NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 18. Rychlá rota. (příběhy dětí v náhradní rodině)

Je pátek ráno. Venkovní teploměr ukazuje skoro třicet stupňů.
Auto máme půjčené, to naše jezdit odmítá. Písek v nádrži nikdy pořádně nerozchodilo. Kluky s sebou nebereme. Trochu mě to mrzí, měli by u toho být. Jenže vypůjčené auto je pětimístné.
Bez klimatizace je cesta úmorná, ale před obědem jsme konečně na místě. Děti nás už vyhlížely. Zatímco do sebe sunuly bramborovou kaši s karbanátkem, my s paní ředitelkou domlouvali další postup. Původně u nás měly strávit pouze víkend, naše auto s námi ale odmítalo spolupracovat a to zapůjčené jsme museli večer vrátit. Tak co s tím? Manžel si vyřídil týden dovolené a rozhodl se, že našemu umíněnému fordu Galaxi domluví. Hned zítra ho rozebere a následovně zas poskládá. Tedy možná poskládá! Paní ředitelka byla velice vstřícná a rozumná žena. „Víte co? Uděláme to takhle. Necháte si děti na celý týden a je to," nabídla, „ jen mi prostě zavoláte, jak se jim daří." Uvítali jsme to s povděkem.

Děti dojedly a usadily se do auta. Paní ředitelka se s námi loučila slovy: „Oblékli jsme vám je do šatů, abyste si konečně užili holčiček.“ Pravda, na to jsem se moc těšila. Pak dětem něžně prohrábla vlasy a prohodila směrem k nám: „Ty dvě se pořád usmívají. Jsou to taková sluníčka. Hlavně ta malá, ale to poznáte sami.“ Monty cestou trousil svá věčná moudra, nebyl potichu snad ani chvilku. Medunka na nás ze zadní sedačky neustále něco volala. Když jsem se otočila, nevěděla, na co by se zeptala. Prostě jen vyžadovala pozornost. A Malenka? Tiše seděla ve své autosedačce, v náručí svírala malou panenku a usmívala se. Ve zpětném zrcátku jsem opět zahlédla ty nezaměnitelné jiskřičky!
Po hodinové jízdě jsem měla krk vykroucený jak vývrtku od neustálého otáčení a slechy zalehlé z Montyho nekonečného výkladu. Uvítala jsem pauzu v podobě doplnění potravinových zásob. Museli jsme využít toho, že máme půjčené auto. V naší vesnické sámošce krom rohlíků a mouky nic zajímavého obvykle nemají.
Domů jsme přijeli pozdě odpoledne. Vlastně už téměř k večeru. Kluci ještě pobíhali po zahradě v plavkách. Byl horký letní večer. Hned se na nás sesypali.
„Tatí, tatí, budeme grilovat?“ křičí nadšeně, sotva se soukáme z auta.
„Ty jsi spadl z višně na znak, ne?" protestuje náš taťka. „Sobota je snad až zítra!"
No ano, grilujeme obvykle v sobotu.
To už z auta vylézá Medunka a Monty. „Ahoj, jdeš do bazénu?" přivítá je Miky otázkou, jako by se znali od nepaměti. Děti na nás rozpačitě hledí, poprvé jim dnes došla řeč. Krčím rameny. Nakonec proč ne. Je pořád horko a kafe na zahradě přijde po cestě vhod.
„My ale asi nemáme plavky," zarazí se Monty.
„Tak jděte ve spoďárech, zítra to nějak vyřešíme," odpovím a zamířím do altánu.
Za pár minut už se všichni cachtají v našem velikém nadzemáku.
„Kde je Malenka?" proletí mi hlavou. „Proboha! My jí zapomněli v autě!!!"
Byla tam, holčička naše! Stále ještě připoutaná v autosedačce, tiše svírala svojí panenku a po tváři se jí koulely slzy velké jako hrách. Neplakala nahlas, nevolala, jen prostě seděla. Byla to jen chvilka, sotva pár minut, ale co se jí asi honilo hlavou? Kdyby jen tušila, kolikrát jí ještě pro její tichou nenápadnou povahu někde zapomeneme!
Večeřeli jsme na zahradě v altánu, děti pobíhaly mezi bazénem a trampolínou s obloženými houskami, které nám babička přinesla. Taťka spokojeně usrkával své první vychlazené pivko a já se zabývala Malenkou, která se držela celý večer mé ruky. Měla mě poprvé jen sama pro sebe!

Tyhle děti nám vpluly do života lehce a nenápadně. Snad to bylo i tím horkým létem, kdy téměř neopouštěly bazén. Tím, že byly starší, doslova je uchvátila možnost volného pohybu. Trampolína, kola, stolní tenis, grilování, koně, couračky se psy, kornouty zmrzliny a především noví kamarádi, kteří na sebe nedali dlouho čekat. Jak Monty, tak Medunka se velice rychle začlenili mezi obecní děti. Jejich příjezd byl předem pečlivě nahlášen. Miky s Nikolasem je přijali bez výhrad. Dokonce i naše fenky je po důkladném očuchání a olízání přijaly za členy smečky. V půlce týdne nám zavolala paní ředitelka, aby zjistila, jak děti pobyt u nás snášejí. I z jejich reakce poznala, že jsou spokojené. Já se s těžkým srdcem rozloučila se svojí ložnicí. Holky si ji zabydlovaly nádobíčkem, nábytečkem a cetkami od vietnamských prodejců, které Medunku vždy naprosto oslnily. A tak jsme za pár kaček kupovali notýsky s Hanou Montanou, které už odpoledne měla počmárané písmenky bez jakéhokoli smyslu, lesklé čelenky do vlasů s kamínky a hlavně barevnými laky na nehty. Co se lesklo a třpytilo, to nutně potřebovala. Své poklady si ukládala do nové plesové kabelky, kterou babička vyštrachala na půdě. V krátké sukýnce, ověšená náramky, korálky a blýskavými cetkami, s kabelkou přes rameno usedala na houpačku.
„Mamí, mamí, podívej se, jak letím," křičela, když na houpačce nabrala tu správnou rychlost. Měla jsem obavy, že mi přistane v kastrolu s rajskou omáčkou.
„Mamííííí, a teď ještě výš!!!" Než jsem uvařila oběd, musela jsem několikrát vylézt na balkón a sledovat, jak vysoko se dokáže vyhoupnout. Kéž by se dala vypnout nebo alespoň ztlumit!
Nač by mi byly červené berušky? Stejně by je v tom fofru někde ztratila. Pro Malenku jsme dostali kočárek. Celý den zabalovala svou panenku do malé růžové deky. Položila ji do kočárku a houpala. Po chvíli jí opět z deky vybalila a usadila si jí na klín. Druhou deku měla omotanou okolo pasu jako dlouhou sukni. Byla ve svém světě, který my nejspíš nikdy nepochopíme, ale ona v něm byla šťastná. Monty pořád někde poletoval. S helmou na hlavě a horským kolem, které jsme pro začátek zabavili našemu synovi, prozkoumával vesnici. Se stejně starými kluky stavěl bunkry na stromech i pod nimi. Brouzdal v botách blátivým potokem a nechápal, proč se rozčiluji. Den byl příliš krátký na to, aby děti stihly všechno, a tak večer, když uléhaly do postele, vymáčkly z nás ještě alespoň jednu pohádku na DVD. Malenka spala v pokoji s Mikym a Nikolasem. Kluci ji rádi přijali pod svá křídla. Malí darebáci, kterým z očí kouká deset nadržených rarášků, ukradnou vám židli pod zadkem, pokud ji nemáte přišroubovanou k podlaze, ale bráchové to jsou na plný úvazek. Malenka se stala jejich bohyní.

A tak jsme si společně užívali léta. Grilovalo se nakonec téměř každý den. Děti řádily v bazénu i mimo něj. Spolu s labradorkami udupávaly travnatý porost na naší zahradě. Naše rychlá rota se rozrostla. A její členská základna ještě zdaleka neměla být u konce. Naši synové ze svých bezpečných doupat vylézali jen pozdě večer, nebo za úsvitu, aby doplnili zásoby potravin. Dcera dovlekla z domova pravý holčičí poklad. Nefalšované šminky! My s babičkou vařily oběd v obrovském hrnci a našemu otci zpod auta čouhaly celý den jen nohy. On ho vážně snad celé rozebere!