NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 9. Bod zlomu! (příběhy dětí v náhradní rodině)

9. Bod zlomu.

Naše finanční situace se ustálila a my vzali kluky na jejich první prázdninový pobyt. Neměli jsme pro ně cestovní doklady, a tak jsme se rozhodli pro chatičky v autokempu nedaleko vyhlášeného zábavného centra Babylon v Liberci. Vodní park, lunapark, zajímavé atrakce pro děti, to bylo přesně to, co jsme potřebovali. Autokemp s pohodlnými chatičkami, ve kterých je i koupelna, venkovní restaurace s vybavenou zahradou i bazénem pro děti nabízel možnost zvládnout celou situaci bez větších nehod. Pobyt jsme si zaplatili na čtyři dny s tím, že si ho prodloužíme podle potřeby. Vyrazila s námi i naše těhotná dcera Lucie a a taky náš nejmladší synek. Nebyla to šťastná volba. Dceři bylo pořád špatně a syn se evidentně nudil. My stále plápolali za kluky, aby nám nezahučeli do bazénu, nevnikli do cizí chatky, nebo neškubali okrasné květy. Museli jsme být neustále ve střehu. Miky čůral do velkého pískoviště, házel písek a kamínky do bazénu. Na plastových motorkách, které jsme vzali s sebou, byli kluci nebezpečně mobilní. Mizeli nám z dohledu, kdykoli jsme se na chvíli otočili. Dcera se za nás styděla a syn byl otrávený, že v dosahu nebyl internet. A tak jsme se v kempu moc nezdržovali, každé odpoledne jsme vyráželi do lunaparku. Ani tam to nebyl žádný med. Miky pro změnu čůral do skákacího hradu a navíc tam byla spousta otevřených náručí. Nebylo snadné kluky uhlídat. K večeru jsme si vždy zaplatili rodinné vstupné do vodního parku. Tam náš syn otestoval všechny tobogány a kluci se usadili v obří vířivce. Pobyt jsme si už neprodloužili, dokonce jsme odjeli o den dříve. Opět se nám potvrdilo, že nejbezpečněji je na naší zahradě.
Zbytek léta jsme z vesnice nevytáhli paty. Nakupovali jsme ve zdejší malé samoobsluze a o zahradu se dělili s posledními dvěma štěňaty, které nikdo nechtěl, a párem čápů, kteří si kousek od nás založili hnízdo. Malý Nikolas řádil v bazénu, Miky se cachtal v malé vaničce, syn strávil léto s dobrovolnými hasiči, těhotná dcera stále tiše zvracela a manžel si raději naordinoval nějaké směny navíc. Taky se k nám na zbytek prázdnin přistěhoval náš malý synovec Adámek. Byl ve věku našich kluků a téměř stejné číslo. Adam je pohledný kluk s očkama jak dvě studánky, ze kterých vykukuje sto malých rarášků. V den, kdy se u nás vylodil a posílil naší rychlou rotu, definitivně zemřela naděje na poklidný zbytek léta. A tak jsme raději se všemi třemi kluky vyráželi do polí a luk, kde mohli nerušeně řádit a dovádět bez jakéhokoli omezení. Natrhali jsme tuny pampelišky pro naše slepice, nasbírali spousty vajec a našlapali desítky kilometrů. Dál za námi zůstávala jen totální zkáza, kam jsme vstoupili, tam dlouho tráva nerostla. Kdykoli nás někdo pozval na návštěvu či ještě lépe na nějakou oslavu, chlapečkové se utábořili u plného stolu a nehnuli se od něj, dokud jsme neodešli. Jídlo bylo hned vedle likvidace jejich další oblíbená činnost. Jedli prakticky neustále. Chvíli trvalo, než jsme zareagovali a odklidili z dosahu misky se sušenkami, sladkostmi a později i ovocem. Kluci do sebe všechno tlačili v takovém množství, že nám to doslova bralo dech. Když to nedostali a nepodařilo se jim to ani vykřičet, vzali si to sami. Neměli problém prošmejdit všechny skříňky, vyčíhnout si okamžik mé nepozornosti a najít rafinované schovávačky. Já pak na oplátku nacházela obaly od cukroví i tlející slupky od ovoce naházené za nábytkem nebo nastrkané pod kobercem. Organizátor těchto tažení byl starší Miky. Nikolas se jen tak svezl s ním a podpořil ho v konzumaci. Adámek se těchto akcí nezúčastnil. Toho jsme naopak pronásledovali s jídlem po domě i zahradě, aby alespoň něco snědl. Naši kluci neměli nikdy dost. 
Vzpomínám, jak spoustu měsíců začínali každý den větou: „Co máme?"  To bylo první, co jsem slyšela, když se probudili. Typická věta pro ústavní děti, které žijí od jídla k jídlu! Další, stejně pravidelná věta, byla: „A přijdeš?" Tu jsem slýchávala každý večer, když jsem klukům dávala dobrou noc a taky kdykoli jsem s batůžkem odběhla pro snídani do nedaleké samoobsluhy nebo jen před dům vyvenčit naše pejsky.
 Kluci si nedělali žádné násilí. Když něco chtěli, vzali si to. Chvíli trvalo, než jsme upustili od léta zaběhlých zvyklostí. Po každém nákupu potravin jsme sladkosti ukládali do velké prosklené skříňky, umístěné v obývacím pokoji. Na chvíli jsem si odběhla k babičce o poschodí níže a chlapečkové zůstali doma bez dozoru. Bylo po obědě a měli odpočívat ve svém pokoji. Já ještě pro jistotu zavřela dřevěnou branku mezi předsíní a obývákem. Nezdržela jsem se dlouho, ale i ta chvilka stačila na to, aby kluci přeběhli do obývacího pokoje, kde byly uloženy právě zakoupené čokolády. Aby se k nim dostali, museli se po spodní skříňce vydrápat k té horní prosklené, plné skla a keramiky. Když jsem po chvilce dorazila zpět, byla jsem v šoku. Kluci stáli uprostřed pokoje, vedle nich ležely urvané prosklené dveře ze skříňky, kterou strhli na zem. Všude kolem leželo sklo, rozbité porcelánové hrnečky a skleničky na víno. Chlapečkové bezstarostně stáli uprostřed té spouště a hltavě polykali čokoládu. Zvládli jich několik.
Nepřestali, ani když mě zahlédli. Bylo jim to jedno. Pro tento okamžik existovali jen oni a ukořistěná čokoláda, kterou hltavě polykali, aby jí do sebe nasoukali co nejvíc.
V tom okamžiku se má mateřská láska poprvé otřásla v základech! Nastal bod zlomu! Najednou mi došlo, že to vůbec není o naplněném rodičovství, ale o nekonečné trpělivosti, vytrvalosti a velkém sebezapření. O boji s větrnými mlýny, házení hrachu na zeď, o neustálých prohrách. Můžeme dětem ukázat, jak vypadá svět z druhé strany, můžeme je do něj uvést, ale jak je naučit v něm žít? Všechny ty bohaté zkušenosti s vlastními dětmi postrádají význam, jsou nepoužitelné. Tady neplatí žádná pravidla. Hranice jsou nastavovány proto, aby byly bořeny. Jsme ve světě bez pravidel a mantinelů! Je ještě příliš brzy na závěry, ale někde ve skrytu duše jsem cítila, že je všechno jinak.
Koncem léta jsme konečně udali poslední dvě štěňata. Babička shrábla z cestiček rozšlapaná zelená rajčata a vytrhala sazenice okurek zadupané do záhonů. Prohlásila, že se zahrádkou končí. Kluci opravdu zničili všechno, k čemu se dostali. Adámek se vrátil do svého paneláku a za dům se nám opět nastěhovaly krávy. Náš taťka omylem jedné z našich slepic přiskřípl nohu do dveří garáže. Měla ji chudinka vytvarovanou do pravého úhlu. Trvalo dost dlouho, než jsme mu vymluvili návštěvu veteriny. Stloukl alespoň pochroumané slípce dřevěnou bedýnku a ubytoval ji v mé prázdné porodnici. Jako jediná dostala dokonce honosné jméno. Pojmenoval ji Orel skalní.  Velký duch ochránce přírody, který v něm  dřímá, se prostě nezapře. Když se nožka po pár dnech vrátila téměř do původního tvaru, zůstal už Orel skalní v laskavé péči mého manžela . Byl vypuštěn na naši zahradu, aby rehabilitoval a tak nějak zdomácněl. Do kurníku, mezi své soukmenovce, docházel jen na návštěvu.
Pár dní před koncem prázdnin mi malý Nikolas poprvé řekl: „Mami! "Konečně!!!  
Za těch pár měsíců se krásně rozmluvil. Skončilo i noční čůrání do plínek. Zato starší Miky měl mokrou postel úplně každou noc a po každém odpoledním spaní. Zřejmě by na tom nebylo nic zas tak mimořádného, kdybych nezjistila, že v době, kdy čůrá do postele, už nespí. Prostě to neřeší. Tak jak vykonával potřebu do pískoviště a skákacího hradu v lunaparku, tak to dělal do postele. Bojovali jsme s tím ještě řadu měsíců.
Prázdniny skončily, venku se ochladilo a Orel skalní se vrátil mezi své bližní. Jiří tam občas zaskočil na kus řeči. Doba pobytu na zahradě se nebezpečně zkracovala. Čekalo nás období hojných dešťů. Dcera už zvracela o poznání méně. Náš syn nám nabídl, že bude brát Nikolase k dobrovolným hasičům. Dělají jednotku z úplných mrňat. Souhlasila jsem. Každá aktivita se počítá. Dcera tou dobou vedla partu mladých soptíků, nebyl tedy důvod nabídky nevyužít. Všichni jsme se shodli na tom, že Miky, ač je o rok starší, není schopen podřídit se žádné autoritě.  Při sebemenším odporu se sune na zem. Do kroužku soptíků bude chodit jen Nikolas.  Bylo krásné sledovat, jak se takové mrně učí mířit hadicí na obrovský cíl a bojuje s tlakem vody. Jeho nasazení bylo ale obrovské! Ale ano, tady musím přiznat, že jsem se naparovala pýchou, když se náš malý, ale houževnatý synek chopil hadice a ukázal celé jednotce, kdo v ní bude jednou náčelník! Velká naděje místního hasičského sboru!