NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 21. Slyším, ale poslouchat nebudu! .(příběhy dětí v náhradní rodině)

My pěstouni jsme mezi sebou sdílní. Navzájem si vyměňujeme neuvěřitelné příběhy ze života našich dítek. Někdy úsměvné, jindy smutné, ale často fascinující svou originalitou. Co nám taky zbývá, když by nám ty naše peripetie neuvěřil nikdo jiný, než životem proškolený pěstoun a jeho příbuzní, jak mi tu se smíchem napovídá naše dospělá dcera. Být pěstoun, to neznamená jen být dobrý rodič. Je třeba být taky rozumný psycholog, odvážný kaskadér, dobrý posluchač, neohrožený obhájce, otrlý obíhač školních kabinetů, vytrvalý žehlič průšvihů, pokorný urovnávač sousedských vztahů, ale především skvělý prorok, který dokáže myslet alespoň na dva tahy dopředu.
V současné době internetu není problém v komunikaci, a tak se vzájemně obšťastňujeme více či méně kořeněnými zážitky, jejichž hlavními aktéry nejsou pouze přijaté děti. Rozhodnutím stát se pěstouny nám do života nevstoupí pouze batolata, školáčkové čí týnejdři. Ve stejném okamžiku do rodiny totiž přijímáme taky biologické rodiče nových ratolestí a terénní sociální pracovnici, která na nás bude dohlížet.
Ne každý pěstoun je ale dobrý vypravěč, a tak spousta zajímavých historek skončí zbytečně v propadlišti času. A to je veliká škoda! S laskavým dovolením své přítelkyně pěstounky, kterou jsem i já poznala díky úžasným stránkám určeným pro pokec pěstounů, pár zvláště výživných okamžiků zaznamenám pro budoucí pokolení.
Rous je veselá dobrosrdečná dáma v letech, kterými se ženy už moc nechlubí. Její jméno voní po květinách, a proto jí naši synové říkají Kopretinka. Pro mě to je a vždycky bude má kamarádka Rous. Nikdy se s nikým tak nezasměji jako s ní.
Rous se stará o čtyři děti, které se jí nenarodily. Čtyři originály, které spolu nemají společného nic kromě té jedné dobrotivé květinky. Nejstarší synek je bílý, jméno má přímo k nakousnutí. Už dlouho mu nikdo neřekne jinak než Bůček. Při pohledu na jeho proporce není divu. Ve svých sedmnácti letech mu do metráčku moc neschází. Rád vaří a ještě raději baští, zbytek dne prosedí, stejně jako jeho vrstevníci u počítače. Divná doba! Vidím to i u našich synů. Kdykoli je zahlédnu jinde než u ledničky, kontroluji, zdali není vypnutý proud. Jinak totiž svá doupata zásadně neopouští.
Druhý její synek je jen o dva roky mladší, jeho pleť připomíná kávovou zmrzlinu a taky tak voní. Je stále vymydlený, čistý a upravený, proto mu říkáme Travolta. V myšlení je trochu pozadu, ale zato je srdce dobrého. V této kombinaci vzniká nejeden problém, který přivádí naší Kopretinku do nepříjemné situace. Při hledání svých kořenů Travolta pochopil, že něco je jinak, než si původně myslel. Jeho opálení, které nebledne ani v zimních měsících, nebude nejspíš důsledkem vysedávání na letním slunci. Je Róm a nic s tím nenadělá. Přestože se mu Rous snažila poměrně často oznámit jeho původ, Travolta to tvrdě odmítal. Nechtěl být jiný, a jak tvrdil, Rómy nesnáší, nemůže tedy být jeden z nich. Postupem času si ho našli sami a začlenili ho do svého společenství. Travolta začal patřit do jiné komunity, než dříve znal. Stýkal se s rodinami svých nových přátel a po čase se v něm probudil jeho smysl pro charitu. Když v některé chudší famílii došly sociální dávky, považoval synek za svou povinnost dorovnat ten schodek v rozpočtu, a tak se stávalo, že Kopretinka postupně chudla.
Dominika je osmiletá holčička trochu drsnějších mravů. Na všechno aby si Rous podávala kolkovanou žádost a s dostatečně velkým předstihem. Pod heslem „SLYŠÍM, ALE POSLOUCHAT NEBUDU!“, proplouvá Dominika životem. Ve školním kabinetu je moje kamarádka častým hostem, se svéráznou dívčinou si rady neví nikdo. Jestli si Kopretinka někdy myslela, že hodnou, něžnou holčičkou svou sbírku pokladů vylepší, tak to se holka ošklivě spletla! To už Bůček s Travoltou dokáží občas překvapit a zabodovat. Dominika ale nezklame nikdy, možná proto si tak notují s naším Montym!
A ještě nám do celé čtveřice schází Heduš! Moje oblíbenkyně. Kdo by si nezamiloval Heduš??? Je stejně jako Dominika osmiletá. Ani černá ani bílá, prostě něco mezi! Snědá kudrnatá kulička s brejličkami a zastřeným výrazem. Poměrně rozsáhlá mentální retardace jí neumožňuje moc velký rozhled, ale ve svém světě je šťastná a spokojená. To ovšem pouze do té doby, dokud jsou plně uspokojovány její potřeby. Heduš jí, kdy chce, koupe se, kdy chce, a odchází, kdy chce. V překladu to znamená, že v půl páté ráno pronikne do kuchyně, otevře lednici a udělá si snídani. Vyndá, co jí přijde pod ruku. Jogurty, pudingy, salámy, sýry, paštiky... Co na tom, že rozbije vajíčka ve dveřích ledničky, strhne kastrol s omáčkou a vysype uvařené brambory s předchozího dne? Polité lino utře do trička, které sundá z věšáku na prádlo. Nestačilo to? Nevadí, na věšáku je triček víc a taky jsou v koupelně ručníky!
Pak začne hostina. Prstíkem nejdříve propíchá víčka od pudingu a jogurtů, lžička je zbytečná. Heduš je šikulka! Když má žízeň, udělá si šťávu. Nejraději do igelitového pytlíku! Tomu jsem zpočátku nevěřila ani já, takže se za své pochybnosti vůbec nestyďte. V půl páté ráno si začne vařit čínskou polívku, nebo si do mikrovlnky strčí něco z ledničky. To obvykle Kopretinku probudí a je konec řádění. Následky hostiny uklízí poměrně dlouho. Heduš se ale svého pikniku nehodlá jen tak vzdát. Řve, kope do všeho kolem sebe a to tak hlasitě, že budíček má celý panelák. Párkrát jsme zkoušeli kuchyň nebo pokoj, kde Heduš spí, zajistit, to ale není možné. Zákaz vstupu kamkoli v holčičce vyvolává agresi tak silnou, že by vykopala dveře. V pět hodin ráno to nikdo riskovat nechce. Konec konců všechny dveře, které měly původně skleněné výplně, jsou nyní vyzdobeny slušivými závěsy. Žádné nepřežily bez újmy některý z mnoha záchvatů zuřivosti malé něžné berušky.
Trochu pozornosti je třeba věnovat i četným koupelím tohoto děvčátka. Heduš se opravdu ráda koupe a nikoho k tomu nepotřebuje. Vanu si prostě napustí, kdykoli jí to jen napadne. A rozhodně na sobě nešetří! Tento problém jsme částečně vyřešili vypnutím přívodu teplé vody do koupelny. Ale jen na chvíli. Po čase na to přišla a vodu ve stoupačce opět zapnula. Heduš je příkladem toho, že mentálně retardovaný neznamená úplně blbý!
Pilulek na zklidnění a podporu myšlení už bere tolik, že by klidně mohla vynechat snídani i večeři. A stále jí je plný dům, nesmí se na chvíli spustit z očí. Chvílemi mi připomíná terminátora. Nic ji nezastaví! Nedávno odjela na doporučení lékařů do lázní. Kopretinka si mohla po pěti letech na chvíli oddychnout. Měla tam být déle než měsíc. Holčička odjela i s asistentkou, zkušenou paní, která byla řádně proškolena i poučena. Po deseti dnech volala celá uplakaná, že si pro dítě máme přijet, je prý zcela nezvladatelná. Doktor i sestřičky její verzi podpořili. Když jsme pro Heduš přijeli, seděla paní asistentka zhroucená v hale, oči opuchlé od pláče, ostatní maminky jí litovaly i chlácholily současně. O nás pohledem nikdo ani nezavadil. Nebyli jsme v jejich očích ti, kdo se starají o cizí retardované dítě, ale ti co nezvládají výchovu. A tak jsme sbalili Heduš, udělali si radost ve formě zásoby karlovarských oplatek a vyrazili k domovu. V autě nám děvče předvedlo svůj nový repertoár řádění a opravdu stál za to!
Přestože Heduš dokáže přelézt naprosto všechny zábrany, o poslouchání nemůže být ani řeč a po jejím nájezdu v lednici není z čeho udělat večeři. Heduš je prostě svá, nenapodobitelná a nezaměnitelná! Jedinečný originál!
S Rous si občas měníme děti. Nejezdí na prázdniny do svých biologických rodin. Naši příbuzní je nezvládají, anebo je prostě nechtějí. Krom mojí mamky, která je babičkou na plný úvazek, nikdo další není. Rous žádnou maminku nemá. Ale i naše děti potřebují tetu, strejdu, bratrance a sestřenice, i když jen náhradní, jako všechno v jejich životě. A tak si navzájem děláme tety. Má náhradní sestra Rous je náhradní tetou našim náhradním dětem! S náhradním strýčkem máme smůlu, Rous své děti vychovává sama. Její bývalý manžel pobíhá někde po světě v silonkách, minisukni a s dámskou parukou na hlavě. A mimochodem dámy, moc mu to sluší! Viděla jsem fotky na internetu. Co všechno se dá zjistit po šesti letech manželství! Když odešel, zůstal po něm opuštěné Kopretince malý vnouček po nevlastní dceři, kterou pomohla vychovat. A tak se dostala k pěstounské péči. Aby malý Bůček nezůstal sám, dostal po pár letech bráchu. A holčičky? To byl pokus o to, jak do rodiny dostat trochu té krásy, šikovnosti a něhy.
Co ještě dodat? Bůček je u nás poměrně často. Zapadl mezi naše odrostlíky, a tak jsem se stala jeho oblíbenou tetinkou. Dominika k nám jezdí o prázdninách stejně jako naše děti k tetě Rous. Jenom na Heduš si prostě netroufám!