Neperte se a nežerte se! Rozhovor dlouhodobého pěstouna s přechodným.

Jsem dlouhodobý pěstoun a jsem na to hrdá!
V době kdy naše biologické děti odrůstaly a já zatoužila zastavit čas, nebylo na výběr. Pěstoun byl prostě pěstoun!
Přidělili nám děti a nikdo neřešil jestli to je napořád a nebo jen na pár měsíců.Starali jsme se o ně stejně jako kdysi o ty co se nám narodily a mohli jsme si dovolit ten luxus zamilovat se do nich. Mohli jsme dovolit dětem milovat nás, protože tak to v rodinách přece chodí. Nikdo nás neškolil a přesto jsme byli dobří rodiče.

Dnes je to jiné. Nestačí si říci "chci být pěstoun".
Dnešní žadatel se musí rozhodovat jakou cestou se vydá.
Možnosti jsou dvě. Může se stát náhradním rodičem dítěti se kterým projde celou etapu jeho vývoje a nebo bude neustále na startovní čáře . Čekají ho nekonečné začátky. Sotva se s dítětem trochu sžije, začnou se dostavovat pokroky, nastane čas pro rozloučení. Pěstoun se musí spokojit s tím, že odvedl kus dobré práce, provedl dítě tím nejobtížnějším obdobím, ale plody jeho práce ty bude sklízet už někdo jiný. O tom prostě přechodná pěstounská péče je.
Dlouhodobý pěstoun se s dítětem nutně rozloučit nemusí. Může se to stát, protože i z těchto rodin děti občas odchází, ale zpravidla tomu tak není.

V době svých pěstounských začátků já volit nemusela. Nejspíš, jako náhradní rodiče projdeme vším co k rodičovství patří, od prvních krůčků až k prvnímu mejdanu. Budeme u všech pádů našich ratolestí, ale budeme svědky i mnoha úspěchů. Uvidíme děti vyrůstat, můžeme ovlivnit jejich pohled na svět, vtisknout do nich alespoň malý kousek toho co považujeme za nejdůležitější. Nezůstaneme stát na místě, protože s každým rokem se posouváme spolu s dětmi dál a dál. Máme za sebou první slůvka, vítězství nad plínkami, školku, rozbitá kolena, pohádky před spaním, první školní den, slzy nad domácími úkoly, radost z jedničky v notýsku... a před sebou dospívání, první lásku, zklamání i radostné okamžiky....
To všechno k rodičovství patří a dlouhodobí pěstouni mají možnost to zažít. Když se dítě vyvede, je to radost. Pokud ne, projdou peklem, stejně jako u svých vlastních dětí které neakceptují nastavená pravidla . Nikdo předem neví co ho čeká ani to kolik toho dokáže ovlivnit. Přijdou chvíle kdy si řeknete " Kdybych to býval tenkrát věděl! " Jenže nevíte a to je nejspíš dobře. Musíme se s tím poprat.

Dnes možnost volby je a spousta žadatelů zvažuje která forma pěstounské péče je pro ně ta pravá. Chtěla bych pochopit co je příčinou toho, že drtivá většina žadatelů směřuje do přechodné pěstounské péče a připraví se tak o možnost být svěřeným dětem po boku tak dlouho jak jen to půjde. Pro mě to je nepochopitelné a proto se pouštím do dlouhého a zajímavého rozhovoru s ženou, která má na věc jiný úhel pohledu než já. Ne horší, ne lepší, prostě jen jiný. Chce se totiž stát přechodnou pěstounkou.

Proto se ptám:
Z jakého důvodu upřednostňujete přechodnou pěstounkou péči před dlouhodobou?

Žadatelka o přechodnou PP odpovídá:

Je to tím, že zatímco je dlouhodobá pěstounská péče dle mého názoru vhodná pro lidi, kteří chtějí být dítěti mámou a tátou, budou ho vychovávat a zůstanou s ním v kontaktu i v dospělosti - pořád bude "jejich dítě" dlouhodobě = na neurčito, tak ta přechodná je pouze krizovým řešením ...
Pro mě by bylo těžké žít s vědomím, že jsme rodičem....a přitom kdykoliv může zazvonit telefon a dítě se bude muset vrátit do původního prostředí, protože se tam změnily podmínky. To musí být těžké pro všechny, včetně toho dítěte. Protože už spolu tvoří rodinu.Toto je nejspíš to hlavní co dost lidí řeší - budete se umět s dítětem rozloučit po třech, pěti i více letech společného života? Já bych to myslím nedokázala.
Naproti tomu pěstoun na dobu přechodnou není z mého pohledu nový rodič. Je to rodina, kde dítě na tu svoji pravou teprve čeká. Kde ho mají všichni rádi, jsou tam pro něj neustále, během dne i noci, ale nejsou " jeho" napořád. Pěstouni na přechodnou dobu vědí, že miminko od nich odejde tam, kde bude jeho opravdové doma, sice jsou smutní když je dítě opouští, ale netrhá jim to srdce protože celou dobu nebylo vnitřně jejich. Vědí že jde domů a tak jsou vlastně i rádi za něj. Doba je určená max. rok, pěstouni s tím počítají. U přechodné pěstounské péče se udržují vztahy s biologickou rodinou, nebo se hledá rodina nová - všichni ví na čem jsou. Dítě pokud už je větší ví, že tato teta je milující, laskavá ,ale přijde ještě někdo další - opravdová máma, která bude už napořád. Pokud je malinké, o to víc potřebuje milující osobu která tu bude pro něj po celý den.Myslím si, že je dobře že přechodná pěstounská péče existuje.

Můj další dotaz:

Co by jste ale poradila přechodným pěstounů od kterých se dítě nevrací domů a neodchází ani do rodiny dlouhodobých pěstounů, která se o něj postará do jeho dospělosti? Všechny děti to štěstí nemají a těch pro které se milující náruč nenašla není vůbec málo. Jak se má přechodný pěstoun vyrovnat se situací, že ukázal dítěti jak fajn život může být a pak ho musel poslat do ústavního zařízeni, aby uvolnilo místo pro další dítě v pořadí? Postačí podezření, že vývoj není v normě nebo nesouhlas rodičů a dítě není vhodné do adopce. A dlouhodobí pěstouni? Kde by se vzali v potřebném počtu, když téměř všichni noví žadatelé míří právě do přechodné pěstounské péče? Jak se s tím naučit žít? Jak si zdůvodnit, že právě přechodná pěstounská péče je v této chvíli potřebnější než ta dlouhodobá?

Odpověď žadatelky o PPPD:

Ani jedna pěstounská péče není důležitější než ta druhá, potřebujeme oba druhy a potřebujeme pěstounů mnohem víc než jich je protože jsou pořád děti v ústavech. Takovému pěstounovi který se musí smířit s tím že dává vymazlené dítě do ústavu bych řekla jenom to, co sobě - každý den, kdy je dítě v rodině je dobrý, a není vaše chyba že system je nedokonalý- vy děláte maximum, dali jste lásku dítěti které ji potřebovalo a ta v dítěti zůstane. Neříkám že je to lehké pomyšlení, ale už teď jste pro to miminko/dítě udělali HODNĚ,a 100% mu u vás bylo lépe než kdyby tu dobu u vás nebylo. I proto to stálo za to a i ostatní děti to potřebují zažít. Zažít že jsou na světě vítané, milované. I kdyby jen na rok, ale zažít to. Proto to děláte. Dáváte lásku dítěti které jí má nedostatek nebo ji nikdy nezažilo tolik jako u vás a to dítě z toho bude čerpat v budoucnu i když vy už u toho nebudete.
Ono teoreticky se pěstouni můžou asi časem přeměnit z dočasných na dlouhodobé, pokud by nezvládali tohle loučení,od toho jsou tam psychologové atd. ..ale tím pomůžou jednomu ,dvěma dětem. Tito dočasní obohatí dětí víc, i když na kratší dobu.

Má reakce:

Myslím že se jinak ani odpovědět nedá :-) . Ovšem otázkou zůstává, jestli by nebylo rozumnější kdyby byl pouze jeden druh pěstounské péče a dítě by buď v rodině zůstalo nebo prostě odešlo zpět domů. Každá pěstounská péče je velká neznámá, protože nikdo nedokáže správně odhadnout jak se situace vyvine. Jistě u zdravých miminek našeho etnika nalezených v baby boxu to je celkem jasné, i když i tam se může ledacos zvrtnout. Oproti tomu je každá pěstounská péče rovněž dočasná, protože i z rodin dlouhodobých pěstounů se děti vrací ke svým příbuzným a OSPOD to podporuje. Nebylo by tedy rozumné přestat pěstounskou péči rozdělovat na dlouhodobou, a přechodnou, sjednotit podmínky a prostě jen být pěstounem jako dříve? Dá se sice namítnout, že před novelou zákona zůstávala miminka v ústavech, ale při současných finančních podmínkách si jsem skoro jistá, že by tomu tak nebylo. Nebylo by tedy pro děti lepší, kdyby mohly v náhradní rodině zůstat v případě, že by se jiné řešení nenašlo? Stále si myslím, že když je dítě odebrané od rodičů, naučí se znova důvěřovat v nové rodině a čeká ho další zklamání tak více ztratí než získá.

žadatelka o PPPD:

Bohužel finanční stránka není jediné co lidi odrazuje od pěstounství. Nejsem úplně ztotožněná s názorem, že kdyby se dlouhodobým pěstounům dalo více peněz(což by nebylo vůbec od věci), bylo by pěstounů dost. Věřím tomu, že se spousta lidí zdráhá zapojit mezi pěstouny, protože si nejsou jistí jak by vše zvládali, také si někteří netroufnou na romské či nemocné dítě, přitom mají k dětem vztah a kdyby to zkusili, zjistili by možná že by je milovali stejně jako jakékoliv jiné. I když se vám teď možná jeví profesionální pěstounská péče jako něco zbytečného , jsem velmi ráda že vznik tohoto "profesionálního" typu pp vyvolal zájem lidí a i děti na které by se jinak nedostalo mají možnost strávit část života ve fungujících rodinách - zažít opravdový život, mimo zdi ústavů. I lidé kteří si zatím nedovedou představit že by 18 let vychovávali dítě mají možnost pomoci dítěti které potřebuje jejich péči teď aktuálně.

Jak to vidím já dlouhodobý pěstoun:

Zarazil mě ten název profesionální. Volila bych název přechodná nebo krizová, ale profesionálem se přece nestane člověk po 72 hodinách školení, bez odpovídajícího vzdělání a jakékoli praxe v daném oboru. Přesto jsou přechodní pěstouni považováni za profesionály hned po podpisu smlouvy.
Dlouhodobí pěstouni profesionály nejsou ani po 20 letech služby. Snad jsou považováni za zkušené pěstouny, ale za profesionály nikoli. Navzdory tomu, že za ta léta nashromáždili celou řadu hodin školení a nekonečně dlouhou praxi.
V čem tedy zmínění profesionalita přechodných pěstounů spočívá?

Žadatelka o PPPD:

Termín profesionál není v tomto případě myšlen jako odborník, ale jako někdo kdo to dělá za peníze - jako práci.
Já na něm netrvám...přišla jsem k tomu slovu od kamarádky,která má v adopci miminko. S tou jsem se nedávno bavila o pěstounství, že mě to vnitřně táhne tímto směrem a sama mě velmi podpořila abych se o to zajímala víc - že podle ní bych byla skvělý pěstoun-profesionál = dočasný, právě proto že zvládám pečovat o děti přestože vím že nebudou nikdy moje,že je mám jen po určitou dobu .

opět má reakce:

Název " profesionální pěstounská péče" přechodným pěstounům spíš škodí. Je na ně totiž OSPODem nahlíženo jako na skutečné profesionály a může dojít k tomu, že na ně bude vyvíjen tlak. Vím o případu, kdy byl čtrnáctiletý kluk vrácen z dlouhodobé PP pro poruchy chování (krádeže, útěky, fyzické napadení pěstounů, ubližování dětem). Kluk putoval na několik měsíců do psychiatrické léčebny, aby ho stabilizovali . Co ale s ním ? Padl návrh, že ho dají do přechodné pěstounské péče dokud se nerozhodne co dál. Na dotaz, jestli to není riziko (je pravděpodobné, že rozloží další rodinu) bylo odpovězeno, že z toho strach nemají. PŘECHODNÍ PĚSTOUNI JSOU PŘECE PROFESIONÁLOVÉ!
Není tajemstvím, že se žadatelé o PPPD obávají toho, aby nedostali nepřizpůsobivého puberťáka s agresivními sklony. Kdo se taky nebál? Ovšem, z vlastní zkušenosti vím, že OSPOD nepřipustí, že chyba může být v dítěti. Vždy je na vině pěstoun, který dítě nedokáže chápat, přijmout takové jaké je, milovat i s jeho komplikovanou povahou a nepřizpůsobivé chování je pouze důsledek toho, že se dítě cítí odmítnuté. Na geny či povahové rysy se ohledy neberou. Dítě má právo na druhou šanci a tu dostane. Od profíků se čeká, že zvládnou každou situaci. I psychiatricky medikovaného uzurpátora, který si chce naplňovat své potřeby na úkor všech ostatních.
Dnes už neplatí to, že si žadatel může určit věkovou hranici dětí, které chce přijmout. Musí být připravený na každé dítě. Počítáte i s tím?

Žadatelka o PPPD:

Samozřejmě že většina dočasných pěstounů by byla nejraději za bílé spokojené miminko, které nemá abstinenční příznaky a hezky spinká skoro celou noc .
Ten kdo ale chce pracovat s nechtěnými nebo odebranými dětmi, MUSÍ počítat s tím že bude v kočárku vozit miminko snědé či uplakané a pro půl ulice bude za exota který má doma " kukačku" . Lidé jsou v tomto zlí. Ale my to přece nechceme dělat protože je to snadné , nebo aby nás sousedi obdivovali a plácali po ramenou jací jsme borci. Můj motiv a věřím že motiv většiny lidí kteří uvažují nad pp jsou ty děti samotné. Dospělí kteří z těchto dětí vyrostou budou chodit mezi námi a pak se pozná jestli měli dost lásky a pevné mantinely aby mohli vyrůst v pracovité lidi kteří mají co dát, nebo jestli pořád natahují ruku protože nedostali dost. Není vina dětí když vyrostou a jsou z nich darebáci - vše se dá ovlivnit a i člověk který má divoké geny může jakž takž fungovat. Stojí to ale velmi mnoho práce - lásky, trpělivosti i přísnosti . A čím je dítě starší, čím déle žilo v prostředí kde nemělo dobrý vzor, tím méně jde ovlivnit jeho budoucnost. I kdyby se pěstoun rozkrájel, z agresivního puberťáka nebude zásadový premiant ze dne na den a z některých nebude nikdy. I takové děti ale potřebují nové šance. Nelámat nad nimi hůl. I když pro pěstouna to je několik měsíců velmi velmi těžké. I pro nás by to byla velká zkouška, problematické puberťáky jsme doma ještě nikdy neměli .
S dospělákem už nenaděláme téměř nic, naopak tříleté " čertisko" už sice kus života má za sebou a má už hodně vnitřních věcí nastavených špatně,ale pracovat se na něm dá a postupně většinu odbourat a přenastavit. Dětské a kojenecké domovy byly ve své době záchranný kruh pro mnoho dětí a je dobře že celé roky existovaly,ale dnes už víme jak vypadají děti které tam vyrostly a víme že to není nejlepší řešení. Přijde mi, že děti v ústavech " vlčí" a tím nechci hanět práci lidí kteří tam pracují- stejně tak vlčí děti ve školkách ,ale ty se pak vrací do rodiny kde je rodiče vychovávají. Ústav nepomůže problémovému dítěti aby se naučilo žít rodinný život - to může jen rodina. I když není vůbec legrace takové dítě domů přijmout a milovat.

Teď se ale, pro změnu, na něco zeptám já Vás.
Když jsme se dostali k tomu profi X neprofi, už několikrát jsem se setkala s názorem, že lidi kteří berou peníze za hlídání to dělají pro ty peníze. Je jim to vyčítáno, že jsou vlastně vypočítaví, že jim nejde o děti. Vy jako pěstoun zkušený - myslíte si, že přes všechny psychologické testy, úřady, sociální šetření a soudy, by prošel někdo, kdo nemá děti rád? Komu by šlo o těch 20 000 Kč hrubého měsíčně? Připadá Vám to když víte co pěstounství obnáší adekvátní? A měli by takovou částku mít všichni, tedy i dlouhodobí pěstouni, nebo naopak jsou pěstouni vybíráni ze zaopatřených rodin a dočasným pěstounům by za pohotovost kdy nemohou pracovat aby byli kdykoliv k dispozici stačila částka daleko nižší tzn. více nepotřebují , když to dělají " pro ty děti" .

Má odpověď:

V první řadě bych reagovala na to, že tvrzení "kdo očekává za péči o děti honorář je nutně nemá rád" je hloupé. Tyto dvě věci se vzájemně nevylučují. Nevidím jediný důvod proč by měl mít pěstoun existenční starosti ani proč by se měli do pěstounské péče vybírat pouze žadatelé majetní. Co v dnešní době znamená zaopatřená rodina? Podle mě je to taková rodina, která má odpovídající bydlení a pravidelný příjem na své vlastní náklady. To se od žadatelů také očekává. Dítě, které do rodiny přijde dostává od státu příspěvek na úhradu potřeb a osoba, která se o něj stará a nemá k němu vyživovací povinnost (pěstoun) pobírá odměnu. Odměna náleží pouze pěstounovi a slouží k naplňování jeho potřeb (po případě potřeb jeho biologických dětí). Stejně jako učitelé, lékaři, družinářky, psychologové, terapeuti i vychovatelé v DD pobírají za svou práci plat, aniž by jim někdo podsouval, že nemají rádi děti, tak i pěstoun dokáže dítě zahrnout péčí i láskou navzdory tomu, že mu stát za to přidělil honorář. Nabízí se otázka zda by to dělal i zadarmo. Možná by se měla formulovat trochu jinak. Mohl by to, v dnešní době dělat zadarmo? Myslím, že ne! Alespoň ne dlouhodobě a plný úvazek protože tyto děti jsou díky svému špatnému startu do života a genetické zátěži, většinou nějak poznamenané a péče o ně je mnohem náročnější i nákladnější než u biologických dětí. Je asi zbytečné zmiňovat, že i dlouhodobý pěstoun starající se o děti (z medicínského pohledu zdravé) s ADHD či CAN, nemůže často chodit do práce a je plně závislý na dávkách pěstounské péče. Jsem přesvědčena o tom, že pro peníze to pěstouni nedělají. Dělají to za peníze, stejně jako tomu je v každé jiné profesi a považuji to tak za správné.

Netvrdím, že sítem zkoumání proklouzne psychopat nebo násilník, ale že složitým procesem prověřováním projde i člověk, který není jako pěstoun zcela vhodný o tom vůbec nepochybuji. Žadatelé o pěstounskou péči mají úžasnou schopnost filtrovat informace a jsou přesvědčeni, že všechno zvládnou. Láska je určitě skvělá věc, ale sama o sobě není samospasitelná a když po ní někdo neustále dupe, časem zjistíte, že někam vymizela a zbude pouze povinnost. Někdo to ustojí díky zodpovědnosti, někdo narazí na problémy, které si nikdy nehodlal připustit. V pěstounské péči se nedají zúročit zkušenosti získané výchovou svých vlastních biologických dětí a to i kdyby jste jich měli deset!

A finance? Dlouho jsem akceptovala rozdíl v odměně pěstouna u přechodných a dlouhodobých pěstounů se zdůvodněním, že musí být neustále v pohotovosti. Dnes už to vidím jinak. Nároky na obě formy pěstounské péče se postupně narovnávají. Děti se vrací i z rodin dlouhodobých pěstounů a ti pak zůstávají zcela bez finančního zajištění. Ano, myslím si, že by měli i dlouhodobí pěstouni vědět, že mají svůj příjem, díky kterému mnohdy museli opustit své původní zaměstnání, jistý i po odchodu dítěte. Pokud budou řešit co s nimi bude až se dítě vrátí do své rodiny, lze jen těžko očekávat že budou kontakt s biologickou rodinou podporovat. Tím pěstounská péče ztratí původní smysl. Myslím si, že 20 000 Kč by mělo být minimum, které pobírá každá pěstounská rodina.

Na otázku jestli není částka 20 000 hrubého příliš vysoká se nedá odpovědět jinak než, že opravdu není. Děláme to pro děti a děti nás potřebují klidné, vyrovnané a v pohodě. Budeme takové, když se budeme plahočit z práce do práce abychom zaplatili účty? Vím o tom, že někteří lidé rádi argumentují tím, že v biologických rodinách není mnohdy ani polovina peněz, které mají rodiny pěstounské. Co na to odpovědět? Ano, to je pravda! Ještě si na tu dobu sama pamatuji. Vychovali jsme s manželem 4 biologické děti a nikdo nám na ně nic nepřidal. Díky Bohu to už máme za sebou a právě proto tím nehodlám projít znova. Jako pěstoun poskytuji svůj čas, své soukromí, svou starostlivost , trpělivost i lásku a to rozhodně není málo. O ostatní se stará stát!

A teď moje otázka. Taky trochu na tělo :-)
Myslíte si, že kdyby to bylo obráceně a dlouhodobí pěstouni by pobírali na jedno dítě 20 000, zatímco přechodní pouze 8 000, že by byl o přechodnou pěstounskou péči taky takový zájem a dlouhodobá PP by byla na ústupu jako je tomu teď? I tak by všichni milovali miminka, toužili zachraňovat co nejvíce dětí a nebo by mnozí zjistily, že naopak vidí smysl v tom že dovedou dítě až do dospělosti?

Žadatelka o PPPD:

Překvapilo mě jak těžké je si to vůbec reálně představit či vnitřně zdůvodnit proč by tomu tak bylo .Dlouhodobí pěstouni jsou dnes braní jako určitý druh charity, životní poslání, kdežto krátkodobí pěstouni jsou braní jako placení pracovníci. To je smutný fakt.
Myslím si že i pak by bylo pár lidí kteří by o přechodnou pěstounskou péči měli zájem, ale nebylo by jich tolik . Ta částka je skutečně malá a nedivím se že má naše republika tak málo dlouhodobých pěstounů - chce to velkou odvahu být pěstounem,podporu rodiny. Na druhou stranu jak už jsem psala některým zájemcům z mnoha důvodů vyhovuje právě system dočasné pěstounské péče a mnozí by "do toho šli" i s tímto nižším platem. Některé by to ale odradilo.
Když jsem před cca čtrnácti dny řekla své kamarádce že uvažuji o pěstounské péči, věděla jsem že dlouhodobí pěstouni mají kolem 8000 Kč čistého mají-li jedno dítě,a proto si často berou více dětí do péče - aby velkou rodinu ufinancovali se ctí. Přesto jsem si byla jistá že mě zajímá právě dočasná pp-pro tu myšlenku být náručí než se situace vyřeší,ne být řešením. Ale nevěděla jsem že krátkodobí pěstouni mají o tolik více. Je mnohem jednodušší se rozhodnout udělat k čemu mě srdce táhne když to přitom neznamená přemýšlet jestli to zvládneme finančně.

Ptáte se, jestli by se dočasní pěstouni nerozhodli stát se dlouhodobými. Ano, to se stát může. Miminka miluje každý, ale v dočasné pp nejsou jen miminka. Jsem přesvědčená že pokud se nějaký dočasný pěstoun "zamiluje" do dítěte o kterém si bude jistý že nemá šanci jít do rodiny (tzn. že bude po max.roce u něj umístěno do ústavu), bude vážně uvažovat o přechodu na dlouhodobou pp aby mohlo zůstat u něj. A je to podle mě takto v pořádku stejná finanční částka pro oba druhy pěstounské péče by zjednodušila celý proces i urychlila případné rozhodování. Je potřeba mít přechodné pěstouny i dlouhodobé. Stát by měl vytvořit vhodné podmínky, aby bylo dostatek pěstounů pro všechny děti + pár náhradních kteří budou kdykoliv připraveni - tzv. v záloze. To si myslím.

Závěr: Co napsat závěrem? Raději nic, tohle si musí každý v hlavě srovnat sám.