NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 7. Vyrovnání účtů! (Příběhy dětí v náhradní rodině)

7. Vyrovnání účtů!

Žlutý koberec pampelišek vystřídaly květy všech barev. Léto se hlásilo o slovo. Krávy se přesunuly o kus dál na jinou pastvu a naše štěňátka povyrostla. Postupně ovládla dvůr i zahradu. Marně babička lomila rukama nad vyhrabanými keříky rybízu, Jiří navždy ztratil sestřičku od své oblíbené holínky a nikdo z nás nepřešel dvůr, aniž by se mu za nohavice nepověsilo několik zlatých chundelatých koulí. Nejvíc na to ovšem dopláceli naši kluci. Při své velikosti, neměli šanci bránit se té invazi, a tak kdykoli na dvoře usedli na své milované motorky, byli v obležení. Smečka zlatých predátorů žádala vyrovnání účtů. Ještě tomu nebyly ani tři týdny, co malý Miky narovnal na zahradě pár štěňat do vaničky s vodou. Tou dobou vážili moji broučkové sotva jedno kilo, byli ještě neohrabaní a zcela bezbranní. Vynášeli jsme je každý den z porodnice na sluníčko, aby se prohřáli a zmapovali si svět kolem sebe. O nedobrovolné koupeli v dětské vaničce, o kterou se kluci postarali, jsme neměli ani potuchu. Během tří týdnů ale štěňata zněkolikanásobila svou váhu, vyzbrojila se zoubky ostrými jak jehličky a jejich ostřížímu zraku neuniklo nic, co by stálo za trochu toho vzruchu. Kluci byli snadný terč. Karty se obrátily!

Jiří usoudil, že už je čas na druhý pokus, a tak další velký nákup měl proběhnout za účasti našich nových synků. Nic jsem nenamítala, v obchůdku pro chudé, s hrdým názvem Rodinka, jsem zakoupila dva komplety krátkých kalhot s pruhovaným tričkem. Tou dobou jsme otáčeli každou korunu. Kluci k nám byli nejdříve umístěni na dlouhodobou návštěvu. Neměli jsme nárok na žádné dávky. Já musela být s dětmi doma a pracoval pouze manžel. Veškeré naše rezervy padly na zařízení pokoje, pořízení autosedaček a základního vybavení. Vše bylo pouze v naší režii, bez podpory státu. Když se pak změnilo počasí a bylo nutné vyměnit dětem šatník, nastal problém. Levný obchod Rodinka, ve kterém nakupují převážně sociálně slabé rodiny, se stal po řadu měsíců i naším partnerem. Co na tom, že kluci chodili jak ve stejnokrojích. Podle kolemjdoucích se dala snadno odhadnout jejich platební síla. To, že ta naše není nikterak valná, bylo patrné i na našem jídelníčku. Mezi bramborovým gulášem a čočkou, vítězila vejce na všechny možné způsoby. Naše zodpovědné slepičky nás ve štychu nenechaly.

Když nadešel den, kdy nás měl manžel svézt z našich bezpečných kopců do vzdálené, nevyzpytatelné civilizace, navlékla jsem kloučky do nového slušivého stejnokroje. Opět jim to moc seklo, andílkům našim. Jen kdyby ta jejich svatozář, nebyla plná rezu a nevykukovaly z ní malé ostré růžky! V obchodním domě se chlapečkům líbilo. Abychom předešli skandálu, umístili jsme oba synky do nákupního vozíku. Představa jejich volného pohybu po prodejně, mě děsila už v samotném zárodku. Snad abych kluky potěšila, prokličkovala jsem rovnou do oddělení hraček. Autíčka, mašinky i plyšáci zůstali bez povšimnutí. Naprostý nezájem!
„Miky, podívej se na to letadlo, dáme ho do vozíku?" podávám chlapečkovi letadýlko na setrvačník, ale on se na něj ani nepodívá. Odvrací hlavu s naprostou lhostejností.
„Nebo autobus? Chtěl bys ho?" nabízím další hračku, ale opět žádná odezva. „Ne!" odpovídá rozhodně. „Co tedy chceš?" zeptám se trpělivě. Možná by se mu víc líbila třeba loď nebo vojáčci. Netuším, co se mu honí hlavou.
Miky se vrtí, jako kdyby na něj někdo vysypal pytel blech, rukama šermuje kolem sebe a olizuje rukojeť vozíku. Nezajímají ho stavebnice ani knížky. Vzdávám to. Vracím hračky do regálu a vyrážím směr potraviny. „Todle chci!" vykřikne po chvíli a drobnou ručkou ukáže na plakát s hamburgerem visící o kus dál. Oči mu září jak světýlka na vánočním stromečku.
Ach jo! Kde tady seženu hambáče? Leda tak v chladicím boxu, mražený! To bude zase řev.Ale ku podivu není. S přibývajícím jídlem v nákupním vozíčku, začínají kluci ožívat. Chleba, rohlíky, paštiky i sýry, vítají s výkřiky radosti. Nad kilovkou vakuovaných párků dokonce nadšeně jásali. Stejnou euforii prožívali u kartonu mléka, jogurtů a mraženého kuřete. Tleskají, když do vozíku přihodím nějaké sušenky a pytlík ovocných karamelek.
Plakátu s hamburgerem se raději vyhýbáme. Ke kase to bereme oklikou přes oděvy a obuv.
„Tři stovky za pantofle? To myslí vážně? Na to, aby mně je zase sežrali čoklové, to je zbytečný. Koupím si je na tržnici," rozčílí se Jiří, a tak bez dalšího otálení vyrážíme k pokladně.

Miky už objel jazykem vozík kolem dokola a začal se nudit. Ještěže je Nikášek tak hodný! Podívám se na něj a ztuhnu.
„Co to máš?" zeptám se chlapečka, který v ruce svírá dámské obří plavky ve velikosti snad deseti X, barvy rozkvetlé louky i s plastovým ramínkem. Zřejmě je uchytil někde cestou. Nikolas se zazubí, svůj úlovek se mnou ochotně vymění za rohlík.
„Ty sis to rozmyslela?" zeptá se mě Jiří, když zahlédne, jak plavky odkládám do regálu mezi prací prostředky. „Vždyť jsou pěkný..."
Zmrazím ho pohledem. Když jsme dorazili k autu a uklidili nákup, navrhl mi můj muž, abychom na něj chvíli počkali. Za rohem je tržnice, zastaví se tam, pro ty pantofle. Oznámila jsem mu, že s dětmi počkám v nedalekém Mack Donaldu. Koupím klukům hamburger, přece jen byli celkem hodní, tak ať z toho výletu něco mají. Jiří se sice už vidí doma v pohodlných montérkách a v nových papučích, ale nic nenamítá. Usedáme k volnému stolečku v blízkosti klouzačky. Sundám dětem botičky, spořádaně je strčím do vyznačené přihrádky v plastovém botníčku a počkám, až kloučkové vylezou po malých schůdkách na roztomilý tobogan. Pak se postavím k pultu, abych ten dnešní zážitek dětem něčím zpříjemnila. Celkem rychle mi šikovný brigádník v červené kostkované košili posadí na tácek kávu a dvě papírové krabičky obsahující hamburger, hranolky a nějaký kousek obalovaného kuřecího masa. K tomu přihodí dvě Coca Coly s brčky a zeptá se mě, jaké si přeji hračky. To je celkem bezpředmětná otázka, a tak volím mořskou pannu a nějakou zvláštní zelenou rybu s tykadly. Je mi to celkem jedno, životnost hraček se počítá pouze na hodiny. Co není k jídlu, nemá pro ně žádnou hodnotu.

Sotva se s táckem usadím ke stolečku, vyhlížím kluky v houfu ostatních dětí. Botičky mají stále v regále, což znamená, že se jim na klouzačce líbí. Aby ne, je vážně moc pěkná. Celkem tři skluzavky, každá jinak dlouhá a zatočená, nabízí mrňousům adrenalinovou jízdu. Otevřu si tedy spokojeně kelímek s kávou, aby vychladla, a vytahuji mobilní telefon. Až kluci profrčí kolem do pestrobarevných kuliček, vyfotím je. Bude to památka na jejich první návštěvu mekáče! Usrkávám lahodný nápoj a s mobilem v ruce číhám na vhodný okamžik. V tu chvíli mi ale někdo drsně zatřese ramenem. „Madam, vy si tady relaxujete a ten váš spratek sežral hranolky našemu synovi!" Naštvaný pán ukazuje ke stolečku poměrně vzdálenému od toho mého. A opravdu, náš Miky do sebe bezstarostně láduje hranolky z červeného papírového pytlíku. Když mě zahlédne, ještě zrychlí. Asi abych mu je nesebrala, jako ten rohlík, který uloupil cizí mamince v čekárně na alergologii. Cítím, jak se země rozestupuje a pohlcuje mě do nekonečně černé temnoty. Nechci se už nikdy vrátit zpátky! Ale musím!
„Halóó, madam, nedělejte, že mě neslyšíte!" zaslechnu.
Jsem zpátky, bohužel!
Samozřejmě, že hned nabízím náhradou naše, ještě naprosto nenačaté hranolky i s mořskou pannou. Pán ale se mnou evidentně nechce mít už nic společného. Pohrdavě mávne rukou a ještě, než se svým synkem opustí podnik, štěkne na mě jízlivě: „Kdybyste náhodou hledala toho druhého spratka, tak támhle vzadu olizuje stoly od kečupu!" Nevím, jestli se podobný okamžik dá vůbec vyjádřit bez použití jadrných výrazů, ale pokud ano, tak já ta slova nenalézám!
Urychleně naházím zakoupené jídlo do batohu, tácek i s nedopitým kafem odnáším na odkládací stolek a vleču vzpouzející se kluky ven. „Boty!!!" zakřičí ten starší. Chňapnu dvoje botky a rychle je těm skřetům nazouvám. Drapnu je za ruku a v cukuletu jsme pryč!
Jiří si už lebedí v autě. „Tak co, dobrý?" zeptá se, zatímco připíná naštvané kluky do autosedaček. „To jste to tedy vzali hopem!" „ Jo, dobrý a hlavně už jeď, ať jsme doma!" odpovídám neochotně. Nemám náladu něco vysvětlovat. Manžel se jen usměje. „Já jen, že jeden má obě boty pravý a druhý levý!" podotkne pobaveně.
Nic jsem nekomentovala, nevysvětlovala ani nepřezouvala. Přece jen byla pěstounská péče můj nápad, trochu jsem se obávala toho, aby se můj muž neodstěhoval a nezačal k nám domů docházet pouze ambulantně. Jak se časem ukázalo, byly to zbytečné obavy, náš taťka je mnohem větší hrdina než já!

Tou dobou jsem měla pocit, že se čím dál raději vracím domů. Naše dřevěné branky, bezpečnostní zástrčky na dveřích, oplocená zahrada, plastové motorky… to byl náš ráj. Všechno ostatní se pro nás na čas stalo zapovězeným! Věřila jsem ale, že jednou přijde doba, kdy odstraníme branky, sundáme řetízky ze dveří a vypustíme své děti do civilizace. To ale ještě naše slepičky snesou hodně, hodně vajíček!

Naše auto zastavilo před domem a my kluky vypustili na dvůr. Začal nás vítat nadšený štěkot jedenácti chundelatých mrňousů. Zlaté tlamičky prostrkovali dřevěným plotem. Jejich volný pohyb mezi dětmi už ale nebyl možný. Zítra je oočkujeme a půjdou do světa. Čas rozloučení nadešel...

Další díl má název: OTEVŘENÁ NÁRUČ