NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 8. Otevřená náruč! (Příběhy dětí v náhradní rodině)

8. Otevřená náruč.

Od očkování našich zlatých predátorů uběhl už týden, a tak k nám do domu začali proudit první zájemci. Většina pejsků byla zamluvená, díky tomu jejich řada značně prořídla. Zpočátku se zdálo, že všechna štěňátka odejdou současně. Jenže, jak už to chodí, pár zájemců odřeklo s tím, že mají vytopený byt, dítě s náhlou alergií, či neodkladné stěhování. Někomu se zdálo štěně příliš zlaté, někomu naopak málo. Jeden zájemce si pro pejska dorazil s igelitovou taškou, což jsme vyhodnotili jako nepřijatelné. Takže tři fenky a dva pejskové nadále pustošili babiččinu zahrádku. Odchod každého jednoho mrňouse pro nás znamenal doslova peklo. Ne, že by nám jejich ztráta trhala srdce. Naopak, pohled na podhrabané keříčky rybízu a okousané okrasné tůjky byl stresující. Těšili jsme se na chvíli, kdy nás opustí i poslední likvidátor, ale problém byl v našich dětech.
 Kdykoli, totiž někdo cizí prošel okolo naší branky, kluci na ní naskákali jak mláďata orangutana. Hned spustili konverzaci. „Jak se jmenuješ?" „ Kam jdeš?" „ Kde bydlíš?"
" Co to máš?" Mluvil ten starší, mladší pouze přizvukoval. Z branky se děti nedaly odtrhnout. Byly s ní doslova srostlé. A což teprve když někdo překročil hranice našeho pozemku! To už jsme byli bezmocní docela.

Tady je asi třeba vysvětlit, že tuto nezvyklou náklonnost ke každému  má na svědomí citová plochost dětí, které vyrůstají v kojeneckém ústavu. Děti se nemohou připoutat na jednu osobu, lidi se kolem nich střídají. Když mají možnost urvat někoho jenom pro sebe, využijí jí bezezbytku. Touží po někom , kdo tu je pouze pro ně. Alespoň na chvíli. Tímto neustálým prostřídáváním dospěláků kolem sebe získávají téměř neodbouratelnou zkušenost, že každá dospělá osoba, která se přiblíží do jejich zorného pole, je tu výhradně pro ně. Nedělá jim problém během minuty s každým příchozím navázat okamžitý kontakt. Doslova vycucnout, co se dá. Stáhnout si ho jen pro sebe a plně se citově rozložit. 

A tak kluci proti naší vůli líbali paní z našeho vesnického kadeřnictví, rozdávali polibky ve zdejší masně a málokdy se podařilo naší pošťačce uniknout nepolíbená. Stejný osud potkal i vykuleného vietnamského prodejce, od kterého jsme zakoupili bačkory, paní učitelku procházející se zástupem dětí kolem našich vrat i našeho úžasného pana doktora hned po tom, co nám udělal tříletou prohlídku. Kluci rozdávali polibky na všechny strany a pramálo jim záleželo na tom, že ne každý je tím potěšen.Teď byli na řadě potencionální zájemci o štěňata. Vlastně až v této chvíli nám došlo, jak velkému problému čelíme! Sotva nový příchozí v naší předsíni vyfasoval pantofle, kloučkové na něj naskákali rychlostí světla. Pak následovala série otázek, průzkum příručního zavazadla a nakonec nekonečně dlouhé tulení, které většině lidí  nebylo vůbec příjemné. Když si zájemce štěně vybral a v náručí si ho odnášel do svého auta, kluci začali histerčit. Chtěli odjet s ním. V těchto chvílích jsem zpravidla pláč zdůvodňovala smutkem nad ztrátou milovaného štěňátka.

Citová plochost dětí nám komplikovala sžívání  první dva roky doslova na každém kroku. Kamkoli jsme přišli, řešili jsme stále stejný problém. Nadměrnou přilnavost našich dětí ke každému dospělému, který se přiblížil do jejich sektoru. Musím přiznat, že mně to dost vadilo. Bylo mi nepříjemné odtrhávat kluky z každého klína a pořád dokola čelit nechápavým pohledům. Vadilo mi to asi víc, než by mělo. Nelíbilo se mi, že se sápají po všem, co se hýbe. Ani to, že každá náruč považují za otevřenou. I když rozum i vyčtené informace mně říkaly, že je to logické, moje mateřské ego hlasitě bilo na poplach. Tou dobou probíhala rekonstrukce naší stařičké koupelny. Litinová vana, oprýskané umyvadlo, stará záchodová mísa, vše bylo odmontováno a vyhozeno. Dva dny jsme se myli v polních podmínkách. Osekávali jsme kachličky, vynášeli sutiny, škrábali ze zdí starou malbu. Kluci se nám motali pod nohama, hromady sutin se jim líbily. Aby měl manžel trochu klidu na práci, vyrážela jsem s dětmi co nejčastěji ven. Vzpomínám si na jednu z procházek napříč naší vesnicí, kdy kluci lízali zmrzlinu a utíkali kus přede mnou. Malý Nikášek, jako vždy nejdříve ukousl spodní část kornoutu, čokoládová zmrzlina mu kapala na triko. Zahlédla jsem, jak chlapečkové proběhli okolo starého pána s francouzskou holí, kterého znám sotva od vidění. Chvilku si s ním povídali, ale hned zase utíkali dál. Když soused došel až ke mně, oznámil: „ Mladá paní, všechno už vím. Nemáte doma vanu, záchod ani umyvadlo a myjete se v kýblu."  Smál se ještě chvíli po tom, co jsem kluky dohnala.

Léto bylo pro nás skutečně velkým požehnáním. Slunečné počasí nám umožnilo trávit spoustu času na naší uzpůsobené zahradě. Děti plně využívaly houpačky i prostorné pískoviště. Nezahálel ani nadzemní, poměrně veliký bazén. Malý Nikolas v něm byl jak lachtan. Ze schůdků skákal do hloubky, kde ani nestačil. Od bazénu jsme se nemohli ani hnout. Nejednou nám proklouzl nafukovacím kruhem a já se v oblečení vrhala za ním. Při jedné nedobrovolné koupeli jsem utopila i svůj léta opatrovávaný mobil. Ztráta to pro mě byla nedozírná, dodnes jsem si na jiný zcela nezvykla. Miky byl opatrný. Do velkého bazénu nechtěl, cachtal se v malém bazénku a byl spokojený. V zahradním altánu jsme často i večeřeli. Kluci pak odpadali jak přezrálé ovoce. Na nějaké skopičiny už neměli energii. Léto bylo požehnané ještě z jiného důvodu. Dlouhodobá návštěva skončila a my dostali kluky do předpěstounské péče. Na náš účet konečně dorazily první peníze. Většinu z nich pohltila tučná penalizace za pohledávky, které jsme neplatili, abychom tuto dobu nějak ustáli. Přesto nám zbyl dostatek peněz na to, abychom klukům koupili krásné šlapací traktory i s vleky. Kluci byli nadšení. Naši malí zemědělci od toho okamžiku, obdělávali úplně všechno. Na vleku vozili dřevo k zahradnímu grilu, trávu pro slepice a k nevoli naší babičky taky hlínu z jednoho záhonku na druhý. Taťka se vracel z práce k večeru. V altánu usrkával vychlazené pivko, poslouchal napínavé story ze života našich chlapečků, a když kluci odpadli, užívali jsme si ticha a pozorovali čápy, kteří se nám uhnízdili přímo za zahradou. „ Hlavně si to tady moc neobhlížejte, kluci!" říkal jim manžel. „Tady už od vás nikdo nic nechce!"  Já se jeho obavám smála.
 A koncem července nám naše dcera oznámila, že čeká miminko. Naše první vnouče!

Další díl má název: BOD ZLOMU!