NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 17. Sen o červených beruškách. (příběhy dětí v náhradní rodině)

17. Sen o červených beruškách.

Když jsme se rozhodli místo jedné holčičky přijmout hned dvě, znamenalo to pro nás ztrátu naší ložnice. Jedno dítě bychom dočasně vyřešili palandou v pokoji u kluků, dvě by se nám tam ale nevešly. Jiřího to netrápilo. Chodí spát pozdě v noci, usíná dříve, než dopadne do postele. A až do bílého rána chrápe tak, že nám v koupelně opadávají obklady. To já potřebuji k usínání tmu a ticho. Dříve než se ponořím do říše snů, rovnám si v hlavě myšlenky.
Aby se mohl vyplnit můj velký sen o červených beruškách ve vlasech, musela jsem přinést svou první oběť na oltář rodičovství. „Zase budu každý večer roztahovat sedačku v obýváku, peřiny cpát do úložního prostoru a do pozdních nočních hodin poslouchat vřískající televizi. Ach jo!" Tohle období mám už jednou za sebou. Než jsme vybudovali ložnici, uléhali jsme ke spánku taky v obýváku. Televize byla samozřejmě puštěná díky nedoslýchavosti mého manžela na plné pecky. Když konečně usnul a já chtěla zjistit, jak ta detektivka skončí, nastal problém. Jiří dokázal přechrápat i hlasitou střelbu pouličního gangu, natož běžný dialog. Jenže zápletka byla hustá, jak běžně říkají naši synové, a tak jsem chronickým chrápačem zatřásla.
„Co, co, co jéééééé???" zachroptí nevrle.
„Chrápeš !!!" drcnu do něj.
„Nechrápu, já nespím chrrrrrrr chrrrrrr..."
„Bože! To je fakt na zabití!!!" Jediné, co na chvíli zabírá, je mlaskání. A tak střídavě mlaskám a třesu manželem. Když zatřesu, cítí se dotčený.
„Říkám že nespím!" rozčiluje se, „ chrrrrr, chrrrr!“
Když zamlaskám, tak šílený rachot na moment ustane, ale zas mi do postele naskáčou obě labradorky a v zápětí přiběhne i malá yorkšírka. Myslí si, že je svolávám na krmení. Po chvíli otráveně vypínám televizi. Dodnes nevím, kdo byl vlastně vrah! Chvíli to vypadalo, že to budu já! Tohle jsou okamžiky, kdy mít po ruce rozvodové papíry, tak je vyplním a podepíšu!

Velkých změn nebylo potřeba. Ložnice byla nově vymalovaná, skříňky z medové borovice jsme rozmístili trochu jinak. Dokonce i pohodlné letiště zůstalo na svém místě. Holčičích hraček jsme doma moc neměli. Kde bychom je taky vzali? Samičky se u nás prostě nelíhly! Od sestry jsem dostala pár kousků dřevěného nábytečku, který vypadal jak skutečný. Po naší dceři zůstal krásný plastový park s klouzačkami, lavičkami a houpačkou pro malé panenky. Úžasný dárek, který přišel už příliš pozdě, v době, kdy skončil čas her a vystřídalo ho nesnadné období puberty, uhrů a prvních měsíčků. Já to nejspíš přehlédla a dál jsem pečlivě vybírala hračky pro svou malou holčičku. Díky tomu ta poslední zůstala po mnoho let nevybalená z původního obalu. Její čas právě nadešel. Na uvítanou jsme koupili dvě panenky a já na ně našila oblečky. Víc jsme toho v první fázi neřešili. Už jsem dávno neprožívala takovou euforii, jako když jsme si před třemi lety jeli pro kluky. Nějak jsme za ty roky dospěli a posunuli se jinam. Syn s námi už samozřejmě nikam nejel. Oznámil mi, že si pozval kamaráda a tudíž uvítá prázdný barák. Tak jsem jen připomněla, že zítra nebudeme doma a o oběd se postará babička. Kývl a odplul do svého pokoje. Vyrostl nám z něho pořádný bručoun!
Jeho o tři roky starší bratr humorem naopak pro změnu nešetří. A obzvláště ne tím černým,v tom mi je podobný, Je někdy těžké vést s ním vážný rozhovor. Je to vtipálek každým coulem. Mám ráda katastrofické filmy, plné zrušujících okamžiků, kdy se hlubokou nocí valí masa žhavé lávy do zalidněného města. Nerovný boj slabého člověka s všemocnou přírodou. Pár přeživších zoufale bojuje o holý život. Od bezpečí je však dělí polorozpadlý železný můstek, pod kterým vybuchuje běsnící láva. Vydrží most nápor zoufalých uprchlíků? Podaří se alespoň některým uniknout jisté děsivé smrti? S tímto synkem bych se ale na žádný katastrofický film rozhodně nedívala! Jeho nepřekonatelné komentáře mi snižují prožitky z dramatických okamžiků.
„Ještěže tam je ta láva, co?“ komentuje děj v tom nejnapínavějším okamžiku, „alespoň jim svítí na cestu!"
"Proboha, po kom ten náš kluk je?" rozčiluji se, když při reklamě raději opouštím obývák a jdu si závěr filmu dokoukat do kuchyně. „No, po kom asi?" směje se Jiří.
Naši tři synové si nejsou v ničem podobní. Každý je úplně jiný, přestože pochází ze stejného hnízda. Z hnízda, do kterého jsme jim před třemi lety nasadili dvě kukačky. Tedy možná spíš straky! Naši synové to ale nekomentovali. A nekomentují to ani teď, když se chystáme stejný kousek zopakovat ještě jednou. Vyrostly nám, ty naše děti. Tak rychle, že jsme na to nebyli vůbec připraveni. Teď by nejspíš měla přijít pauza na nabrání nových sil, ale my to tak necítíme. Děti jsou kořením našeho života. Pravda, někdy trochu ostřejším, ale pro nás nesmírně důležitým.

Na příchod holčiček bylo všechno připravené. I Monty tu měl dárek na uvítanou. Nezůstane u nás dlouho, všichni doufají, že soud dopadne dobře a Montyho si z odvede jeho babička. Dokončili jsme posledních pár úprav a já se ponořila do snění o svých vytoužených slečnách. Nebylo snadné si obhájit přijetí dalšího dítěte. V našem kraji nemají druhožadatelé o pěstounskou péči na růžích ustláno. Děti jsme dostali, to nám musí stačit. Já ale od své holčičky nehodlala odstoupit. Počkala jsem si celé dva roky, což je pauza, která by měla mezi přijetím dětí být a prošla jsem opět celým prověřováním. Byla nám odpuštěna přípravka což potěšilo zejména Jiřího. "Já už jim tam žádné šutry skládat nebudu a kašpara už ze mě taky neudělají! " ujišťoval se hned jak jsem přišla s návrhem, že si podáme druhou žádost.
" Neboj, budu ti dělat zase tiskového mluvčího a všechno za tebe namaluju." slibuji a myslím to naprosto vážně. Klidně ho prohlásím za němého i slepého. Možná i chromého když budou chtít předvádět nějaké zážitkové techniky. Svedu to třeba na pád meteoru do naší ložnice nebo návštěvu mimozemšťanů, je mi to úplně jedno. Udělám cokoli jen abych zase mohla česat malé culíčky a kupovat barevné sponečky do vlasů.

Místo jedné krásky jsme za odměnu dostali dvě. To čekání za to stálo. Něco ale chybělo. Něco moc důležitého! Přesto, že jsem proběhala celé město, nikde jsem nesehnala ty červené berušky do vlasů, kterých byly kdysi plné obchody! Prodavačky na mě hleděly, jako kdybych zaspala dobu, anebo spíš přišla z minulosti.
„Nechcete sponečky s Helo Kyty?" ptaly se. "Taky můžeme nabídnout gumičky s Hanou Montanou," snažily se vyhovět za každou cenu. Ale berušky, obyčejné berušky, ty prostě nebyly. Nevím proč, ale v tu chvíli mi to přišlo jako nepřekonatelná překážka. Dokonce tak velká, že jsem hodlala absolvovat další kolečko po obchodech. Můj vždy celkem tolerantní manžel pro můj rozmar pochopení neměl. Chvíli na mě nevěřícně hleděl a když pochopil, že to myslím smrtelně vážně a bez těch berušek domů prostě nepojedu, nastrkal nákup do auta a suše konstatoval „Tak si místo holek vezmeme zase kluky!" Tím považoval celou záležitost za uzavřenou. Pak, zřejmě proto, aby mě naštval ještě víc, dodal jízlivě: „A holky mají stejně krátké vlasy, tak nevím, co tady řešíš!"