Obyčejný den v neobyčejném světě pěstouském


Nejsem zakomplexovaná, nepřipadám si hloupá ani ošklivá, ale tak nějak jsem sklouzla do útlumového režimu.

Ráno vstanu, hupsnu do tepláků a už  ke mě doléhá hlas naší pochroumané hvězdy.

"Mamí, vyrobíš mi snídani?" ozývá se s postýlky. Naše šestiletá kráska s rozumem sotva tříletého mrněte už má dávno pravé poledne.

Svážu si vlasy do uzlu, aby se mi při přebalování nezamotaly do podělané plínky. Očistit šestiletý zadek a k pořádný kus zad k tomu, je někdy pěkná fuška. Za pořádnou rýmu by člověk dal nevím co. Ale tak už to prostě je, patří to k mé práci. Slečna v posteli se plínek nezbaví asi nikdy a v mém světě to patří k samozřejmostem stejně jako utřít dítěti nos nebo zavázat tkaničku u bot. Už vím, kdy se nadechnout a kdy naopak zadržet dech, není to zase taková věda.  Jsem jí pro smích, když se šklebím na tu bohatou nadílku v papírových gatích a rozčiluje se, když jí navlékám plínku s obrázkem motýlka a ne princezny.

"Princezny radši zdrhly!"  vysvětluji se smíchem  a odcházím vyrobit snídani.

Nechce kuličky ani cereálie jako ostatní děti "Dej mi semínka" radí mi, ale já vím, že to je vlastně totéž. 

Potřebuje je v růžové misce a bez toho "ze škatule", což  překladu znamená "Dej mi je  bez mlíka". 

Ale ani tak není vyhráno. Nad růžovou miskou plnou čokoládových kuliček dokáže zaraženě sedět, aniž by se jich dotkla.

V hlavě se jí totiž náhle vylíhla chuť na chleba se salámem.

Nevzdoruji. Vím že by to nikam nevedlo. I tak je zázrak když něco sní, nechápu z čeho žije a tak bez řečí misku s kuličkami odsunu a na růžový tácek položím chleba s máslem. Rychle, aby se v hlavě neurodil nápad na sušenku. "Tys mi ho krásně ozdobila" dostanu pochvalu i s úsměvem, když na krajíc položím pár koleček Vysočiny. 
V takovém okamžiku je všechno odpuštěno. Klidně jí ozdobím tolik krajíců chleba, kolik bude potřeba, hlavně aby něco snědla. 

A pak už po našem domě cupitají koně. Celá stáda koní!

Máme jich doma tolik, že je ani nespočítám. Nejrůznější figurky koní i poníků se pod jejími ručkami dají do pohybu a drobná umělohmotná kopýtka hlasitě ťukají do podlahy, na desku stolu i do obrazovky naší nové televize.

"Tam ne!" bráním otcův LCD poklad a tak se stádo koní přesune na chvíli do druhé části obýváku, kde jsme z Dupla postavili tři stáje a velký statek. Duplo je skvělá stavebnice se spoustou zvířátek a myslím, že nám vydrží až do puberty. Hned tak jí nevyměníme za šminky a dotykový mobil. Dupot koní mi  připomíná zvuk starého šicího stroje, ale po nějakém čase ho už ani  nevnímám.

"Uděláš mi kytičku? " ozve se mi za zády, když stádo zmlkne. Asi dorazili na pastvu. napadne mě. Už fakt blbnu! Mrknu na dítě stojící za mými zády, V jedné ruce drží jablko a v druhé veliký nůž, který vytáhla ze šuplíku. "Dej to sem! To nemůžeš!" zlobím se. Na chvíli jí pustím z dohledu a ona vytáhne takovou mačetu! Usmívá se, podává mi nůž a žadoní. "Udělej mi kytičku". Krájím jablko na tenké měsíčky, z kterých, jak jinak než na růžovém tácku, tvořím velký květ. 

Já, člověk bez smyslu pro estetiku, který nedokáže nic namalovat ani vymodelovat! Ale snažím se, protože vím, že kytičku z jablíčka sní úplně celou a díky slupkám střeva pracují alespoň občas. " Klap..klapy,... klapy.... klap . Aha, už se dopásli! 

Stádo koní se opět dává do pohybu...klapy...klap Tentokrát se prohání i po zdi a římse krbu. Alespoň vím, že neodešla na chodbu, kam se vytratí, kdykoli nedávám pozor.  

Další plínka je plná nadělení. Na záchodě to prostě nefunguje. Mozek nedává střevům ten správný příkaz a tak si dělají co chtějí. "Jsem pokakaná! " hlásí a vlastně ani nemusí. Zjistila bych to i bez jejího komentáře.

 Bohužel, nemám tu rýmu! Někdy mám pocit, že ty mokřené ubrousky jsou čím dál menší, chtěla bych, aby měly velikost prostěradla a pořádnou dávku vůně!
 
"Můžu si vzít semínka? " vzpomene si na misku s kuličkami, kterou ráno zavrhla, hned jak nasoukáme zadek do další plínky s motýlem. 

"Princezny zdrhly" směje se " Fuj, nemají rádi hovínka" 
Ani já ne! říkám si v duchu, ale zdrhnout? Ne to bych nemohla! Teď už ne!  

"Kde mám můj úkol?" zeptá se po chvíli a je mi jasné, že hledá svůj penál. nejúspěšnější vánoční dárek ze všech. Děti dělají úkoly a ona musí taky. Malujeme kytičky, které moc jako kytičky nevypadají, spíš v nich vidím zimní pneumatiky z našeho auta, ale co na tom záleží? Taky nejsem zrovna Picaso. Povinně si květinové zátiší musím vystavit na parapet kuchyňského okna mezi obrázky ostatních dětí. Mám tam celou zahradu kytek a hodných princezen, které nezdrhly! 

Stádo koní se už zase dalo do pohybu.....klapy klap.

Sedí u stolu a tupě hledí do talíře z obědem. Tady žádná květena nepomůže. I kdybych jí ty brambory, knedlíky nebo kolínka poskládala do medvídka Pú, stejně by to nechtěla. Vařená jídla jí jen nerada a v množství zanedbatelném. A tak vymýšlíme nejrůznější blbiny, aby ta její neposlušná střeva měla alespoň něco ke zpracování

Špagety nejí,....Fuj!

Ale žížaly s kečupem má ráda a tak máme k obědu prostě žížaly. 

Venku prší a malá šéfová se souká do bundy "Jdeme ven!" hlásí, když dojedla asi pátou špagetu.

"Dáš mi odměnu?"

"Dnes nejdeme, prší!" odpovídám i když vím, že to jí vůbec netrápí a za pět snědených špaget jí odměňuji bonbónem. Divný svět, jak málo stačí... 

"Ale mamíííí, já chci jít ven, nebudeme doma!" křičí.

Vím, že jí to nevysvětlím, ale zkouším taktizovat: "Dneska zůstaneme doma, budeme třeba......."

"Říkám ne! tak ne!" skočí mi do řeči.Nehádám se, jen zavrtím hlavou. Chvíli se vzteká ale nakonec strčí do pusy ovocnou karamelku a připojí se ke svému stádu koní. 

Návrat ostatních dětí ze školy jí na čas zaměstná. 

Děláme další kytičku z jablek, zdobíme chleba, leštíme pokaděný zadek...tohle je náš svět.

Svět, který jsme si dobrovolně nevybrali, ale stali jsme se jeho součástí.

Je večer. Mám ráda večery! 

Královna všech koní, Picaso přes kytky, ta malá nimra sedí konečně ve vaně s teplou vodou a kolem ní plavou barevní oři. Občas některý zadupe na stěnu vany, ale většina jich je nastrkaná do spacáků, vytvořených z  našich žínek.

" Mamííí, vyndáš hovínko?" slyším po pár minutách. Nepřekvapuje mě to. Teplá voda je na neposlušná střeva  ta nejlepší medicína. Je to každodenní rituál. Vyklepeme koně ze spacáků, nastrkáme žínky do pračky a vyměníme vodu. Z vany jí nedostanu. Miluje koupání a já vlastně taky. Ta chvíle klidu je balzám na mojí nervovou soustavu. 

"Dáš mi semínka? " křičí z vany. Nechci jí dát semínka, chci aby se pořádně najedla, ale bude to boj! 

Stejný jako včera, předevčírem, stejný jako každý den! 

"Princezna!" zasměje se šťastně, když z nově načatého balíku plínek vytahuji tu s nejoblíbenějším obrázkem.

"Nezdrhne?" ujišťuje se "Ne, teď ne, vždyť krásně voníš " odpovím jí podle pravdy. Vím, že za pár minut už si její nemoc vybere svou daň, ale teď voní jako louka plná
konvalinek. A já miluju konvalinky!

Podloube se v talíři, vyloudí odměnu a zapluje do postýlky, ze které zatím nedokáže pláchnout! 

Ta postýlka byla dar z nebes! Tedy přesněji od ministra zdravotnictví, ale i tak jí považujeme za malý zázrak. Nemusíme se bát toho, že naší krásku budeme hledat po celém domě. 

Nespí! Leží ve své postýlce a sleduje pohádky. V ruce svírá plyšového poníka, kterého dostala od své skutečné mámy.

"Podáš mi koně?" zavolá na mě. 

Když jí podávám hrst jejich milovaných figurek je spokojená. Tohle je zase její svět, který si taky sama nevybrala. Byl jí přidělen, nastaven... 

Od chvíle, kdy se naše dva světy střetly, táhneme to spolu v dobrém i ve zlém! 

Je noc. Konečně spí všichni, alespoň si to myslím. Ležím ve vaně se slzou teplé vody, která na mne zbyla. O kus dál vrčí pračka plná dětského oblečení a z okraje vany na mě zírá přehlídka koníků z Dupla. Jsou úhledně srovnaní v řadě, schází jen ti, kteří mají službu v postýlce. 

Na stole čeká kafe a rýsuje se pár hodin klidu, než ten každodenní maratón začne znova. 

Sedím v křesle a poslouchám to ticho. Je to nejvzácnější zvuk, který znám. Můj mozek ho ale nedokáže přijmout. Pořád slyším dusot uhmělohmotných koňských kopyt. Ten zvuk mám zarytý v každém záhybu svého mozku. 

"Mamííí, můžeš mi dát semínka?" ozve se z pokoje. Nespí...