NAŠI PADLÍ ANDĚLÉ 9. Viď mami! (příběhy dětí v náhradní rodině)

19. Viď, mami.

Deset dní, pro nás nekonečně dlouhých, pro děti naopak krátkých, uběhlo jako voda. V sobotu nám opět zavolala paní ředitelka, aby zjistila, kdy děti přivezeme. Bylo třeba přihlásit je opět na stravu. Domluvili jsme návrat na neděli k večeru, aby se mohly dopoledne ještě vykoupat v bazénu. Starost nám ale dělala Malenka. Za celou dobu se od nás neodloupla. Každým dnem byla u nás víc a více doma. Vlastně vůbec netušila, že se bude muset vrátit zpět do dětského domova. I když jsme o tom s dětmi mluvili, ona nechápala, co to znamená. Paní ředitelka opět celou záležitost vyřešila velice rozumně. „Tak nám Andulku nevracejte, můžeme jí pobyt u vás prodloužit. Větší děti v pondělí odjíždějí na tábor, poslat je tam musíme. Ale Andulka nikam nejede." Byli jsme rádi.
Jiří nám večer dopřál ještě jedno grilování. Tentokrát ve velkém stylu.
„Co to je?" zeptám se překvapeně, když se večer náš altán promění ve vánoční stromeček. Kam oko dohlédne, tam to bliká. „Co by to bylo? Světýlka přece, našel jsem je v garáži," odpoví trochu dotčeně. Nejspíš očekával větší nadšení. Ale já nadšená byla, jen mě ta vánoční paráda trochu zaskočila. A když se k mému úžasu postaral i o hudební vložku, byla jsem přímo v sedmém nebi. Ne, ne!! Opravdu nic nezazpíval, nainstaloval do vyzdobeného altánu rádio.
Hned v neděli ráno jsme po bytě a po zahradě posbírali poházené třpytivé cetky. Všechny ty lesklé čelenky, skleněné korále, chrastící náramky, barevné laky na nehty a načaté voňavky jsme i s plesovou kabelkou, polepenou zlatými flitry, vložili Medunce do nového růžového batohu, který si sama vybrala. Přidali jsme rovněž růžovou kšiltovku a sluneční brýle, do kterých se v našem koloniálu doslova zamilovala. I Monty si vybral svůj batoh ve vojenských barvách a doladil ho slunečními brýlemi, které by v lesním porostu nenašel ani omylem. Kšiltovku jsme na jeho přání zakoupili hasičskou, přímo ve výstrojáku. Děti ještě na chvíli zaběhly do bazénu a po obědě jsme zabalili zbytek věcí. U Montyho to bylo snadné. Celou dobu běhal v kraťasech a večer, když se přece jen trochu ochladilo, na sebe navlékl maskáčový mundůr po našem synovi, který okamžitě pojal za vlastní. Zabalil si ho sebou i na tábor. Naše auto ani přes manželovu úpornou snahu, stále ještě nejezdilo. Děti odvážel Jiří, já tentokráte zůstala doma s Nikolasem, Mikym a Malenkou. Celkem ráda jsem si přebrala zpět svou ložnici. Pečlivě jsem dohledala zbytky holčičího pokladu, jako jsou například kleštičky na úpravu řas, pestrobarevné šminky, rudá rtěnka nebo zbytky děsných voňavek v lahvičkách od trpaslíků a uložila jsem to do plastového košíku. Všechny ty cetky, co postupně Medunka vylákala na našich známých a které jsme se neodvážili přibalit do jejího báglu, čekaly pod postelí v ložnici na svoji novou majitelku. Představa, že večer ulehnu opět do své postele mě naplňovala blahem. Musím přiznat, že tato ztráta soukromí mě zasáhla mnohem citelněji, než jsem čekala. Další újma, která se velice brzy dostavila, byla v podobě naší jediné koupelny. O vanu tu ani tak nešlo, i když se v ní ráchám dost ráda. Náš bojler není zrovna mega. Chvíle, kdy i přes veškerou úsporu na mě, co by téměř nejposlednějšího člena v pořadí, nezbyla teplá voda, nepatří zrovna k těm nešťastnějším. Jiří na tom býval mnohdy ještě hůř. Nescházelo moc a po hladině mu plavaly ledové kry. A co teprve jediné WC? Než se na něm ráno vystřídala celá naše rychlá rota, nám se mohly vyvalit boky. Nesnadné to bylo i s údržbou těchto prostor. Má krásná nová koupelna tou dobou zrovna nezářila čistotou. Umyvadlo opatlané od dětských tlapek, vana věčně lemovaná černým pruhem, záchodová mísa, na kterou bych se neusadila, aniž by byla předem podrobena důkladné očistě, to byla vizitka naší koupelny. Chvíli trvalo, než se děti naučily udržovat pořádek. Když k tomu přidám manželův umělý úsměv, věčně zapomenutý na umyvadle, moc pyšná jsem nebyla.

Jo, náš taťka a jeho umělý chrup! To by taky vydalo na jednu samotnou epizodu. Nechal si ho udělat před pár lety, kdy už mu toho v papule moc nezbylo. Zaplatil spoustu peněz za kvalitu a za pár týdnů je po oslavě narozenin svého šéfa někde ztratil. Naposledy jsme jeho zuby viděli, když s nimi klapal za dveřmi našeho domu po tom, co ho v bujaré náladě přivezl domů taxi. Usmíval se jak sluníčko a v každé ruce držel jednu část chrupu.
Už jsme ho nikdy nenašli, přestože jsme od té doby dvakrát malovali a jednou dokonce měnili koberec. Druhý, stejně drahý chrup mu prý vypadl v koupelně z dutiny ústní a on si na něj šlápl. To sice moc nechápu, ale zpochybňovat se to neodvažuji. Na ten třetí jsme chvíli šetřili, a tak si ho manžel hlídá jako oko v hlavě. Každý večer ho pečlivě čistí a ukládá na bezpečné místo. Jenže pokaždé jinam. Před časem ho umístil do hrnečku se speciálním roztokem a ten strčil do skříňky ve vyšší poloze mezi vyžehlené povlečení. Není mu prý příjemné, že si ho prohlížíme, a tak ho chtěl dát na místo, kam nechodíme. Jenže já tam bohužel chodím! Když jsem vytahovala čisté prostěradlo, hrnek jsem převrhla. Nemusím, myslím, popisovat, jak mi bylo, když na mě po odpolední sprše vypadly ještě zuby. Kolikrát se na mě po ránu usmívaly z našeho umyvadla, to už raději ani nepočítám.
Když se nám po čase opět ztratily, nedokázala jsem skrýt svou nevoli. Prohledali jsme úplně všechno. Jiří tvrdil, že si je strčil do kapsy u riflí. Tam ovšem nebyly. Obviňoval úplně každého. Mě, že jsem mu je někam odnesla. Děti, že mu je vyhodily na chodník za branku a někdo je ukradl, mé psy, že mu je sežrali. Zuby se našly. Ale až po dvou týdnech, když jsme vyrazili na nákup a já z kapsy místo klíčů vytáhla dolní část chrupu. Vysvětlení bylo na světě. Náš roztržitý taťka si spletl rifle visící v koupelně a strčil svůj úsměv do mých gatí. Byl šťastný, že si může po dlouhé době zase dopřát své oblíbené topinky.

Sotva nám auto zmizelo z dohledu, chytla se Malenka mojí ruky a poprvé promluvila úplně sama. „Viď, mami!!!“
„Vid mami?" opakuji si v duchu. Co mám vidět? Netuším... Kolikrát jsme pak ta dvě slova ještě slyšela! Malenka stojí, usmívá se a hladí mi ruku. Říká: „Viď, mami?“ Hlavou jí něco běží, nedochází jí, že my to nevidíme, ani neslyšíme. S babičkou si uvaříme kafe a jen tak ho popíjíme na zahradě v altánu. Opět je horký večer. Miluju letní večery! Kluci z bazénu skoro nevylézají. Občas si zaběhnou pro něco k jídlu. Jiří jim půjčil nafukovací člun, a tak hoši, co by piráti z Karibiku, brázdí divoký oceán. Je klid...

Před domem zastaví auto. Že by něco zapomněli? Blesklo mi hlavou. Ale ne, to je náš synovec Adam!! Tak ten tu chyběl! Za chvíli už okolo nás profrčí tornádo a zamíří rovnou k bazénu.
„Ahoj, babi! Ahoj, teto!" zakřičí v letu a hup, a už byl mezi piráty! Gejzír vody nám ošplouchne záda. „Čau, ségra. Jdu si taky uvařit kafe," zasměje se moje o deset let mladší sestra a hodí na dřevěný stůl krabičku s jablečným koláčem. „Dáte si?" zeptá se celkem zbytečně. S kývnutím sahám po rohovém kousku.
Počet členů rychlé roty je opět doplněn! Malenka střídavě drncá kočárek a kolíbá na klíně svou panenku. Po tváři se jí rozlívá blažený úsměv. A mně asi taky. Od toho večera mi říká: „Mami!“ „VIĎ, MAMI!!!“