NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 2. Přípravy vrcholí!!! (příběhy dětí v náhradní rodině)

2. Přípravy vrcholí!

S ředitelem kojeneckého ústavu jsme byli domluveni, že pokud při naší další návštěvě, kluci neztropí srdceryvný výstup a neodmítnou nasednout k nám do auta, smíme si je odvézt domů. Při cestě do kojeneckého ústavu se mohlo stát cokoli. Mohlo nám přes cestu přeběhnout početné stádo divokých bizonů, mohlo přijít zemětřesení, anebo být vyhlášeno stanné právo, ale toho, že by ti dva divoši nechtěli nastoupit do našeho auta, tak toho jsem se opravdu bát nemusela.
 Nadešel čas bouřlivých příprav. Do modře vymalovaného pokojíčku jsme zakoupili dvě válendy s úložným prostorem a malou dětskou stěnu s několika skříňkami. Psací stůl jsme snesli z půdy. Byl zánovní a pro začátek stačil. Do šuplíků jsem narovnala pečlivě ořezané pastelky, omalovánky a pár sešitů. Hračky po našich synech zaujaly místo v poličkách.  Pokoj se postupně zaplnil plyšáky a stavebnicemi, které už dlouho zahálely v úložných prostorách a zbytečně zabíraly místo. Trochu jsme provětrali naše konto při pořizování dvou autosedaček, nějakého oblečení a dálniční známky, která nám mezitím propadla. Já to prožívala celkem mateřsky. Jen tu a tam se mi znovu promítl obrázek staršího z kluků – Mikyho,  jak kope do všeho, co se mu postaví do cesty a oživila se mi vzpomínka na manžela uhýbajícího před letícím buldozerem. Z regálu jsem raději vyndala polovinu autíček a ze skříňky odstranila všechny stavebnice. Šup s tím zpět do úložáku! Jejich čas ještě nenadešel! Jiří mě mlčky pozoroval, neříkal vůbec nic. Tušil zřejmě, že cokoli by od této chvíle řekl, mohlo by být použito proti němu. S mateřskými pudy se bojovat nedá, to mu bylo jasné už dlouho.
Po pravdě, můj muž toho nikdy moc nenamluví, občas se ptám sama sebe, jak se vlastně dorozumíváme. Už jsem si zvykla na to, že jsem tiskový mluvčí naší rodiny, ale někdy je jeho málomluvnost nevítanou komplikací. Tak jako v době našeho prověřování, kdy doslova úspěšně promlčel celou přípravku. To já po celou dobu překládala jeho gesta i posunky a mluvila za nás oba. Vzpomínám si na jednu zajímavou aktivitu v přípravném kurzu. Naši školitelé před nás vysypali celou igelitku kamenů a kamínků nejrůznějších tvarů i velikostí. Všichni jsme na tu hromadu zírali v němém očekávání, co se bude dít. Pak jsme byli vyzváni, abychom si každý vybrali jeden exponát, který nás zaujal. Po jeho důkladném prozkoumání, jsme měli vyjádřit, co nám připomíná. 
„Podívejte se na ten kamínek, já v něm vidím kočičku," prohlásí po důkladném prozkoumání sousedka zprava. Její manžel, sedící hned vedle, souhlasně dodává: „No jo, máš pravdu, taky to vidím. Mrkni na ten roztomilý ocásek." A hned tu máme souznění manželského páru, který se dokonale doplňuje. 
Ale co my? Mně jeden šutřík připomínal kousek masa do guláše. Měl podobný tvar i barvu. S tím nejspíš moc originální nebudu, ale kus fantazie a představivosti se mi upřít nedá. Každý se snažil ze sebe něco vymáčknout,  jen mému muži ten kámen připomínal prostě kámen, obyčejný šutr, nic víc. 
Druhá část úkolu byla ještě rafinovanější. Z příslušných kamenů jsme měli poskládat naši rodinu. Nenápadně jsem mrkla k sousedům, kde k mému úžasu, vznikaly rodiny takřka monstrózní. Babičky, dědečkové, tetičky, strýčkové, bratranci i sestřenice. Někde nebyl opomenut ani papoušek či křeček. Po příkladu školících se kolegů jsem taky poskládala naši rozvětvenou rodinku. K početnému příbuzenstvu jsem nainstalovala naše ještě početnější zvířectvo. Pak můj pohled sklouzl na dílo manžela. K mé nelibosti na koberečku před ním ležely kameny pouze tři. On jen pokrčil rameny a suše konstatoval: „Máma, táta a já!"
Měla jsem pocit, že se každou chvíli zvedne a zamíří k našemu autu, tak moc ho zážitkové techniky nebavily. Cítila jsem, jak ho probodávám pohledem, který jasně říkal: „Zvedni se a seš mrtvej!!"
 Pak jsem bez velkého váhání  na haldě vylovila jeden větší líbivý šutřík a plácla jsem ho vedle kamene, kterým můj muž označil sám sebe. „Tvoje manželka,“ sdělila jsem mu vyčítavě a zamračila se na něj. Jak mě mohl takhle opomenout?  Ještě jsem raději vyhrábla čtyři menší kousky minerálu a vyznačila ve zkamenělé rodince naše biologické děti.
„Tak, a je to komplet,"  konstatovala jsem spokojeně.
V tomto duchu proběhla celá, pro mě nekonečně dlouhá, přípravka. Ačkoli některé  přednášky bych si celkem ráda poslechla, nedokázala jsem se na výklad soustředit. Má pozornost byla plně zaměstnaná sledováním manžela, který byl neustále připraven k odchodu. Přípravný kurz probíhal v mateřské školce. Seděli jsme na židličkách čtyřletých skřítků, které nám pokrývaly sotva polovinu zadku. Jiří se svými chlapskými proporcemi evidentně trpěl. Rafinovanými a nápadně častými pochůzkami na toaletu rozcházel vznikající mozoly a větral své pozadí, jak mi bylo později vysvětleno. Dle mého soudu se tak ale spíš cíleně vyhýbal značné části výkladu, který ho neuvěřitelně nudil.
Zvládli jsme to! Za námi je nekonečné prověřování a před námi nejistá budoucnost.
 Jiří, dokončil poslední přípravy. Navrhl, abychom z pokojíčku odstranili psací stůl. Kluci ho ještě nepotřebují a budou ho používat jako horolezeckou stěnu. Mně se ale v pokoji líbil, a tak jsem na jeho připomínky nebrala zřetel.
S velkou pečlivostí jsem na poslední chvíli zakoupila dvě krásné teplákové soupravy, k tomu barevně sladěné kšiltovky a samozřejmě batůžky. Do každého jsem dala pytlík gumových medvídků, lahvičku s džusem značky Jupí a plyšového krtečka. Krtečky jsem s sebou měla v kojeneckém ústavu už při první návštěvě. Měla jsem potřebu klukům něco pěkného dovézt. Něco, co by bylo od nás, jako příslib budoucího domova. Nevím, kde jsem přišla k naivní představě, že je kloučkové k sobě přivinou a budou slzet dojetím do jejich hebkého plyšového kožíšku. Krtečkové jsou doslova kouzelní. Jeden se směje, když se mu zmáčkne bříško, a druhý povídá několik slaďoučkých vět při stisku tlapičky. Jsem si ale jistá, že smích i řeč by jim velice rychle došla, kdyby si je kluci převzali do péče. Proto odjeli s námi zpět domů, aniž by se s našimi novými synky blíže seznámili. Kluci je dostanou až teď a budeme doufat, že krtečkové přežijí alespoň dlouhou zpáteční cestu. Ještě pár posledních příprav, autosedačky manžel už namontoval, odstranil hrubé nečistoty z našeho auta a dokonce se oholil. Ráno vyrážíme...

(další díl má název:DOMOVE,LÍBEZNÝ DOMOVE!)