NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 22. Hera, rodná sestra másla. (příběhy dětí v náhradní rodině)

Mobil zvoní jak na poplach a já vybíhám schody! Hrábnu po telofonu a po kapsách hledám brýle. Opět nejsou k nalezení, a tak se ohlásím neutrálně pro případ, že by to byl někdo z úřadu. „ Prosíííím!"
„Heslo!!!!" ozve se na druhé straně. Rozesmátý hlas Rous mi předem ohlásil, že je na cestě dobrá zpráva.
„Chvíli přemýšlí a pak odpovím: „ Hera, rodná sestra másla!"
Syn udiveně zvedl nos ze svého talíře: „Cóóó??"
„To je heslo," vysvětluji zvědavci, který to zřejmě nepobral.
„ Na co potřebujete heslo?" diví se synek upřímně. 
Dalším vysvětlováním se nezabývám. Má pozornost patří rozjásané Kopretince.
„Víš, co je nového?" zeptá se s neskrývaným nadšením. Na odpověď nečeká a hned pokračuje: „ Heduš jede na šest týdnů do lázní. Na celých šest týdnů! Dovedeš si to představit? Bude tam s asistentkou. Já se konečně po pěti letech vyspím! Žádné noční koupele! Žádná šťáva do igeliťáku! Já se snad zblázním radostí! Až jí odvezu, pustím se do opravy bytu!" Chrlila to s takovým nadšením, že jsem si chvílemi musela odtrhnout mikrofon od ucha, aby mi nepraskl bubínek. Její neskrývané radosti jsem se ale nedivila. Žít v jedné domácnosti s Heduš, to by vyčerpalo každého, natož Rous, která je na všechno sama. Tahle malá kulička s brejličkami by umořila i stádo volů. Teď se s ní bude chvíli zlobit někdo jiný.
„Co bude s tou rekonstrukcí? Ty jsi vyhrála ve sportce?" položila jsem kamarádce zásadní otázku.
„Nic jsem nevyhrála! Zrušila jsem pojistku, něco jsem si půjčila a taky mi přispěla nadace. Vždyť víš, jak to u nás vypadá," vysvětlovala Rous a měla pravdu. Její byt přímo volal po větší rekonstrukci. Zdi byly omlácené, dveře prokopnuté na několika místech, nábytek s vylámanými dvířky, propadané šuplíky, počmárané a prořezané lino...
Všechny čtyři děti se na vzhledu společného obydlí podepsaly, Heduš však největší měrou. „A mám dobrý nápad!" pokračovala nadšeně ve svých plánech. Další slova Rous zanikla v řevu Heduš, která zrovna nejspíš vtrhla do kuchyně...
Když Heduš odjela, pustila se Rous do velebení svého obydlí. Šest týdnů je dlouhá doba, a tak to vzala pěkně z gruntu. Vymalovat, vyměnit lina i zátěžové koberce. Bylo nezbytné pořídit novou obývací stěnu, kuchyňský stůl, židle, jeden celý dětský pokoj a skříně do předsíně. Aby se mohlo vymalovat a vyměnit lina, poslala Rous starý nábytek do sběrného dvora. Použít se toho moc už nedalo. Vyprázdněné hnízdečko se proměnilo v holobyt. Vymalováno bylo celkem rychle, stejně jako vyměněné dveře a opravené zástrčky. Když však došlo na peníze z nadace, nastal problém. Bylo třeba nejdříve vybrat podlahové krytiny a nábytek, nechat si vystavit fakturu a tu odeslat zpět do nadace. Po několika dnech byly faktury uhrazeny, teprve pak prodejna zboží objednala. Na prodejně byly vystaveny pouze vzorky, zboží bylo rozloženo v krabicích a čekalo ve skladě. Celková transakce trvala i několik týdnů. Po tu dobu žila Rous s Bůčkem, Travoltou i Dominikou ve svém holobytě. Když jsem dorazila na pokec, nevěřila jsem vlastním očím. Byt byl prakticky bez úložních prostorů. Téměř všechny skříně si lebedily ve sběrném dvoře. V každé místnosti, zbavené podlahové krytiny, ležely na zemi haldy všeho možného. Bylo to nepohodlné, ale přehledné. Rous přesně věděla, kam hrábnout, když potřebovala ručník nebo pyžamo pro děti.
Kafe jsme měly položené na krabici od banánů a seděly jsme na dvou obrácených kbelících.
 „To jsi musela vyhazovat i židle a stůl?" divila jsem se. Na zadku se mi rýsoval kulatý mozol. „Stůl si vzal soused a židle byly rozbité, jak se na nich děti houpou. Mě nenapadlo, že to bude trvat tak dlouho," vysvětlovala Rous.
„A kde obědváte?" vyzvídala jsem. 
„Tady," odpověděla Dominika, jako by to bylo naprosto samozřejmé. Ukázala na válendu, která trčela v pokoji jako jediný kus nábytku. 
„Alespoň, že tak," napadlo mě. Do kuchyně přikráčel Bůček, zalovil v lednici a uřízl si kus točeného salámu. Usadil se s ním na mém kbelíku. Další už v koupelně nebyl.
„Heslo!!" ozvalo se opět v telefonu, sotva jsem ho zvedla. Po nadšení už nebylo ale ani stopy. „Máslo!" vyštěkla jsem okamžitě.
 „Chyba. Hera, mladší sestra másla!" opravila mě Rous a hned dodala: „Víš, co je nového? Volali mi z lázní, že si mám zítra přijet pro Heduš, prý pokousala asistentku nebo co. Prostě ji nezvládá. Heduš je na ní sprostá a kope do ní! A to tam je teprve deset dní."
„A co budeš dělat? Vždyť to máš doma jak po výbuchu jaderné elektrárny! Kdy ti přivezou alespoň ta lina?" zeptala jsem se kamarádky. 
„Co můžu dělat? Zítra pro ni jedu. Jo, a lina budou do deseti dní! Nábytek nejdříve do čtrnácti."
Pro malou uzurpátorku jsme jeli spolu. Manžel řídil a my s Rous vymýšlely strategický plán, co s Heduš v holobytě. Ráda bych kamarádce nabídla výpomoc ve formě hlídání, na její holčičku jsem si ale netroufla. Při společných návštěvách jsem poznala, co znamená absolutní bezvládí, kterým se Heduš řídí. Jestli mám někdy pocit, že Monty obchází mantinely, Heduš je přímo boří!
Vysmátá holčička pobíhala po lázeňské chodbě a vůbec nikdo jí v tom nebránil. Nejspíš si už nikdo netroufl. Proškolená paní asistentka s letitými zkušenostmi seděla zhroucená v hale. Podle napuchlých očí a zoufalého výrazu v její tváři nebylo těžké si domyslet průběh posledních dní. Nějaká maminka ji chlácholila a ujišťovala jí, že zase bude všechno zalité červánky. Opravdu nemám v úmyslu zlehčovat danou situaci a psychické vyčerpání zmíněné paní chápu. Heduš znám dobře a Rous jsem pro její bezmeznou obětavost nikdy nepřestala obdivovat. Když nás paní asistentka zahlédla, byla v rozpacích. Zřejmě se za své profesní selhání trochu styděla. Nezvládnout osmiletou holčičku, kdo by to pochopil? My s Kopretinkou určitě. Paní jsme uklidnily, v malém obchůdku jsme si zakoupily zásobu karlovarských oplatek a nalodily se do auta. Krabice s kulatými oplatkami mi připomněly naši cestu z kojeneckého ústavu. Vybavila se mi zastávka v Karlových Varech a Danečkův výstup na kolonádě. Od té doby uběhlo už skoro pět let a já si uvědomila, že i přes všechny peripetie, které s kluky prožíváme, máme vlastně velké štěstí. S Rous bych neměnila ani za nic!
Cesta z Poděbrad byla neskutečně dlouhá! Heduš se nudila. Hřebenem, který vylovila z tašky paní vychovatelky, objela všechny naše hlavy. Postupně prozkoumala dostupné kabelky a na sedačku vylila láhev s pitím. Neseděla ani chvíli. Rous se ji snažila zaměstnat jídlem. To jediné její aktivity na chvíli přibrzdilo. Když nejedla, zpívala svou oblíbenou koledu 
„Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati." Přes první dva rýmy se však nikdy nedostala. A tak jsme ten úryvek slyšeli tolikrát, že na další minimálně troje Vánoce bude vyřazen z našeho repertoáru. Paní vychovatelka mezitím pookřála a líčila nám své neuvěřitelné zážitky. 
„To si nedovedete představit. Byli jsme v solné jeskyni a všechny děti byly v klidu. Jen Heduš pořád někde pobíhala, házela dětem do očí písek. Bylo to hrozné. Pokoušela jsem se ji usměrnit, ale kopala do mě a byla sprostá. Když nás vyhodili a musela jsem ji odvézt, tak mě ta malá potvora dokonce pokousala. Podívejte se na to, ještě tu mám otisky zubů," končí své vyprávění paní vychovatelka a ukazuje suvenýr v podobě otisknutých tesáků.
 Nebyla jiná možnost, ostatní rodiče nechápali, že takto rozjeté dítě je jako tank, který nezastavíte, i kdybyste se před něj postavili. A tak jsme si berušku odváželi domů. Spokojenou a nadšenou, že je zase u své Kopretinky. Pár kilometrů před domovem jsem to už nezvládala.
Já miluji Vánoce! Vážně ! Ale tahle koleda mě bude pronásledovat ve snu hodně dlouho!
 „Zastav!" zavelela jsem, když jsme míjeli malou večerku. 
Jiří poslušně zastavil u obrubníku. Vyběhla jsem z auta a zakoupila Heduš velikého nanuka. To by ji mohlo na těch pár kilometrů zaměstnat. Holčičce se rozjasnila tvář, vděčně přijala zmrzlinu a pustila se do lízání. My si užívali ticho. Po pár minutách se ze zadní sedačky začaly linout podezřelé zvuky! Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla Rous, jak se snaží obsah Heduščina žaludku pochytat do nějaké mikiny.
 Neúspěšně! Nahozené bylo úplně všechno!
Z pravidelných zpráv, které mi Rous každý den podávala, jsem věděla, že podlahové krytiny jsou už položené, nábytek do obchodu sice dorazil, ale ve skladu to spletli a poslali jiné díly. Bylo třeba podat reklamaci a opět čekat. Děti už kempování na periférii přestalo bavit a dožadovaly se nápravy. Každým dnem měla dorazit terénní sociální pracovnice na pravidelnou obhlídku. Tato paní je obzvláště pečlivá, nejednou nahlédla i do skříně. Z toho jediného v této chvíli Rous obavy mít nemusela. Do skříně se docela určitě nepodívá!
Heduš se zcela ujala vlády. Nastolený chaos byl pro její mentální nevyzrálost doslova živnou půdou.
„Heslo!" Ať už s tím jde do háje! 
„Hera nebo máslo," odpovídám bez rozmyslu. Že ji to baví!
„Zase blbě, ale to je jedno. Víš, co je nového? Zítra si mám vyzvednout konečně alespoň stůl a židle. Nemáte náhodou cestu k nám? No, že byste to vyzvedli a tvůj choť by mi to mohl smontovat," otázala se má přítelkyně, která Jiřího už dávno pasovala do role dvorního údržbáře.
„Cestu kolem sice nemáme, ale přivézt to můžeme," souhlasila jsem celkem ráda. Vyhlídka toho, že při pití kávy nebudu sedět na kbelíku mě naplňovala blahem. Manžel jako vždy nic nenamítal.
„Tak mi kup někde cestou třicet rohlíků," dodala ještě Rous a zavěsila.
Jiří zajel do obchodu pro stůl a židle. Vše bylo rozloženo a uloženo ve škatulích. Naložili jsme děti, cestou se zastavili pro rohlíky a zamířili za Rous. Většinou nás vítala na prahu svého bytu s úsměvem od ucha k uchu. Dnes to bylo jiné. 
Ke dveřím se přišourala až po opakovaném důkladném zvonění. V obrovském vytahaném triku a mokrou utěrkou na nádobí uvázanou okolo čela se zjevila před námi jako zombí. Měla jsem pocit, že nejeví žádné známky života. 
Žádné ahoj, ráda vás vidím.
Odstrčila jsem ji ode dveří a podala jí tašku s objednaným pečivem. Manžel mezitím vynášel z auta krabice. Rous ještě chvíli nepřítomně zírala do prázdna, pak její ruka zalovila v tašce a vytáhla jeden z rohlíků.
 Ruku vztyčila do výšky očí a hlasitě zvolala: „ÓÓÓBĚĚĚD!" 
Do dětí jako když střelí. Seběhly se ze všech koutů prázdného bytu a utvořili za Rous frontu. Ta rozdávala do natažených rukou chřupavé rohlíky.
 S hrůzou jsem zjistila, že ty naše tam stojí taky!!!!
Jiří smontoval stůj a první dvě židle, pak se šel věnovat našemu autu. Rous uvařila kafe a chvíli jsme besedovali. Sdělila mi, že zůstala úplně bez koruny. Jak už to bývá, při plánované rekonstrukci se nepočítalo s mimořádnými výdaji, o které se náklady navýšily a zhltly úplně všechno. Za dva dny se vyjedla lednice a za další dva dny mrazák. Vyklepaly se hrníčky se zapomenutými rezervami a prohledaly se kapsy. Bylo alespoń na chleba. Další den měly dorazit peníze na účet. Kdo to nikdy nezažil, tomu upřímně závidím. Pohled na byt bez nábytku s haldami oblečení, které už nikdo neměl chuť rovnat, byl opravdu děsivý. Jediný, kdo si liboval, byla Heduš. Měla všechno pěkně po ruce a navíc v těchto dnech neměla Rous sílu děvče vychovávat.
Pak už vše vzalo rychlý obrat k lepšímu. Do obchodu dorazil objednaný nábytek a na účet peníze. Manžel většinu skříní smontoval. Kupodivu se ochotně přidali i oba naši synové. Dokonce i Bůček přiložil ruku k dílu. Rous upekla bábovku, houstičky s domácí pekárny a masem nadívané pirožky, které umí jenom ona. Její holobyt se zase proměnil v útulný, dřevem vonící domov.
Rous mám ráda. Myslím, že i ona mě. Dohromady nás svedly naše společné osudy s dětmi z druhé ruky. Proto heslo: HERA, RODNÁ SESTRA MÁSLA! Jsme z jedné velké pěstounské rodiny. Mám slabost i pro její děti. Přesto po pár hodinách našeho společného působení ráda odcházím. Heduš nám vážně dává zabrat!
Ani u nás není hrobové ticho, které tu a tam přeruší tiše našlapující dětská nožka. Dupot a křik je na denním pořádku. Už ho vlastně ani nevnímám. Naše rychlá rota je stále v akci! Když přijde večer a i poslední opozdilec odpadne, užíváme si toho božského klidu. To i naši psi a kocouři vylézají z nor, aby se pohodlně rozvalili na jinak frekventovaných místech.
Koupel ve vaně s čepicí pěny je pro mě příjemnou tečkou na závěr náročného dne.
Horká voda s hukotem plní vanu, pokud tedy na mě zbyla! Pěna je nezbytná, abych si požitek z koupele nekomplikovala studií svých tělesných proporcí. Už dávno nejsem Bárbie.
„Mamííí, zvoní ti telefon!" slyším syna z kuchyně.
 Pootevřenými dveřmi přebírám svůj aparát.
„Prosím?" zašveholím do aparátu.
„Nepros a řekni heslo! Nebo neříkej, stejně ho neznáš! Víš, co je nového?"
„Zadrž!" brzdím Rous. „Řekneš mi to, až se vykoupu. Anebo víš co? Pojď se mnou do vany! Řekneš mi to tam."
Má věrná kamarádka nic nenamítá, a tak se s ní na uchu ponořím do slastné, po růžích vonící lázně.
Jsem sama zvědavá, co zase Heduš provedla...