NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 3. Domove, líbezný domove! (příběhy dětí v náhradní rodině)

Sousedův kohout nezakokrhal. Zakousla ho naše rotvajlerka už před půl rokem, ale budík zazvonil včas.  Rychlá ranní káva, snídaně na stojáka a honem do auta. Náš syn trochu váhal. Byla sobota, škole by se tedy nevyhnul a v kojeneckém ústavu s námi byl před týdnem. Nedá se říci, že by si tento zážitek toužil zopakovat. Až příslib zastávky v Karlových Varech a lákavá vůně čerstvě dopečených karlovarských oplatek z kolonády ho zlomila. Se sluchátky v uších se pohodlně rozvalil na zadním sedadle. Blesklo mi hlavou, že už to je naposledy, co má pohodlíčko jen sám pro sebe, ale nahlas jsem to raději nekomentovala.

Po několikahodinové úmorné  jízdě nás opět přivítala známá budova kojeneckého ústavu. Bylo chvíli před obědem, a tak jsme vpluli dovnitř. Byli jsme očekáváni. Pan ředitel s námi prohodil pár slov a odvedl nás na oddělení. Cestou jsme zahlédli skupinku dětí, jak právě míří do jídelny. Usadili jsme se v šatně a vyčkávali. Po chvíli se dveře otevírají a kudrnatá hlavy tety, která nám při první návštěvě prchla na zahradu a ponechala nás v obležení běsnících dětí, se na nás zubí v dřevěných futrech.
 „Chvilku to potrvá, kluci nechtějí jíst. Už o vás vědí," hlásí s rozpačitým úsměvem.  Během dalších pár minut přichází do místnosti s talířem polévky a staršího z kluků vede za ruku.
„Zkusíme to tady," hlásí na vysvětlenou. „Snad něco sní, když uvidí, že jste neodjeli."
Pak se k nám důvěrně nakloní a zašeptá: „Víte, děti tu měly včera rodiče. Bylo to zase ródeo. My jsme jim neřekli, že kluci odjíždí, hrozně by řádili." Po těchto slovech odkráčí teta zpět do jídelny .
Miky seděl nad plným talířem a jen do něj zíral. Zbytečný pokus. Nesnědl nic. Byl nezvykle zaražený, jako by to ani nebyl on. Jen stěží bych si ho spojila s klukem, který před dvěma týdny řádil v herně jako smyslů zbavený, skákal po nábytku, házel hračkami a zmítal se na zemi v hysterickém záchvatu jen proto, že měl z podlahy posbírat pár kostek ze stavebnice. Přiznám se, že tahle verze dítěte se mi zamlouvala mnohem  více. Bylo mi ale jasné, že je zaskočený náhlou změnou situace a iluze klidného dítka určitě nevydrží dlouho. Nebylo to pro něj jednoduché. Tolik se toho za posledních pár dní přihodilo. Jede domů! Ale co to je domů? Přijela si pro něj maminka, kterou nezná, zatímco tu, kterou vídá na příležitostných návštěvách, nikde nevidí. Dovedu si představit, jaký zmatek to v jeho hlavě vyvolalo. Přesto se těšil a bál se, že mu ujedeme. Dokonce tak moc, že nemohl ani jíst. Přitom jídlo patří u dětí v ústavní péči k jedné z nejoblíbenějších činností. Tak trochu jim vynahrazuje všechny ty nenaplněné potřeby a přináší jim pocit uspokojení. Dnes ale ne! Dnes je oběd jen zbytečným zdržováním, protože venku čeká velké auto, které ho odveze na výlet. Myslím, že si kluci nedokázali představit, že se ve skutečnosti o výlet nejedná a že na konci té cesty na ně čeká nový domov. Nejspíš jim to bylo úplně jedno. Důležité bylo, že se něco děje... Cokoli. Pojedou autem. Oběd zůstal téměř nedotčen.

 Malý Nikolas labužnicky dojedl oba chody a s banánem v ruce vklouzl do společenské místnosti za námi. „Tady ho máte," řekla teta a postrčila usměvavé batole směrem k nám.
„Můžete si je převléknout. Trička a punčocháče jim klidně nechte,"  nabídla velkoryse. To je nabídka, která se neodmítá. Navlékla jsem tedy dětem slušivé oblečky. V nových teplákových soupravách s kšiltovkami na hlavách a batůžky na zádech jim to moc slušelo. Pak mi ale ztuhl úsměv na tváři. Zalovila jsem znova v batůžku, ale marně. Krom pytlíku gumových medvídků, jupíka a plyšového krtečka byl prázdný.
Botičky na nás čekaly doma na kuchyňské lince.  
„Nevadí, boty jim taky necháme! " vyřeší situaci ředitel, když před nás pokládá stoh lejster k podpisu. A tak jsme s povděkem přijali i druhý dar v podobě mrňavých sandálků, poskytli jsme pár autogramů a zamířili ke dveřím. 
Konečně dochází i na plyšové krtečky, které kluci nachází ve svýchbatůžcích. Moc je ale nenadchli. Zato balíčky s gumovými medvídky je upřímně potěšily. Hned se do nich s vervou pustili a do pár minutek byly oba pytlíky téměř prázdné. Ještě pár instrukcí na cestu, kynedril a poslední ústavní pohlazení. Teta nás doprovází k autu a pomáhá kluky připnout do sedaček. Předává jim balíčky převázané fialovou stužkou, dárek na rozloučenou. Nás žádá o zprávu, jak se dětem v novém domově daří. Slibujeme, že určitě dáme vědět. Loučíme se a vyrážíme k domovu. Kluci sedí jak zařezaní. Iluze klidných, hodných dětí ještě pořád funguje! Kéž by vydržela co nejdéle! Kéž by vydržela napořád! Jak bláhové a naivní přání! 

Tachometr v našem autě nenapočítal ani první desítku kilometrů a kluci začali pozvolna odlamovat  ozdobné cetky na plastových formulích, které nedočkavě vybalili. Na zemi se válela hromádka balících papírů a dvě fialové pentle. Snad je to na chvíli zabaví. Na památku jim pak schovám každému alespoň jedno kolečko, pokud přežije. 
Těsně před naší plánovanou zastávkou v Karlových Varech začal klukům zabírat kynedril. Seděli ve svých nových autosedačkách a pomalu ztráceli kontakt se světem. Když manžel konečně zastavil na malém parkovišti, zatuhli docela.
„To nám to pěkně začalo," povzdechl si Jiří a už už se chystal navrhnout, že kolonádu a sušenky vyškrtneme z programu a pojedeme rovnou domů. To ovšem nepřehlédl náš synek. Poprvé od rána vyndal sluchátka z uší a zoufale zvolal: „Nechystáte se odjet, že ne?" Manžel něco nevrle zavrčel a vypnul motor. Z kufru auta neochotně vytáhl zapůjčený sportovní kočárek a spícího dvouletého Nikolase do něj položil. Tříletého Mikyho vzal na ruku a vydali jsme se pro ty slíbené karlovarské oplatky.
Na kolonádě to úžasně vonělo. Možná právě to kluky probudilo k životu a opět nastartovalo. Baterky měli čerstvě dobité, což nevěstilo nic dobrého. V prvním stánku s upomínkovými předměty jsme zakoupili srkací hrnečky a pustili se do testování všech léčivých pramenů. Labužnicky jsme chroupali lahodné karlovarské oplatky všech příchutí. Bylo krásně, sluníčko nás hřálo do zad a naše nové děti radostně poskakovaly okolo nás. Pobíhaly od stánku ke stánku a natahovaly ručičky po dalších a dalších pochutinách. Den jako malovaný. Dokonalá idylka . Když už kluci schroustali vagón oplatek, Jiří projevil obavy o jejich zažívací ústrojí a taky samozřejmě o své zánovní auto.
„Už jim nic nedávej, budou přetláskaní!" zavelel. „Hodí mi v autě šavli přímo za krk!" 
Souhlasně jsem přikývla a obloukem jsem se vyhnula dalšímu kiosku s vonícími lákadly. To nezůstalo bez odezvy. Miky se mi vytrhl z ruky a rozeběhl se přímo k oplatkám.
„To už stačí, bolelo by tě bříško," snažím se vlídně  obhájit svůj postoj.   Miky ale smlouvat nehodlá.  „Ještě chci!" vykřikne a zadupe. 
Verze hodného chlapečka se definitivně někam vytrácí. Jsme opět v realitě!
„Miky, teď se půjdeme podívat na vodičku," navrhuji kloučkovi a podávám mu ruku.
„Nech mě bejt!" zpraží mě mrně a vzteká se čím dál víc. „Tohle nemá cenu!" prohlásí manžel a drapne ho za ruku. Snaží se ho odvléci k nedaleké lavičce.  Ten malý skřet ale vzdoruje, odmítá se hnout z místa! Jeho mrňavé  tělo propnuté do luku je, jako by bylo přirostlé k betonu. Manžel to nevzdává, bere Mikyho  do náruče a odnáší ho od stánku s oplatkami. Sotva ho ale  postaví na zem,  zafunguje přitažlivost zemská a mrně se s řevem  sesouvá  zpět na vydlážděný chodník. Dochází mi chuť bojovat, snažím se chlapečka uklidnit, odvézt jeho pozornost jiným směrem. Marně! Co naplat, zkusím to po dobrém.  Podávám mu svůj krásný srkací hrneček a lákám  ho k nedalekému pramínku vody. Dočkám se dalšího odmítnutí. Miky se naštve ještě víc a vztekle mi malovaný hrneček vyráží  z ruky. Prásk! Hrnek  dopadne na  betonový chodník a rozletí se na několik kusů. Můj krásný hrneček!!!!

To už to manžel nevydrží, něco zavrčí a odchází stranou. Tváří se, jako že k nám nepatří. Ledabyle se opírá o kočárek s malým Nikolasem  a předstírá, že je osamělý turista. Jak ráda bych se k němu přidala! Cítím, jak každičká buňka mého těla pomýšlí  na zbabělý úprk, ale někdo zkrátka vytrvat musí! Mikyho  hysterie nikterak neslábne. Naopak sílí každou vteřinou. Řve jak šílený a válí se na betonové zemi. Naštvaný syn si opět zasouvá svá sluchátka hluboko do uší a následuje svého otce. Zbabělci, nechali mě v tom!!! Na oba  vrhám opovržlivý  pohled a opět  se pokouším běsnící dítko zvednout ze země. Nakonec se snížím až k samotné kapitulaci. „Pojď, koupím ti oplatku," vykřiknu  zoufale a podávám mu ruku. Klidně bych mu koupila celou hromadu oplatek. Celý vagón oplatek! Kašlu na zdravou výživu i na manželovo auto! Kašlu na všechna předsevzetí! Hlavně ať ten skřet zmlkne!
Žádná reakce! Jen řev, vzdor a truc! 

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře! Dojde mi to v okamžiku, kdy spatřím malou přihrbenou stařenku s porcelánovým hrnečkem v ruce, jak se o hůlce, pomalými krůčky sune od nedalekého léčivého pramene směrem k nám. Podle odhodlaného výrazu v její vrásčité  tváři mi neunikne, že něco chystá.  Bože, jenom to ne!!! Dobře si pamatuji ty psychologické nátlaky, které  jsme před lety používali při výchově svých vlastních ratolestí. „Nebudeš poslouchat maminku? Tak já si tě odvedu!!!" Někdy to zabere, dítě se vyděsí a vrhne se matce do náručí. Ale tady a teď to jistojistě fungovat nebude!!! Vím to, ale nenapadá mě, jak té tragédii zabránit. Stařenka se mezitím došourá až k nám. 
„Tak co se to tady děje? Kdo nám to tady zlobí maminku? Že si tě, ty uličníku,  odvedu k sobě domů?" zašveholí přísně a skrz mohutné obroučky brýlí pohlédne na překvapeného klučinu, až mě zamrazí. A je to tady! Totální fiasko! Teď teprve začne ten skutečný cirkus! 
Stařenka vyřčenou hrozbu umocňuje jasným gestem. Svou starou vrásčitou ruku neúprosně natahuje směrem k vřískajícímu dítěti.Měla bych něco udělat, nějak zasáhnout,ale...ale...můj mozek už zase vyhlásil stávku. Ať jde k čertu! Kdykoli ho potřebuju, je nepoužitelný! Cítím,  jak mi tuhne krev v žilách. Čelo se mi rosí potem a v hlavě mi řádí tlupa permoníků. „Tohle nemůže dobře dopadnout, rozeřve ho ještě víc!" projede mi hlavou. Už, už se chystám  zasáhnout, když v tom okamžiku Miky náhle zmlkne. Řev ustává!...
Ticho! Pátravým pohledem se zahledí na stařenku a na tváři se mu objeví blažený úsměv. A já v němém úžasu spatřím, jak drobná ručka dítěte lehce vklouzne do velké vrásčité ruky staré ženy. Miky je  připraven k odchodu.

Cítím, jak mě opouští síly i rozum. Kolena se mi podlamují. Snad abych se obávala toho, že mě stařenka bude považovat za únosce dětí a přetáhne mě svou holí. Vždyť tak to opravdu vypadá! V tom okamžiku můj duchaplný manžel vycítí šanci, přestává předstírat svou nepřítomnost, z kočárku vyloví balík karlovarských oplatek a zamává jím Mikymu před očima. Bingo!!! Ten se rozzáří jak sluníčko, jeho drobná ručička opět vyklouzne z dlaně staré paní a on se rozeběhne směrem k nabízenému lákadlu. Jiří na nic nečeká, vrazí mu balík oplatek do ruky, popadne ho jak pytel brambor a strčí ho do kočárku vedle malého  Nikolase. 
Chvíli trvá, než  se vzpamatuji z šoku. Stojím na chodníku a mobilizuji chatrné zbytky zdravého rozumu. Na velké rozjímání není čas, kolem se zhrocuje hlouček zvědavců. Přestávají se zajímat o léčivé minerální prameny a svou pozornost soustředí výhradně na nás. U lázeňských hostů je zřejmě  každá kulturní vložka vítána. Rozhlížím se po své rodině, ale k mému nemalému překvapení zahlédnu už jen manželovy paty. S kočárem před sebou a naším synem v zádech běží jak s větrem o závod. Já s malým zpožděním vlaji v těsném závěsu za nimi.

Další zbytek cesty už byl celkem v klidu. Kluci dojedli své pytlíky gumových medvídků, mlátili se plyšovými krtečky po hlavách a chvíli se opět zabavili dárečky od tet z kojeneckého ústavu. Než se jim podařilo na krásných plastových formulích olámat zbylé ozdoby, uběhl další kus cesty. Pak ale Mikyho zaujaly ovládače na dveřích našeho auta, které otvírají a zavírají okénka. Po dvaceti minutách marného domlouvání se jedno okno zaseklo ve zcela otevřené poloze. Bylo jaro, lehce před večerem a do auta začal proudit studený vzduch. Čekala jsem, že Jiří začne řádit, ale byl už značně vyčerpaný. Jen odevzdaně zastavil na parkovišti obchodního domu, okolo kterého jsme právě projížděli, a bez řečí odešel. Doufala jsem, že to není na trvalo. Vrátil se zanedlouho s rolí žlutých igelitových pytlů a průhlednou izolepou. Okno utěsnil několika igelitovými pytli a mohutně ho obtočil izolepou. A jelo se dál. Po zbytek cesty se tvářil nepřítomně, mlčky řídil, odmítal dělat pauzy na vyprázdnění močového měchýře,  neotáčel se a nekomunikoval. Když nás už z dálky vítala věžička našeho kostela, pocítili jsme oba velikou úlevu. Domove, líbezný domove!

  Ještě posledních pár desítek metrů. Projíždíme rozkopaným náměstím, míjíme známá místa. Poštu, potok, školku. Nikdy dříve jsem si nevšimla, jak jí ta nová fasáda sluší. Pak už vidím náš dřevěný plot … a nedočkavá babička vybíhá z domu. Za ní smečka našich pokojových psíků. Manžel vypíná motor a vyndává kluky z autosedaček. Babička nechápavě zírá na okno zabalené do žlutého igelitového pytle. Na nic se však neptá, její pozornost plně zaměstnávají dva malí krásní blonďatí chlapečkové s andělským výrazem ve tváři. Naše fenky radostně vrtí svými ocásky - něco je jinak. Nadšeně se vrhají k dětem, chtějí je přivítat. Očuchat, olízat, svým způsobem přibrat do smečky. Kluci však pejsky viděli snad jen na obrázku. Oba křičí a šplhají do náruče babičky, kterou vůbec neznají, ale která stojí nejblíže. Babička je uklidňuje, objímá, hladí, zatímco já chytám psy. Manžel mlčky vybaluje své auto z igelitu. Jsme doma!

(další díl má název:NOVÝ SVĚT BEZ HRANIC)