NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 5. Neřízená střela! (příběhy dětí v náhradní rodině)

5. Neřízená střela.

Dny ubíhaly a situace doma se  začala pomalu uklidňovat. Ne snad, že by si naši malí andílci vyleštili svou zašlou svatozář. Naopak, jejich malé ostré růžky byly po pár dnech ještě špičatější, ale my jsme si začali zvykat na nová preventivní opatření v naší domácnosti. Mezi kuchyň a obývák přibyla další dřevěná branka a na ostatní pokoje důmyslné lígry, které klukům bránily v nájezdech do skříní a šuplíků. Neplánované expedice do koupelny jsme zatrhli pomocí řetízku umístěného ve vysoké poloze dveří. Z vany pro jistotu zmizely všechny šampóny i pěna na holení. Krabice s nářadím i basička s láhvemi od piva se přemístily do garáže. Štěňátka jsme i s porodní bednou přesunuli z kuchyně do koupelny. Našich jedenáct zlatých bezbranných uzlíčků jsem bránila jako oko v hlavě. Pozornost kluků přitahovaly doslova jako magnet. Jiří věnoval mimořádnou péči záchodové míse, vždy ji nejdříve podrobil důkladné kontrole, než na ni usadil svůj zadek.
Po snídani jsme vždy natěšeným klukům vytáhli jejich motorky, zavřeli branku mezi předsíní a kuchyní a při zvukové kulise "BUM, PRÁSK, BUM", podle toho do čeho zrovna motorky narazily, jsme si vypili svou ranní kávu. Zvládnout se dá všechno! Mikymu byly tři roky a dva měsíce. Dokázal se sám obléknout, najíst i dojít na nočník. Znal barvy a celkem dobře mluvil. Mě oslovoval střídavě teto i mámo. Měl v tom pořádný zmatek. Byl počůraný každé ráno i při odpoledním spaní. Někdy to zvládl i dvakrát.
O rok mladší Nikášek měl plínky celý den. Obléknout se nedokázal, ale pil z hrnečku a začínal jíst lžící. S mluvením to bylo o dost horší. Používal pouze tři slova. Papat, jakousi zkomoleninu slova krteček a samozřejmě ústavní slůvko teta. Teto, říkal úplně každému. Volal tak na mě, na naše psy, na manžela i na oba syny. I když to bylo roztomilé, naši chlapci s tím evidentně měli problém. Starší syn Šprýmař si to bral dost osobně, a tak po důkladném tréninku obohatil Nikolasův slovník o zkrácenou verzi svého jména. Praskl na to tenkrát celý pytel bonbónů, ale ve finále, kdykoli chtěl chlapeček na našeho syna zavolat, použil stejně to roztomilé oslovení: „Teto!!!"
Ze začátku jsme s kluky raději nikam moc nechodili. Byli jak neřízená střela. Zvláště se starším Mikym jsme neustále sváděli boj o alespoň nepatrnou autoritu. Pro něj žádná omezení ani pravidla neplatila. Pokud nebylo okamžitě vyhověno jeho potřebám, sesunul se k zemi a jeho řev museli slyšet i křováci v deštném pralese. Nedalo se s tím nic moc dělat, a tak jsme dům opouštěli pouze v krajním případě. Oba kluci byli astmatici, bylo proto třeba podstoupit několik vyšetření. Jedním z nich byly testy na alergologii.
Oblékla jsem děti do slušivých oblečků, přičísla jejich krásné vlnité vlásky a blonďaté hlavy přizdobila kšiltovkou. Byli jak chlapečkové z reklamy. Jako hrdá matka jsem vyrazila do ruchu velkoměsta. V čekárně jsme se s manželem způsobně usadili mezi ostatní rodiče. Dítka jsme posadili vedle sebe a z batůžku vytáhli obrázkovou knížku. Bylo nám jasné, že děti v nečinnosti dlouho neudržíme. Čekárna byla bohužel dost plná. Krátkou chvíli to vypadalo, že je knížkou skutečně zaujmeme, ale po pár minutách se Miky odloupl ze židle a důkladně zmapoval terén. Dětí si nevšímal, hračky ho nezaujaly, zato všechny dospěláky okamžitě adoptoval. Pobíhal okolo sedících maminek a dožadoval se toho, aby mu ukázaly obsah svých kabelek. Pokládal jim otázky přímo na tělo: „ Jak se jmenuješ? Co to máš? Dáš mi to?"
Manžel byl jak na trní. Pevně svíral na klíně malého Nikolase, aby mu taky neproklouzl a nepřipojil se k bratrovi. Já se všemožně snažila Mikyho ulovit. Bylo mi jasné, že při náznaku hrubé síly by se okamžitě sesunul k zemi. To by pak teprve nastal problém! Musela jsem tedy spíše zaujmout jeho pozornost. Nebylo to jednoduché, ale chvílemi se dařilo jeho aktivitu tlumit podstrčeným bonbónem, ale ty brzy došly. Nechala jsem ho raději po čtyřech prolézat celou čekárnu a vysbírávat kdejaký zapadlý papírek, který pak hrdě odnášel do koše, než abych riskovala amok. Miky byl důkladný, prolezl každý kout. Tak si totiž děti v kojeneckém ústavu krátily dlouhou chvíli. Odpadkový koš byl v jiné části zařízení, a tak mrňata získávala propustku k opuštění herny. Po příchodu kluků k nám domů nezbyl na zemi jediný odhozený papírek nebo obal od sušenky. Vše bylo dlouhodobě důkladně vysbíráváno.
 Miky prolezl celou čekárnu a mně to v tu chvíli bylo úplně jedno. Pak si ovšem jedna z maminek vybalila svačinu a spokojeně se zahryzla do rohlíku. A to byl ovšem konec! Bylo mi jasné, co bude následovat. To za žádnou cenu nedopustím. Drapla jsem dítě a usadila si ho na klín. „K tomu rohlíku se ani nepřiblížíš!" sykla jsem tiše. Miky měl ale na věc jiný názor, jako ostatně vždy. Vzepřel se v mém náručí a spustil jekot. Násilím jsem ho držela na klíně, kroutil se jako had, nakonec jeho gumové tělo stejně proteklo mým sevřením a žuchlo na zem.  Strčila jsem mu do ruky krabičku s ŤIK ŤAKY, se dvěma kaloriemi v jednom bonbónu, jak uvádí reklama, a doufala, že ji po mně vzteky nehodí. Nehodil! Zájem o rohlík naštěstí rychle opadl. Cpal se drobnými bonbónky, nekřičel, ale už  odmítl zůstat na klíně. Cizí maminka si ještě naposledy kousla do rohlíku, zbytek svačiny úhledně zabalila do ubrousku a vsunula do kabelky. Vytáhla papírové kapesníčky a začala tiše posmrkávat. Docela mě to potěšilo. Nebezpečí pominulo. Vypustila jsem tedy synka z klína a doufala, že nejhorší je za námi. Zřejmě jsem ale na pár okamžiků polevila v ostražitosti, protože to, co se odehrálo vzápětí, mě doslova paralyzovalo. Miky jak gazela přiskočil ke smrkající paní a odtrhl jí kapesník přímo od nosu, aniž by byl akt smrkání ukončen. Použitý kapesník pak hrdě odnesl do odpadkového koše. Maminka nechápala. Zato já ano! Než jsem ale stačila zareagovat a dítě opět drapnout, držel už v ruce zbytek rohlíku. Nevěděla jsem, co dělat dříve. Vyrvat klukovi rohlík z ruky, omlouvat se zírající oběti, zadržet prchajícího manžela, anebo strčit do natažené ruky sestřičky, která zrovna v tu chvíli otevřela dveře ordinace, kartičku pojištěnce.
Manželovi jsem nakonec v ústupu nebránila. Soucítila jsem s ním. Rychle jsem předala zdravotní kartičku a začala se mamince hluboce omlouvat. Měla jsem štěstí, paní byla velkorysá. Rohlík nám ponechala, a dokonce se ani nezlobila. Jiří se už do čekárny ale nevrátil. Nikáška mám prý přeobjednat, zajede pak s ním klidně sám, ale teď ho do čekárny prý nedostanu ani párem volů! Počkají na nás v autě. Taky jsem si pohrávala s myšlenkou, že odejdeme, jenže naše kartička už ležela na stole paní doktorky. Musela jsem tedy zůstat. Miky pomalu dojídal rohlík, cizí štědrá maminka posmrkávala, zřejmě si netroufla vylovit z kabelky další papírový kapesník a čekárna byla uklizená jak v období Vánoc. Co nebylo pečlivě vysbíráno, bylo důkladně vytřeno našimi světlými rifličkami. Toužebně jsem očekávala okamžik, kdy vlezeme do ordinace a celá tahle trapná záležitost zůstane za námi. Vlastně to mělo být každým okamžikem. Co se ještě mohlo stát? A stalo se! To nejhorší mě teprve čekalo.
Venkovní dveře se opět otevřely a do čekárny vstoupil mladý pohledný tatínek s malým dítětem v náručí. Vešel dovnitř a rozhlížel se, kam by se usadil. V tom okamžiku náš Miky příchozího zaregistroval. Sjel dolů ze židle a pomalu k němu došel. Nebránila jsem mu. Byl klidný, usmíval se, neviděla jsem žádný důvod, proč se znepokojovat. Zřejmě se ho zeptá, jak se jmenuje. I to je jeden z rituálů ústavních dětí. Miky se ale zastavil před mladým mužem a malýma ručičkama ho objal asi ve výšce kolen. Přitulil se k němu a bez pohnutí stál. Muž se taky ani nepohnul. Všichni přítomní zbystřili pozornost. Po chvíli se tatínek pátravě rozhlédl kolem sebe a vyděšeně poznamenal: „Ten ale není můj!" Chtělo se mi brečet! Řvát! Křičet! „Ale můj taky není! Není! Není! Není!!" Kdyby se v tu chvíli neotevřely dveře ordinace a sestřička nás nepozvala dál, zřejmě bych to udělala, jak moc jsem se styděla. Takhle se to nikdo nedozvěděl…

(další díl má název:DRTIVÝ DOPAD)