NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 14. Cestou necestou (příběhy dětí v náhradní rodině)

Období, kdy zima ztrácí na síle a jaro je v nedohlednu, patří k nejnáročnější části roku. Zimním radovánkám odzvonilo. Sníh se střídá s deštěm a díky té blátivé břečce se nikomu ven nechce. Po povinných krátkých procházkách vypadaly naše labradorky, jako by právě opustily močál. Přesně tak se i tvářily, když jsme jim tlapky namáčeli v kbelíku s vodou. Na malou yorkšírku se vztahoval zákaz vycházení. Ze šikmých střech okolních domů se každou chvíli uvolnila masa mokrého sněhu. Hukot, s kterým dopadla na zem, byl dostatečně alarmující. Venčení bylo omezeno na vyznačené a přísně střežené trasy. Naši chlapečkové byli mokří dříve, než jsme ušli pár metrů od domu. A tak jsme v teple domova toužebně očekávali jaro. 
Byly to dlouhé dva měsíce, během kterých jsme vymýšleli nejrůznější aktivity, jak děti zabavit. Pohádky byly sice stále ještě v kurzu, ale zájem o ně nebezpečně slábl. Bylo třeba vymyslet něco nového, neznámého a dosud neprobádaného. S údivem jsem zjistila, že jsou kluci šikovní na skládání puzlí. Obrázky jim pod rukama doslova rostly. Jen jsem se k nim nesměla ani na chvíli otočit zády. V tom okamžiku kluci během pár vteřin celou krabici barevných dílků rozmetali po celém pokoji. Všechny kousky jsme už neměli šanci dohledat. Házení čímkoli byla pro ně nejvyhledávanější zábava. I když jsem věděla o jejich rozhazovací mánii, tu chybu jsem udělala snad stokrát. Všechny stavebnice, kostky a lego sloužily k rozvíjení fantazie pouze pár minut. Pak už ho kluci plnými hrstmi vyhazovali vysoko do vzduchu. To bylo boulí a řevu, když jim tvrdé dřevěné kostky pršely ze stropu přímo na hlavu. Přesto se to opakovalo pořád dokola! Stejný problém byl s větším množstvím brambůrků nebo sušenek nasypaných v míse. I ty lítaly vzduchem, kluci neměli problém vysbírat si je přímo z koberce. Oblečení připravené na druhý den nebylo na poličce nikdy k nalezení. Abych byla upřímná, tuhle část výchovy jsme dosud nezvládli. Když procházím byt a hledám svršky na doplnění pračky, musím si pro liché ponožky vlézt na skříň a mnohdy i slipy vyháknout z lustru. Jen už mě to tolik neštve a neudivuje mě to vůbec. Vše muselo a vlastně dodnes musí být pečlivě regulováno. Pokud bych nechala naše andílky na chvíli samotné v koupelně, spolu s nimi by se koupala i babička, která má své sídlo přímo pod námi. Nikdy bych nevěřila, kolik kýblů vody se vejde do jedné vany a v jak krátkém časovém úseku se dá vylít na podlahu kelímky na čištění zubů. Taky bych asi nepoznala, jak mohutnou pěnovou čepici dokáže udělat dvoulitrovka pěny do koupele vylitá do jedné vany. Jak bezva přeteče záchod ucpaný froťákem. Jak je fajn mít v něm zabořenou ruku až po rameno, abyste si z něj vytáhli svůj mobil, který pak stejně skončí v koši. K hračkám kluci přistupovali neurvale. Nepřežilo prakticky nic. Nešlo o zničení neopatrnou manipulací, ale o cílenou destrukci, na kterou museli oba mnohdy vyvinout obrovskou sílu. Při jídle se chovali, jako by to mělo být jejich poslední. Do pokoje tajně pronášeli ovoce, které někdy snědli, ale častěji rozšlapali a nastrkali za nábytek. Na slupky ve vysokém stupni rozkladu jsme naráželi pravidelně. Pachová stopa byla spolehlivým vodítkem. Sladkostmi se synkové nedali dosytit. Jejich potřeba se uspokojovala jen velmi obtížně.
Během těch dvou přelomových měsíců jsem si pořád dokola pokládala otázku, jestli to má na svědomí ústavní deprivace, anebo genetická výbava. V prvním případě bychom měli šanci, že čas všechno spraví. V tom druhém by tomu bylo právě naopak. A tak jsme se cestou necestou prodírali den za dnem vstříc civilizovanějším zítřkům.

Kluci oslavili své první narozeniny v novém domově. Mají je pár dní po sobě, takže se konala jedna velká oslava. Dostali krásné sady s plastovým nářadím a žlutou helmou. V té době byl jejich velkým vzorem Bořek stavitel. Největší radost jim ale stejně udělaly dva dorty. Pekla je naše dcera, která se už přes velké bříško sotva vešla do kuchyně. To už jsme věděli, že se nám narodí chlapeček, přestože jsme všichni tajně vzdychali po holčičce. Na příchod nejmladšího člena rodiny jsme kluky pečlivě připravovali. Těšili se. Možná že si představovali, že ho taky strčí do myčky jako moje štěňata, ale při zmínce o miminku se jim rozzářila očička jak hvězdičky na noční obloze. S končící zimou jsme si dělali starosti, kdy proběhne soud o svěření dětí do pěstounské péče. O prázdninách jsme měli naplánovanou cestu k moři, chtěli jsme kluky vzít s sebou. Od rodičů jsme souhlas s vystavením pasů nezískali, bylo tedy třeba vyčkat na rozhodnutí soudu. Žádost o cestovní doklady jsme podávali spolu s návrhem na přijetí dětí do pěstounské péče. I když popisuji soužití s našimi andílky jako cestu peklem, jen stěží jsme si už dokázali představit život bez nich. Je to zvláštní, ale stali se neodmyslitelnou součástí naší rodiny i přes všechny ty peripetie, kterými náš, donedávna poklidný život, dokázali okořenit.

Soudy si ale dávaly načas. V našem případě došlo k jakési anomálii, se kterou si nikdo nedokázal poradit. Soud v místě, kde měli kluci v této chvíli trvalý pobyt, se nedokázal domluvit se soudem ve městě, kde se narodili. Ani jeden ze soudů nevěděl, kterému z nich přísluší rozhodnout. Soudci si přehazovali náš případ jako horký brambor. Nikdo se k němu nehlásil. Klukům mezitím ubíhal drahocenný čas. Tou dobou jsme ještě netušili, že k moři děti nepojedou. A nepojedou k němu ani o rok později, protože o tom, který z těchto dvou soudů je kompetentní, musel rozhodnout až soud třetí z úplně jiného města. Toto rozhodnutí trvalo přes dva roky.