Odepíšeme romské děti a nebo jim dáme šanci?

Z úst některých odborníků občas slýcháme, že pěstouni chtějí jen děti majoritního etnika do 5 let věku, nejlépe blonďatou holčičku s modrýma očima. O romské děti prý není zájem. Jak se mají věci v praxi? Čtěte.

Ono, předně je třeba si říci, že každá rodina je specifická a že by nejspíše nebylo vhodné pro přijaté dítě, aby si ho dlouhodobí pěstouni musely vzít povinně. Nicméně položíme-li si otázku, zda miminko Rom, často docela roztomilé vůbec ví, že je jiného etnika v kontextu jisté nespravedlnosti - nikdo přece nemůže za to, jak se narodil, tak můžeme snadno dospět k tomu, že to vůči těmto dětem nemusí být fér. Nejsme tedy sobci?

V klubech náhradních rodin je krásně vidět jak se rodiny specializují. Některé mají dítě s handicapem a žertovně prohlašují: "Raději dítě postižené, ale Roma bychom si nikdy nevzali". Ti s dětmi romskými či poloromskými zase naopak namítají: "Já bych to s tím postiženým dítětem nezvládla, to naše Eržika, to je moje zlatíčko." Jiní mají děti obojího etnika a těm je to jedno, neboť většinou zlobí všechny.

Podle našich zkušeností si rodiny ten svůj typ dětí zamilují. A tom je ten rozdíl proti ústavům. Jak je možné, že někdo může mít dítě Roma, ačkoliv nemusí zrovna mít spoluobčany v lásce? No přece, protože je to to "jeho" svěřené dítě. Takže to není jen Rom, je to náš mazlíček.

Navíc v pěstounské péči se vykytují hodně děti poloromské, například matka Romka, táta Čech, Vietnamec, Ukrajinec. Takové děti bývají často krásné a někdy i velmi talentované a inteligentní. Dítě může být papírově vedeno jako Rom, ale ve skutečnosti to nemusí být ani plně poznat. Ostatně děti maďarské, bulharské, rumunské, italské, také nejsou úplně stejně jako děti vyloženě české.

Bod zlomu u žadatelů či zájemců o pěstounství může nastávat v momentě, kdy se seznámí s romskými dětmi v reálu. Často mohou zjistit, že jsou stejně rozverné jako běžné děti. Pravda temperament může být živější, ale v tom se mnohdy pěstouňata majoritního etnika snadno vyrovnávají. Na druhou stranu nebudeme lhát, že může potkat i pěstouny, kteří toho svého "cikána" v 18-ti s úlevou vyprovodili a před přijetím romského dítěte varují, kde se dá. Ovšem, existuje také dost problematických bílých dětí, kde to dopadlo obdobně. Je třeba se ptát, zda příčina byla v etniku nebo v něčem jiném.

Právě to nálepkování romských dětí předem bychom rádi změnili. Domníváme se, že by tyto děti měli dostat šanci. Ale k tomu potřebuje vás, otevřené dlouhodobé pěstouny, ochotné přijmout i romské dítě.

Nechápeme, proč se zájem o romské etnikum stále zjišťuje. Dlouhodobí žadatelé mají přece právo nabízené dítě odmítnout, takže o co jde. Vždycky mohou říci ne! Jenomže právě ten okamžik, kdy opuštěné dítě zájemci uvidí, může být tím okamžikem, který rozhodne. Odborníci si často nepřipouští, že mohou být věci mezi nebem a zemí jako třeba láska k dítěti. Pokud ji budete k přijatým dětem mít, tak jste podle našeho názoru splnili. A s obětavou láskou můžete překonat spoustu nesrovnalostí v papírech co se týče vašeho profilu a profilu dítěte.

Jestliže se o malých romských dětech někde rozhodne předem, že o ně nebude zájem, protože se jedná o dítě romské, takže jej ani do rodiny nabízet nebudeme, nepůjde ani do přechodky, ale rovnou do ústavu, tak kde to proboha jsme?

Ale jak je to ve skutečnosti s tím zájmem? V naší databázi čekajících dlouhodobých pěstounů je otázka na etnikum. Do databáze se zaregistrovalo 14 žadatelů. Je to malý vzorek na statistický průzkum, ale považte sami. Jedni neodpověděli, 2 chtějí jen dítě majoritního etnika, jedni chtějí dítě jiného etnika vyjma romského, čtyři by byli ochotni přijmout i dítě poloromské a šest co se týče etnika jakékoliv. Takže rozhodně alespoň mezi čtenáři našeho webu platí, že ne všichni budoucí pěstouni odmítají přijmout dítě romské.

Dalším problémem může být metoda jakou se krajský psycholog ptá. Zeptá-li se na přímo, mohou být tázaní překvapení a odpoví raději, že romské dítě nežádají. Samozřejmě jsou i ti, kteří mají v této otázce jasno. Nicméně jako vhodnější bychom viděli nějaké nepřímé otázky, které by pomohly zjistit nastavení žadatelů, do jaké míry jsou tolerantní. Podle toho by se dalo odhadnout, zda má či nemá smysl dítěte jiného etnika konkrétním žadatelům nabízet.

Potom je tady ta naše vypočítavost. Zeptá-li se psycholog, jaká jsou přání žadatelů na v budoucnu přijaté dítě, tak obvykle odpovídáme to, co by se nám zdálo jako nejlepší. Například bychom chtěli dítě klidné, s předpokladem základní školy, mazlivé, vycházející v kolektivu, aby bylo chytré, hezké, apod. Ale ruku na srdce,to bychom už chtěli asi moc, nemyslíte? Někdy to tak ale v praxi proběhne. Jenomže časem, během přípravky nebo po přečtení tohoto webu, návštěvy klubu pěstounů, ad. se ejhle začnou přání žadatelů měnit. Často stačí jeden vysvětlující rozhovor, po kterém už může být ochota přijmout romské dítě v konfrontaci s realitou podstatně vyšší. Domníváme se totiž, že zájemci ve skutečnosti romské děti neodmítají, ale představují si něco jiného a v to upínají naděje.

Vysněné děti se ovšem v náhradce téměř vůbec nenacházejí, ačkoliv i těch se tutam zájemci dočkají. Zprávy typu, měla jsem do měsíce krásného půlročního chlapečka majoritního etnika bez kontaktů, který mi dělá jen samou radost neustále kolují po sociálních sítích. Někdy k tomu přispívá i reklama na pěstounskou péči ukazující krásné malé batolátka čekající na nadšené nové mámy. V praxi jsou ovšem asi tak z 90% s dětmi problémy a pěstounství pak bývá náročným posláním.

Proto radíme, než půjdete na OSPOD či na kraj, poraďte se v nějaké poradně pro náhradní rodinnou péči. Případně si můžete alespoň něco o pěstounství přečíst. Jen tak lze pochopit, že k zprostředkování dětí se musí přistupovat obráceně. Respektive, ne jaké dítě chceme, ale jakému opuštěnému dítěti bychom mohli pomoci. A jestliže jsou v ústavech takové či makové děti, například postižené, výchovně náročné či romské, tak se ptáme vás zájemců, proč chcete být pěstouny, když je vám někdy lhostejné, že takové děti nemají rodinu?

Tak abychom vás nenaštvali. Jistě, existují naprosto pochopitelné důvody, proč romské dítě ne. Například bydlíte vedle vyloučené lokality a nemáte dobrou zkušenost nebo se bojíte že by si v dané lokalitě vaše přijaté dítě našlo špatnou partu. Nebo jste ve vesnici nepřátelské k Romům a nevíte, jak byste to ustáli. Případně vaše biologické dítě odmítá sourozence jiného etnika, apod. Ale vysvětlení nechceme Roma, protože je to Rom, asi moc dobře nevypadá.

Dalším druhem žadatelů jsou lidi, kteří by nejraději pomáhali všude a všem a jsou ochotni přijmout třeba i 10-ti člennou romskou sourozeneckou skupinu a nemají s tím žádný problém. Jenomže v ten moment naráží laický názor žadatele na odborný názor krajského psychologa, který pak může určit, že pro dané žadatele by byla nejvhodnější bezproblémová tříletá holčička majoritního etnika. To v překladu znamená, že dítě nejspíše vůbec nedostanou. Může dokonce i vzniknout dojem, že bylo chybou takové zájemce vůbec schválit. Nevylučujeme, že existují žadatelé schopní přijmout velkou romskou sourozeneckou skupinu, ale myslíme si, že je lepší se předem poradit a požadavky zreálnit.

Další nedorozumění může přinést náhlá změna názoru. Například pokud žadatelé rázně odmítají romské dítě, ale najednou zavolají na kraj, že už by romské dítě chtěli, může se to zdá divné. Následně se pak zkoumají motivace, tedy co asi tak vedlo žadatele k radikální změně svých přání na dítě. V úvahu připadají často finanční motivace, například ztráta zaměstnání žadatelky. Radíme, pokud nechcete přijmout romské dítě, neodmítejte ho rezolutně. Ponechávejte si prostor na možnou změnu názoru. Můžete například říci, že na to zatím nejste připraveni nebo že vaše dítě na to není připraveno. Získáte tím možnost svůj odmítavý postoj k přijetí romského dítěte v budoucnu změnit.

Pěstouni by měli být také opatrní vůči radikálnímu lidskoprávnímu aktivismu. Z některých médií občas tušíme, že tito lidé zrovna k řešení problémů nepřispívají. Různé mediální kauzy v televizi či v různých časopisech spíše od přijetí romských dětí odpuzují, než aby těmto potřebným dětem pomáhali do rodin. Skrytě vynadávat lidem do xenofobů nebo fašistů z obrazovky různých televizí je sice mediálně atraktivní, ale ne moc prakticky efektivní.

Jsme přesvědčeni, že náš národ rasistický není a nikdy nebyl. Soužití s Romy u nás neovlivňují ani tak rasové teorie či pravicový extremismus jako spíše naše obavy, neznalost, sociální problémy romského etnika a jejich nižší vzdělanost, nezaměstnanost, kriminalita a další faktory. Ze dne na den se to v celé společnosti asi nezmění, ale můžeme pomoci alespoň jednomu či několika romským dětem. A to přece stojí za to, nemyslíte?