NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 4. Nový svět bez hranic! (příběhy dětí v náhradní rodině)

Nový svět bez hranic.

Můj manžel Jiří je tiché mírné povahy. Domácí peciválek, který do hospody zajde, jen když se pořádá podniková oslava. A já bych mu někdy tak ráda viděla paty. My ženský jsme prostě nespokojené za každých okolností.
V čase našeho společného soužití jsem svého muže opravdu naštvaného viděla snad jen dvakrát. Poprvé to bylo, když mu za bílého dne ukradli jeho auto, které se mimochodem nikdy nenašlo, a podruhé když naše pubertální dcera Lucie neodhadla situaci a značně přestřelila. Naše jediná dcera má totiž od života neskutečný dar. Dokáže situaci vyhrotit tak, že mnohdy není cesty k ústupu. Nevím už, co tu hádku tenkrát vyvolalo, ale závěrem padlo otcovo definitivní "NE!!!" Lucie vztekle odběhla do svého pokoje a vší silou práskla dveřmi. Její pokoj byl o poschodí výše než náš obývák, a tak při každém takovém otřesu nadskočily skleničky v proskleném baru.
„A nebouchej těmi dveřmi!!!" zavelel otec, celkem zbytečně. Dcera si, na truc,  dala tu práci a několikrát demonstrativně dveřmi opakovaně třískla tak razantně, že manželovi odskákala ze stolu sklenička s pivem. To gesto si měla beruška odpustit!!!  Jiří se vymrštil z křesla a jak smyslů zbavený vyběhl do prvního patra. Funěl a supěl jako parní lokomotiva a z očí mu šlehaly blesky. Vážně jsem dostala strach, že se v něm něco zlomilo a že ji v tom pokoji nařeže. Všechno je jednou poprvé! Pak jsem už jen slyšela, jak dcera ječí. Za ten jekot by se nemusela stydět ani postřelená saň. Stála jsem jak přikovaná. Neměla jsem ani zdání, co se o poschodí výše odehrálo, ale v mé bujné fantazii se rodil katastrofický scénář.
Když jsem svého muže opět zahlédla, byl klidný jako beránek S vítězoslavným výrazem ve tváři a vysazenými dveřmi v podpaží spokojeně scházel ze schodů dolů.
„A má to, slepice! Pořád bude práskat dveřma! To si počká, než jí je vrátím!" utrousil s výrazem Zora mstitele a opřel dveře o stěnu v obýváku. Pak bez dalšího komentáře sebral ze země skleničku a šel si dolít pivo. Já stála s pusou dokořán a s vytřeštěnýma očima. Tak to je můj manžel.
  Tento příběh má ale ještě pokračování. Seberte holce v telecích letech její soukromí za zavřenými dveřmi pokoje a tvrdě se vám to vymstí. O tom se manžel mohl přesvědčit takřka vzápětí. Zatímco spokojeně popíjel svůj zlatavý mok, naštvaná Lucka brečela v pokoji bez dveří. Každou chvilku směrem k ní, o rok mladší bráška Jiřík, utrousil jízlivou poznámku typu: „Hele, dej si tam korálky!", a tak se přesunula i se svým vzdorem do jediné koupelny v domě. Tam si sedla na záchodovou mísu a trucovala. 
A jak už to tak bývá, na tatínka přišla akutní potřeba, posílená konzumací pivka. Nic netuše, uchopil kliku koupeny. Zamčené dveře ho vyděsily, potřeba byla čím dál akutnější. Pochopil rychle. „Otevři ty dveře!!!" zaječel zoufale.  Na druhé straně se ozýval pouze tichý vzlykot.
„Okamžitě otevři!!!" vykřikl znova. „Nech mě bejt!!" ozvalo se z druhé strany.
 Jiří se ještě chvíli snažil vzdorovat přírodě, ale byl to marný boj. Po chvíli vyběhl s vykulenýma očima směrem ke dveřím. Cestou na stolku stačil duchaplně popadnout časopis s televizním programem a s výrazem postřeleného medvěda se vyřítil před dům.  Když se vrátil, byl bledý jak stěna.
„Sem se posral," hlásil naštvaně hned mezi dveřmi. Není divu, křovinatý porost byl přeci jen na druhé straně naší rozlehlé zahrady! Pak jsem už zahlédla, jak usilovně hrabe v šuplíku s nářadím. Po chvíli, vyzbrojen šroubovákem, zamířil opět ke dveřím koupelny. Otevřít dveře mu zabralo jen malou chvíli. Ten den uštědřil první facku své jediné holčičce.
Když naše děti odrostly a zůstali doma jen náši dva mladší synové , začalo mi scházet úplně všechno. Dupot dětských nožiček, koupelna věčně plná špinavého prádla, lego rozházené na schodech, rozečtená kniha založená špinavou ponožkou i to práskání dveřmi. Začala jsem to řešit po svém. „Pořídíme si ještě jedno dítě," navrhla jsem.
 Manžel neprotestoval, dávno už pochopil, že v této oblasti by byl jeho vzdor marný. Náš život se měl ale ubírat jiným směrem. A tak po více než roce marného snažení, během kterého jsem manžela pronásledovala s menstruačním kalendářem v ruce, kdykoli z něj na mě vykouklo příznivé datum k plození, ukončuji své tažení za spermiemi a navrhuji náhradní plán. „Co kdybysme si vzali nějaké dítě z děcáku?"  Můj již značně vyčerpaný manžel opět neprotestoval. Myslím, že se mu tenkrát i dost ulevilo. Vsadím se, že ho můj přehnaný zájem o jeho genetický materiál moc netěšil.
Podaná žádost, prověření, přípravka, čekání, i když jen velmi krátké, a na jeho konci naši dva blonďatí andílci.
  Všechno chce svůj čas! Představa, že přesadíme děti vyrůstající v kojeneckém ústavu do rodiny a ony se okamžitě přizpůsobí, je naprosto pošetilá. Stejně jako když z lesa přinesete do svého útulného bytu mládě vlka a uvěříte tomu, že váš byt na své útulnosti neztratí. Chlapečkové byli doma už v prvních vteřinách, v tom problém nebyl. Jak neřízená střela prolétli všechny místnosti. Žádná skříň neušla jejich pozornosti. Náš dům prozkoumali naprosto důkladně. Aby ne, otevřel se před nimi nový svět bez hranic. Žádný omezený prostor, který začíná i končí hernou v kojeneckém ústavu. Každá skříňka, každý šuplík, každá zapomenutá krabice skončila s vyházeným obsahem. V šatně objevili basičku s láhvemi od piva, připravenou na výměnu. Společně dojeli její obsah. I těch pár hltů na dně každé láhve stálo za to. Nám bylo divné, že jsou tak dlouho v klidu! Vzduchem denně lítaly froťáky, naběračky i neuklizené nářadí. Největší pozornosti se ale těšila naše koupelna. Vylité šampóny, rozpatlané krémy na holení a záchodová mísa zabalená do role toaleťáku. To by nebylo nic tak mimořádného. Ale ti dva skřeti nakonec zaparkovali záchodovou štětku do keramické mísy. Její úzký konec trčel tak nešťastně, že náš otec přibrzdil svůj prudký dosed na toaletu až v poslední chvíli. Málem měl nezapomenutelný erotický zážitek na celý zbytek života. 
Bylo to opravdu náročné období. Hned druhý den z jejich nového pokoje zmizel psací stůl i jedna postel.  Jak nás jen mohlo napadnout, že dvouleté dítě udržíme na válendě! Neměli jsme šanci. Láhev oleje vylitá po celém domě včetně schodiště, vyházený botník i naše čerstvě narozená štěňátka úhledně narovnaná v myčce na nádobí mě definitivně přesvědčili, že je čas na radikální změnu. Malý Nikášek dostal novou postýlku. Vzpomínám, jak jsme první týden s Jiřím očima posouvali hodiny, aby už byl čas odpoledního spaní. Vypít si kafe bylo prakticky nemožné. Naše babička jen nechápavě zírala, jak kluci obíhají kulatý kuchyňský stůl, zatímco my ho s manželem ve stoje přidržujeme..
To by ale nebyl můj praktický manžel, kdyby nenašel dokonalé řešení. Mezi kuchyň a naši dlouhou předsíň upevnil dřevěnou branku. A když po velkém nákupu z auta mimo zásoby potravin vytáhl i dvě plastové motorky, stejné jaké měli kluci v kojeneckém ústavu,   došlo mi, jak dobře jsem si vybrala. Od té chvíle kluci svištěli na motorkách po naší předsíni a my měli čas na nerušenou kávu. Jen střídavé nárazy do branky a dveří na protější straně chodby, nám připomínaly zemětřesení. Bylo nám to fuk! Užívali jsme si našeho  prvního  a na dlouhou dobu taky nejspíš jediného vítězství...

(další díl má název:NEŘÍZENÁ STŘELA)