NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 16. Jiskřičky naděje (příběhy dětí v náhradní rodině)

O holčičkách jsme se dozvěděli hned po ukončení prověřování. Dvě krásné sestřičky ve věku 4 a 6 let a k nim jako bonus osmiletý kluk. Fotky k nám měly dorazit mailem z dětského domova, kde už o nás věděli. Ještě jsme holky neviděli a už byly naše! Princezny! A rovnou dvě! Je mi známo, že holčiček je v ústavech mnohem méně než kluků a je o ně větší zájem. Zejména na ty malé a bílé se čeká i pár let. My je dostaneme prakticky hned po prověření, bez zbytečných průtahů. Dalo se mluvit téměř o zázraku. Hned jsem věděla, jak bude vypadat pokojíček, kam zaparkujeme kočárky a kde bude mít své místo dřevěný domeček pro panenky.
Právě jsme dočetli Neználkovy příhody. Kluci se do malých postaviček z městečka Kvítečkova doslova zamilovali.
„Já jsem Šroubek!" hlásil Nikolas, kdykoli jsem vzala do ruky rozečtenou knížku. „A já Vroubek," přidal se Miky. „Vy jste spíš Pat a Mat!" smál se jim manžel, vzpomínka na písek v nádrži jeho auta byla stále živá. „Jo, a v mejlu máš ty fotky z děcáku!" prohodil jako by nic.
O pár minut později na nás z displeje našeho počítače hleděl krásný zrzavý kluk a dvě tmavovlasé krásky. Jiří si chvíli mlčky prohlížel fotky a pak konstatoval: „Mně to tedy nevadí, ale tyhle holky rozhodně nejsou bílé!!! To jsou cikánky jak vyšité!!"
Já neříkala nic, snažila jsem se tuto informaci vstřebat. Nečekala jsem to a nebyla jsem připravená. Starší holčička byla světlejší, zřejmě po mamince. Ta malá měla odstín mléčné čokolády. Barvu pleti zdědila po svém romském otci. Obě holky byly ale moc hezké. Z fotek se na nás usmívaly, oči jim zářily jak vzácné diamanty. „Jé, Malenka a Medunka!" zaradovali se kluci při vidině, že by se jejich malý Kvítečkov trochu rozrostl. Postavičky z příběhu o Neználkovi znali kluci nazpaměť. Byla to jediná knížka, kterou mi dovolili číst.

Chvíli trvalo, než se vyřídily formality a my mohli vyrazit na první návštěvu. Už to pro nás nebylo nic neznámého. Před třemi lety jsme to absolvovali s chlapečky. Přesto mi srdce bušilo až v krku a cítila jsem velké napětí.
V návštěvní místnosti na nás čekaly tři děti. Seděly u dlouhého stolu a měřily si nás pátravým pohledem. Takže Malenka a Medunka. Vzpomněla jsem si na kluky. Nakonec, proč ne!
Malá holčička, tedy Malenka, měla na klíně panenku, kterou mi hned podávala. Usmívala se a v černých očích jí tancovaly nádherné jiskřičky. Starší Medunka se snažila veškerou pozornost strhnout jen sama na sebe. Strkala nám před oči papír, na který neustále psala písmenka. „Napiš mi svoje jméno," požádala mě hned, jak jsem usedla ke stolu, a do ruky mi strčila tužku. Pak ho několikrát napsala na papír. To samé zopakovala u manžela, který si vyměnil pár slov se zrzavým klučinou. Malenka seděla vedle mě a tiše pojídala čokoládu, kterou jsme jim přivezli. I Medunka se pustila do té své a na chvilku zmlkla. Využila jsem pauzy a zaměřila se na Malenku.
„Jak se jmenuješ?“ zeptám se. Dívá se na mě, na tváři úsměv, v očích jiskřičky, odpověď žádná. „Jmenuje se Andulka," ochotně sděluje Medunka, aniž by zvedla hlavu od svých písmenek. „Já vím, jen jsem jí chtěla slyšet mluvit," odpověděla jsem.
„Ona moc nemluví," poučil mě Monty, brácha holek.
Přestala jsem se na chvíli zabývat holkami a zaměřila jsem se na něj. Byl to hezký kluk. Jeho vlasy měly barvu spadaného listí a jeho bystrému pohledu nebylo snadné uniknout.
„Tak povídej. Jak to tady máte zařízené? Kde máte pokoje?" hodila jsem téma do placu a Monty se hned chytil. Povídal a povídal, až jsem dostala zcela vyčerpávající popis celé budovy i přilehlého okolí. Mohla bych tu z fleku dělat průvodce. Do hovoru nám neustále vstupovala Medunka, která chtěla samozřejmě pozornost strhnout opět na sebe.
„Ještě mi něco napiš! Jak se jmenuješ? Kde bydlíš?" A tak jsme povídali a čas utíkal. Já psala naše jména, jména všech našich psů i dětí. Medunka je po mě opisovala. Pak došlo na fotky naše i jejich. Děti konzumovaly sladkosti, které jsme jim přivezli. Monty nás dále zasvěcoval do zařízení i chodu jejich dočasného domova. Podrobnější informace by snad nedokázali získat ani špióni. Bylo ale důležité, že jsme našli společnou řeč. Malenka stále mlčela, usmívala se, držela mě za ruku a na klíně chovala svoji panenku.
„Jak se jmenuje ta panenka, Andulko? "zkusila jsem to znova. Opět ticho. Ona snad neumí mluvit!
Čas pokročil a my museli pomýšlet na návrat. Rozloučili jsme se s personálem i dětmi.
„Přijedete zase?" zeptala se Medunka.
Zas ta stejná otázka!
„Přijedeme a brzy," slíbili jsme a paní ředitelka dodala: „A příště můžete na návštěvu."
„Můžou zůstat přes víkend, pokud budou chtít," prohodila směrem k nám.
Chtěli! A tak bylo ujednáno. Pozvání se týkalo i Montyho. Toho si měla koncem prázdnin k sobě vzít babička. Byl začátek prázdnin. Čekalo se na rozhodnutí soudu. Do té doby by zůstal Monty v domově sám, bez sester.
„Tak ahoj, Andulko, a pojedeš s námi příště taky?" zeptal se manžel.
„Jo!" zněla odpověď. Vida, umí mluvit! Ne, že ne!
Cestou domů jsem dala Jiřímu za pravdu: „Jsou to cikánečky.“ Na té starší to tolik vidět není. Je trochu snědší, ale více o etniku vypovídá její temperament. Malá Andulka je nejspíš celá po tatínkovi. Tmavá, ale krásná! Přemýšlela jsem o ní celou cestu. O naší nové holčičce Malence, do které jsem se zamilovala na první pohled. Myslela jsem na její pleť s nádechem čokolády. Čokoládu mám přece ráda! Na bezbranný úsměv, který dokáže odzbrojit a přebít všechny argumenty. Ale především jsem myslela na úžasné jiskřičky v jejím něžném pohledu, které mě doslova odzbrojily.
Bylo rozhodnuto!