NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 20. Práce s písmenky. (příběhy dětí v náhradní rodině)

Když mám čas, sepisuji naše paměti. To je chvíle, kdy mě všechny děti nejvíce potřebují. Jak mě zahlédnou u počítače, mají hlad i žízeň, potřebují na záchod, na srdci mají něco neodkladného, co mi musí okamžitě sdělit. Stejné to je i u našich odrostlíků. Touží po mojí společnosti zrovna ve chvíli, kdy já po té jejich netoužím vůbec.
„Mami, kde mám to nové triko?" „Napíšeš mi omluvenku na tělocvik, bolela mě noha."
„Vadilo by ti, kdyby u nás zase přespal Tomáš?"
Já, ponořena hluboko do svých myšlenek, souhlasím úplně se vším. Pak ovšem nevycházím z údivu.
„Já jsem ti ale říkal, že nepůjdu na odpoledku," sděluje mi šestnáctiletý syn, když mi podstrkuje žákovskou knížku k podpisu. „Já o tom nevím!" protestuji rázně.
„To jsi zrovna psala!" vysvětluje synek. „No, jo! Takové věci mi nemůžeš sdělovat, když píšu," bráním se. „Ty ale píšeš pořád!" konstatuje syn a odchází z kuchyně.
„Pořád určitě nepíšu, když máte uvařeno, vypráno a v pokoji se nebrodíte po kolena v odpadcích!" prohodím ještě směrem k němu, nikdo už mě ale neposlouchá.
„Co je?" ptá se Jiří, který mezitím přichází do kuchyně. Vidí můj kyselý výraz ve tváři. Na odpověď nečeká. V lednici vyloví párek, ve dřevěném chlebníku rohlík a dává se na ústup. Synek se vrací zpět do kuchyně a hned v závěsu za ním jeho o tři roky starší brácha.
„Tys mu tu omluvenku nenapsala?" zeptá se nevěřícně.
Chvíli na něj hledím, hodnotím situaci. Myslí to vážně? U něj se to pozná dost složitě.
„A co bych mu tam asi tak měla napsat? Bolela ho noha? Už zase?" odpovím hned po tom, co je mi jasné, že o vtip asi nepůjde. Jiří se zarazí mezi dveřmi. Téma hovoru ho zřejmě zaujalo. Narychlo spolkne zbytek libereckého párku a problém vyřeší: „Napiš mu tam: PROSTĚ SE NA TO VYSRAL!!!" :)) Pak si mě všichni tři začnou dobírat: „No jo, naše máma, slavná spisovatelka. Nesmíme ji zatěžovat zbytečnostmi, nevidíte, že se v naší kuchyni právě rodí bestseler? Pozor na ty pantofle, jednou budou v muzeu. Seberte je tomu štěněti!" Syn vtipálek otevře přívod svého humoru naplno: „Máma by si měla schovat své brejle. S těmi napsala první knížku. Jenže které? Má alespoň osmery. Jedny na nose, druhé v kapse, třetí na nočním stolku, čtvrté na záchodě, tam studuje slevy v letáku. Jedny jsem dokonce nedávno zahlédl v mrazáku." Smějí se všichni kromě mě.
„Trhněte si nohou! Končím debatu a rozpouštím schůzi! Jo, a žádná autogramiáda nebude!" rozhoduji s definitivní platností a podávám synovi žákovskou knížku. „Řekni si svému otci!"
Jsou ale i chvíle, kdy děti o mé psaní projevují zájem. „Mami, ty jsi to ale s tím Orlem skalním napsala nepřesně, ty jsi tam nedala, že ho táta, po tom, co mu vylisoval nohu mezi vraty, schovával týden v garáži a babička po něm málem vyhlásila celostátní pátrání," vyčetla mi dcera. „Mě to nepřipadalo důležité a krom toho, nepíšu přece o slepicích, ale o nás," podávám odborné vysvětlení. Syn se jen poťouchle usmívá. Po očku ho sleduji. Nic, výjimečně není žádná jedovatá poznámka. Dcera pokračuje ve svých úvahách. „Mohla bys tam dát, jak jste si koupili zelenou barvu na nátěr laviček a my s bráchou jsme ji celou vypatlali na sebe," směje se.
Na pár vteřin se ve vzpomínkách přesunu o dvacet let zpět. Ještě pořád je živě vidím stát ve vaně, zelené od hlavy až k patě. Holčička pětiletá, chlapečkovi čtyři. Oba blonďáčci, tedy až do této chvíle. Ten zelený přeliv držel naprosto důkladně. Jiří, původní profesí malíř, natěrač, nad tou hrůzou kroutil hlavou. „Na tohle zaberou jen nůžky! A dohola!" konstatuje odborně. Pokoušely se o mě mdloby. Holohlavé děti mít prostě nemůžu. A tak kousek po kousku manžel odbarvuje a odbarvuje. Ještě pár týdnů neopouštíme náš městský byt, ale nakonec definitivně vítězíme. Máme opět blonďáky!
Další má vzpomínka patří zase těmto dětem. Našim prvním, které jsme vychovali jako dvojčata, přestože je dcera o rok starší, do školy nastoupily současně. Pokud mi paměť sahá, ti dva byli vždy jako Tom a Jerry. Vybavuji si spoustu okamžiků, kdy jeden druhému škodil. Žádný z nich však v této encyklopedii obyčejného života rozhodně chybět nesmí. Nikdy nezapomenu na domácí úkol, při kterém synek namluvil své sestře, že mandolína je žena obsluhující mandl, zápražka je součást zábradlí na zápraží a mláto je násada do mlátičky. Ta kule byla třikrát podtržená!!!
Ani s přibývajícími roky vzpomínky neblednou, naopak se k nim přidávají další, neméně peprné. Proč nezmínit, jak si náš nejstarší syn pozval na oslavu Silvestra své dva kamarády. Pod bundou kluci propašovali láhev tvrdého alkoholu, kterou pak někde ve vsi vypili na ex ještě dříve, než se setmělo. Přesněji řečeno, většinu vypil jeden z nich a ten se pak neudržel na nohách. Pánové chtěli celou záležitost samozřejmě utajit, a tak mobilem přivolali naši dceru. Ta se vytratila z domu a já ji zahlédla, jak mizí za obzorem i s naším kolečkem na hnůj. Když jsem v něm za pár minut zahlédla uloženého sousedova Vojtu, šly na mě opět mdloby.
O pár let později prostřední syn po oslavě narozenin svého kamaráda nazvracel při cestě domů autobusem do batohu. Naštěstí do svého. Řidič musel zastavit a vyložit ho, jak chlapec smrděl. Manžel ho jel vyzvednout. Tentokráte, bohužel, použil naše auto, nikoli kolečko na hnůj. Své hýčkané přibližovadlo pak větral několik dnů! No a přesto z našich synů vyrostli normální přizpůsobiví občané. Mládí si někdy prostě vybírá svou daň. Je vhodné si to čas od času připomenout.
Kdybych zapátrala ještě hlouběji v minulosti a zastavila se na okamžik ve svém dětství, určitě by se mi vybavilo babiččino podpálené kanape. S bratrancem jsme si hráli na kosmonauty. Taky kuchyň plná vody, jak jsme si chtěli vybudovat vlastní bazén. Co asi tenkrát prožívali naše rodiče? Snad právě proto stále věřím, že se jednoho dne vše k dobrému obrátí i u našich přijatých dětí. A díky těmto vzpomínkám mi dochází, že biologické dítě nemusí být zárukou nejvyšší kvality.
Znám příběhy své maminky a vlastně i té její. Mám příběhy ráda a baví mě práce s písmenky. Písmenka jsou pro mě ty nejzajímavější puzzle, z kterých se dá poskládat dokonalý obraz našeho života...
„Mami, mami, co máme k svačině???" Z rozjímání mě vytrhují děti, které právě přiběhly ze zahrady. „Nic. Nevidíš, že máma píše?" směje se náš taťka a už vytahuje s chlebníku rohlíky. Kluci loví ve skříňce nutelu. Pak všichni společně odcházejí. Osiřím v kuchyni. Chystám se konečně dopsat kapitolu. Kde jsem si ale zaparkovala brejle? Na nose je nemám, v kapse taky ne. Nejsou v koupelně ani na nočním stolku. Můj pohled padne na mrazák. Sama se té myšlence zasměji. Pak je zahlédnu. Dvoje leží na chlebníku a jedny vedle něj…