svou oblíbenou větou: „A přijdeš?" Kdyby jim rodiče navrhli, aby jeli s nimi, kluci by se zřejmě vůbec nebránili. I po deseti měsících našeho společného života stále vítězila otevřená náruč. Děti by odešly kdykoli, úplně s každým. Připoutání k nám bylo jen povrchní. Stáli jsme u okna a mávali. Nikdo nebrečel! Když auto zmizelo za obzorem, kluci zamířili opět k vánočnímu stromečku a pytlíku sladkostí položenému na stole. Návštěva rodičů se stala pouhou minulostí.

 
Zbytek zimy už nebyl tak krutý. Vítr se uklidnil a já konečně viděla ty sněhové vločky tančící na bílých padáčcích. A opravdu stály za tahy štětce na plátně mistra Lady. Musím přiznat, že nejraději jsem je přesto sledovala oknem z příjemného tepla našeho útulného domova. S hrnečkem horké čokolády v ruce byl pohled na úžasné zasněžené pláně úchvatný a hlavně pohodlný. Potřeby našich dětí i psů byly ale příčinou k opuštění naší teplé rezidence. Se silnou čepicí zakrývající celé ušní boltce se dalo vyrážet na romantické procházky zasněženou přírodou. A tak nakonec i naše labradorky zjistily, že sníh je vlastně prima. Skotačily v závějích a štěkaly na krásného sněhuláka, kterého jsme s dětmi postavili. Kopeček za domem byl už pěkně uježděný. Kluci se sněhu nemohli nabažit. Občas jsme vyráželi k nedalekým panelákům, kde byla sjezdová dráha přece jen o poznání delší a dětí jak hub po dešti. Naši andílci se už nehroutili, kdykoli jim za límec vletělo trochu toho studeného nadělení. Naopak, váleli se v bílých závějích, rukama vyhazovali sníh nad hlavu a s ostatními sněžnými skřítky budovali nedobytné ledové pevnosti, o které se vždy závěrem dne strhla koulová bitva. Bylo to jako se vším. Kluci potřebovali trochu více času, aby novou činnost nějak vstřebali a přijali za svou. Když jsme se vrátili ze zimních radovánek, děti samy usedly do plastových křesílek a vyžádaly si pohádku. Chroupaly piškoty, popíjely čaj a byly spokojené.

Měsíc leden se pomalu chýlil ke svému závěru a já začala s nedočkavostí vyhlížet jaro.