NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 15. Čas pampelišek a zlatého deště.(příběhy dětí v náhradní rodině)

Přišlo další jaro.My jsme se těšili na štěňátka od naší malé yorkšírky, připravovali proutí na pomlázky a vzdychali nad tím, že pro vajíčka na letošní velikonoce poběžíme do obchodu a ne do našeho prázdného kurníku.
Opět zazvonil telefon, jako tenkrát před rokem, kdy nám paní z úřadu oznámila, že má pro nás dva malé skřítky. Tentokrát se zvonění ozvalo pozdě v noci. Nespala jsem, právě přicházelo na svět první štěně.
„Promiň, že tě budím, ale je to důležité," omlouvá se dcera.
„Nebudíš, protože nespím a hned tak nebudu. Já totiž rodím," odpovídám hrdě.
„No, to já právě taky!" konstatuje pobaveně, hlas má celkem klidný na to, že se jedná o její první porod. „Jsme na cestě do porodnice," dodává.
Za pár hodin na to už je malý Toníček na světě a spolu s ním ještě další dvě štěňátka. Obě mámy a všechna čtyři miminka jsou v pořádku.Když ten malý ukřičený raneček poprvé přinesla k nám domů, kluci si ho zvědavě prohlíželi. Zřejmě přemýšleli, k čemu se jim může hodit. Byl malý, nic neuměl, házet se s ním nesmělo, sníst se taky nedal... Přesto bylo vidět, že se jim líbí. 

Střídaly se dny, týdny i měsíce. Pampelišky odkvetly. Louky se zaplnily pestrobarevnými květy, krávy nám opět hleděly do kuchyně a Miky se konečně odvážil vlézt do bazénu. Štěňátka vyrostla a odešla do světa. Kluci se dál sápali po každém, kdo prošel okolo branky. To snad nikdy neskončí!
A mně, mně najednou začala scházet holčička. Malá krásná hodná holčička, která by zaplnila dům panenkami. Uvědomila jsem si, jak moc bych chtěla ještě jednou zažít období kočárků, panenek a nádobíčka poházených v růžovém pokojíčku.Osud nám zatím naděloval jen samé kluky! 
Trvalo dalších pár měsíců, než jsem si všechno srovnala v hlavě. Za tu dobu naši synkové zničili nespočet dalších věcí, na lup sladkostí po domě vyráželi čím dál častěji. Náš dům i zahrada byly uzpůsobené našim potřebám, a tak jsme si dokázali najít dostatek času i sami pro sebe. Věděli jsme, co očekávat a jak nepříjemným situacím předcházet. Naučili jsme se nic nepodceňovat, zbytečně neriskovat a hlavně bezpečí domova opouštět co nejméně. 
 Malý vnouček Toník už začínal běhat, rostl z něj další člen rychlé roty. Naše dvě zlaté labradorky byly dětem neustále v patách. Kde se něco dělo a hlavně rozdávalo, tam byly hned v závěsu za našimi hochy. Já byla ráda, že si dcera své mateřství užívá a nežádá po mě výpomoc příliš často. Naopak to byla ona, kdo nám pomáhal. Dál brala  Nikolase k malým hasičům, pekla nám koláče a občas chlapečky pohlídala. Kluci při svých nájezdech bohužel přišli na to, že kočárek, v kterém vozila malého Toníčka, je snadnou kořistí. Zůstává pravidelně bez dozoru. Velice rychle zjistili, že v něm vždy najdou nejrůznější sladkosti a svačinky určené pro roční dítě. Kočárek zaparkovaný před domem nejednou důkladně vyplenili. 

Koncem léta jsme vyrazili na víkend k naší společné kamarádce do Tábora. Začátkem září se tam vždy konají Táborské slavnosti, jejichž součástí je nádherný středověký průvod. Každý rok s manželem obdivujeme dokonale vytvořenou iluzi z doby dávné gotiky. Koňské spřežení s dřevěnými vozy, zástup kališníků nesoucích zapálené louče, lučištníci, templáři, střelci, válečníci v plechové zbroji, šlechta v honosných šatech i chudina z prostého lidu. Nechybí ani kat či kněží. V čele průvodu jede na urostlém koni sám velký Jan Žižka. Celé náměstí se zaplní mistry cechu kovářského, košíkářského i hrnčířského. Všude je cítit vůně dobových pokrmů, pach koní a všude přítomného ohně. Noční náměstí je osvětlené loučemi. Z každého kouta na vás dýchne dávno zapomenuté kouzlo z časů vozových hradeb a husitských válek. Oslavy se konají na počest založení města Tábor. S úderem jedenácté hodiny noční oblohu rozzáří úžasný ohňostroj doprovázený podmanivou hudbou. Po celou noc prodejci v dobových kostýmech nabízí medovinu a grilované maso na různé způsoby. Druhý den program pokračuje. Nikdy jsme nevynechali. Manžel má rád historii a já večery při kávě s naší kamarádkou, která v Táboře bydlí a každoročně nám poskytuje pro tento víkend azyl. Tentokráte jsme poprvé přijeli s kluky. Táborských slavností si měl užívat pouze manžel a naši synové. Já se těšila na společný víkend s kamarádkou, kterou vidím jednou do roka. Akce se tentokráte nezúčastním a budu se s ní věnovat našim novým synkům.

  Na místo jsme dorazili pozdě večer. Manžel a synové hned vyrazili na náměstí, aby stihli průvod. My dvě slaměné vdovy uložily děti do postele a ponořily se do hlubokých debat. Druhý den jsme hned po obědě vyrazili s kluky na krásné hřiště. Když se chlapečkové nabažili klouzaček, vydali jsme se do obchodu pro nějaké pamlsky a taky pro něco dobrého na naši další večerní siestu bez manželů. Byl to opravdu krásný odpočinkový víkend, jako každý z těch, které jsme v Táboře prožili. Na tyto slavnosti jezdíme už opravdu dlouho. K večeru jsme nad hrnkem voňavé kávy probíraly život. Kluci si hráli vedle v pokoji, který patřil dospělým dcerám naší kamarádky. Čas od času jsme je zaběhli zkontrolovat. Byli hodní, a tak jsme si nerušeně vykládaly o tom, co nám život přinesl. Při poslední kontrole chlapečků mě ale polilo horko.
Před mým zrakem se rozprostírala Sodoma Gomora. Ti dva skřeti opět projeli všechny skříně. Tentokráte měli štěstí. Narazili na pravý poklad. Obě holky si do skříně ukládaly čokolády, bonboniéry, sladké dárky i pozornosti z období narozenin i Valentýna, které dostaly. Jedna z nich tam měla dokonce připravenou honosnou bonboniéru pro maminku svého přítele.  Nic nepřežilo, nic nebylo ušetřeno, žádná amnestie nebyla udělena. Co kluci nesnědli, to nemilosrdně rozšlapali a ukryli za akumulační kamna. Bonbóny plněné alkoholem jim asi nechutnaly. Když jsem viděla tu spoušť, podlomily se mi nohy. Nikdy mi nebylo tak trapně. Ani v tom mekáči snad ne! Nepamatuji si, že bych se někdy v životě cítila tak bezmocná a zklamaná.
„Neřeš to, holky to přežijí," uklidňuje mě kamarádka, ale já cítím, jak rudnu i na zadku. Tohle nedám, to už snad ani dát nejde! „Holky to přežijí, ale já ne!" odpovím,.... ne neodpovím,.... zakřičím! Vrhám se ke klukům a z upatlaných pařátků jim rvu zbytky čokolády! Miky ještě stačí do plné pusy narvat velký kus  něčeho neidentifikovatelného, ale nedaří se mu to zpracovat. Po chvíli to vyplivne na podlahu.
„Ty čuně!" ječím. Na nic jiného se nezmůžu.
Kamarádka i její dcery celou záležitost velkoryse přešly. Nic mi nevyčítaly. Já ale nebyla už schopná naprosto ničeho.  Od toho dne se něco zásadního změnilo. Začala jsem pěstounskou péči brát více jako svoji práci. S velkou dávkou nadhledu, tolerance a snad i pochopení. Zato s omezenou investicí  mateřského citu. Neznamená to, že bych snad kluky neměla ráda anebo litovala toho, že jsme si je vzali. Jen jsem si uvědomovala, jakou váhu mají v životě člověka geny. Že rozhodnutí a dobrá vůle prostě někdy nestačí. Jsou situace, na které vás nikdo nepřipraví. Situace, které musíte zvládnout sami a často platíte vysoké ceny. Já mám velké štěstí. Naši staří přátelé nás neopustili a nové si hledám už jen mezi pěstouny, kteří chápou, o čem je řeč. Vědí, že za slovy - děti z dětských domovů mají své specifické potřeby - se skrývá něco víc než jen touha po nové rodině. Tato změna mi ale přinesla i velkou úlevu. Najednou mě opustil strach z toho, že se na prahu našeho domu objeví jejich rodiče, kteří si upravili podmínky a chtějí děti zpět. Neděsilo mě to! Je to zvláštní, ale snad i proto jsem čím dál více toužila po dalším dítěti, tentokráte holčičce. Pevně jsem věřila, že to bude jiné. Více podobné dětem, které jsem znala z okolí, a taky těm, co se nám před lety narodily.

Když konečně proběhl soud a kluci byli po více než dvou letech svěřeni do naší péče, uzrál čas na novou žádost a další prověřování. Požádali jsme o holčičku. Vzhledem k tomu, že jsme kus života prožili v lokalitě ne příliš vzdálené od romského ghetta, kdy vycházet po setmění bylo více než odvážné, uvedla jsem do nové žádosti, že přijmeme i sourozeneckou dvojici, jejíž součástí bude alespoň jedno děvče. Požadujeme však pouze děti našeho etnika. S výchovou romských nebo poloromských dětí bychom si neporadili. Celá záležitost netrvala déle než pár měsíců. Opět prošly Vánoce, čas vanilkových rohlíčků, hájení stromečku a svaté noci. Neminuly nás závěje, ledový vítr i sněhové jazyky. A telefon? Ten zazvonil zase na jaře v době pampelišek a zlatého deště…