PĚSTOUNEM Z LEKNUTÍ 10. Pomoc nezisková (Příběh Ilony)

Seznamovací první asistovaná návštěva biorodičů a již dvou pracovnic neziskovky je zprvu trochu rozpačitá a neobejde se bez komentářů k ,,nutnosti"dohledu. Po hodině návštěva padá do obvyklých kolejí. Rozdíl je jen v prostorách a v ,,ucucávání", které tentokrát biorodiče provozují před návštěvní budovou pod záminkou kouření. Hned tuto první návštěvu s dohledem neziskovky se stane že biorodiče ,,zmizí" i se ,,Sluníčkem" z venkovních prostor určených jim na kouření. Málem mě kleplo! Vylezu za podivného ticha ven z návštěvní místnosti, kam se vrátila pracovnice neziskovky pro kabát, a venku nikdo ! Udělala se mi až tma před očima...Všechny ty zážitky co už má holčička s nimi za sebou a které já znám jen ze spisu a z doslechu, se mi barvitě promítly před očima. Kus tomu přidal navrch i můj strach a fantazie. Letím tedy směrem k zastávkám autobusu! Biorodiče si poklidně kráčejí i se ,,Sluníčkem" k našemu místnímu obchůdku a nechápavě na mne zírají kam tak pádím celá udýchaná. Oni přeci jdou jen své holčičce něco dobrého koupit do krámu. S ,,jazykem na vestě" se jim snažím, seč mohu „klidně“, vysvětlit že existuje něco jako „komunikace“ tj. zeptání či alespoň sdě-le-ní!

Sociální pracovnice neziskovky situace nikterak nevyvedla z míry. Obě v klidu čekaly jak se věc vyvine. Až na toto, prý „nedorozumnění“, proběhl kontakt celkem v klidu. No, podle mne ne a rozhodně nebyl dle mých představ. Bude setkání vůbec někdy ke spokojenosti všech zúčastněných? K mojí to zatím nebylo nikdy.

Na následující příští návštěvu přijíždí biorodiče i s oběma nevlastními sestrami ,,Sluníčka" z prvnho manželství „biomamky“ a partnerem starší z nich. Ten je sem přivezl autem. Narozdíl od obou děvčat je již zletilý.

Prostory zapůjčené k bionávštěvě jsou dnes, vzhledem k takovému počtu lidí, poněkud stísněnější a komunikace po pár frázích také vázne. Děvčátka i já vymýšlíme společné hry a focení. Sociální pracovnice donesla i nějaké stavebnice a kreslení. Ta je tu dnes sama bez kolegyně, já jsem ráda, že je tu se mnou a snaží se tuto početnou „bionávšetvu“ přimět k nějaké společné činnosti se ,,Sluníčkem". Ovšem biorodiče mají tentokrát nostalgickou náladu, zřejmě proto ,,pitvají" minulost ,,Sluníčka" a její paměť. Po jejich zjištění, že už si holčička nevzpomíná na další spolubydlící z ubytovny, kde s nimi bydlívala do věku svých necelých 3 let, ani na jejich šišlavé vulgární hlášky, na společné zážitky a oblíbená místa biorodičů, upadají biorodiče nejspíš do deprese. V otázkách mířených na holčičku tedy přitvrdí. ,,Kterou maminku máš radší?",,Kde je to lepší?",,Jela by si s námi hned domů?"....... ,,Sluníčko"se sice culí ,ale chytá se mě za rukáv. Razantně se hned na počátku proti takovýmto otázkám ohradím i když dívenčiny odpovědi jsou jasně v ,,můj prospěch"a chci buď změnu tématu nebo ukončení návštěvy. Místo opory v pracovnici neziskovky je mi však sděleno, že „holčička je silná a sebevědomá osobnost a já že jsem placená i za snášení takovýchto řečí“. Po mé ,,jemné domluvě" oběma stranám se tedy v návštěvě pokračuje alespoň se změnou tématu až do odjezdu „bionávštěvy“.

Doufala jsem marně, že ,,Sluníčko" tuto „nátlakovou konverzaci“ vypustí z hlavy. Před uložením ke spánku propuká holčička v ohromný pláč. Potřebuje ujištění, že si ji biorodiče neodvezou a nebude zas muset jinam. Snažila jsem se ji o neodvezení ujistit, ale rozhozená jsem byla touto scénou sama také dost. Od závislých ,,biontů" mne to nepřekvapilo, ale reakce pracovnice (takzvané doprovodné organizace) mne zklamala na celé čáře.

,,Sluníčko" se nezklidňuje a její obavy a strachy další dny a noci nabírají na grádech. Na usnutí jí už nestačí jen malé noční světýlko, ale je zapotřebí plné stropní světlo, aby prý hned viděla, že je doma. Snažím se promlouvat o lásce a stýskání biorodičů a jejich nátlak nějak odůvodnit a omluvit před holčičkou ,,Sluníčkovou", ale nic platno. Do jejích nočních můr se vkrádají sny ve kterých ji její biorodiče od nás odváží pryč nebo ji odváží policie do Dětského domova. Její strach, vzpomínky a fantazie pracují na plné obrátky. Skoro každou noc se počůrá a celá rozhicovaná, zpocená a uplakaná končí v naší ložnici s námi v manželské posteli.

Já sama zas stále „nerozdýchala“ reakci pracovnice ,,doprovodky''. Jsem přesvědčena, že mám jako pěstounka hájit zájmy dítěte a ne za každou cenu všechny nápady a nálady biorodičů. Doprovodka dle mého rozumu „zaspala dobu“, a tato pracovnice by se svým postojem tedy raději měla jít sanovat problematické biorodiny a ne doprovázet pěstouny. Jako „správný bambula“ jsem si v tomto smyslu posteskla i OSPOĎačce. No jo, jasně! Moje chyba. Moje volba doprovodkya mám co jsem chtěla!

Chvilku mi trvalo než jsem se s tímto faktem srovnala. Takže co?! Je to prostě všechno tak jako tak jen a jen na mně. Už se tedy „velmi těším" na příští návštěvu pracovnice neziskovky u nás doma. Je mi jasné, že při příští bionávštěvě dozoruju jak biorodiče tak i doprovodku!

Trvá víc jak celé dva měsíce než se dá ,,Sluníčko" zas dopořádku. OSPOD navrhuje řešit dívenčiny noční můry psycholožkou, ale já toto doporučení odmítám. Nechci holčičku nechat mořit dalšími ,,odborníky" a holčinu nechat znova povinně vzpomínat na své špatné zážitky z ranného dětství. Návštěvy svých „bio“ holčička chce, chce je vidět, chce jim vyprávět, chce od nich dárečky... Já věřím, že je má moc ráda a jen časem a věkem pochopí souvislosti událostí pro které se dostala do náhradní péče.

Se sociální pracovnicí doprovodky jsem se dohodla na „domluvě biorodičům“. Dohodly jsme se také na jasnějších pravidlech, a to i týkajících se témat hovorů, na průběhu a formě spolupráce mezi mnou a pracovnicemi doprovodky. Mou plnou důvěru se ale, bohužel, už nikdy nepodařilo klíčové pracovnici této organizace získat, přestože se takováto událost už nikdy více nezopakovala a ona byla vždy k naší rodině a mým někdy až „otravným“ dotazům a požadavkům velmi vstřícná.