PĚSTOUNEM Z LEKNUTÍ 11. První společné zimní svátky (Příběh Ilony)

Ty úplně první „Vánoční svátky“ se,,Sluníčkem" jsou sice ještě nepěstounské a plné obav z budoucnosti, ale celé prolité „cácorčiným“ nadšením. Každá vánoční reklama v televizi i každé blikátko ve výloze rozzáří „Sluníčku" celou tvářičku.
Na Mikulášskou oslavu si rodinně vyšlápneme k místní hasičárně. Ta je od nás jen ob jeden barák, takže „super u nosu“. Napadla i trocha sněhu a obě naše dětičky z něj hned uplácávají maličké sněhuláčky. „Cácorce sluníčkové" s výrobou sněhuláčka trošku pomáhám, aby se jí pokaždé při snaze o větvičkové ruce nerozplác. U hasičárny „naší“ holčičku sousedé okukují. Někteří se nás i odváží, přímo před ní, zeptat kde jsme ji vzali. S „Mikulášem" jsem předání balíčku dobrot pro „Sluníčko" raději domluvila předem, protože není ještě u nás přihlášeno k trvalému pobytu. Tudíž není ještě „řádným obyvatelem naší obce“.

Díky našemu benjamínkovi se „Sluníčko" okoukává a seznamuje s dětmi hrajícími si u hasičárny. Koulují se, dovádějí a krátí si hrami čekání na Mikuláše s družinou. Adventní trh nabízí spoustu mlsání. Kapříci v kádích čekají na dražbu a my všichni okolo čekáme na pěvecké vystoupení mateřinky i místní školy (včetně našeho synka benjamínka). Z toho všeho je holčička nadšená. U všeho musí být a nejlépe všechno jedlé ochutnat. Vždy po chvilce běhání střídá náruč mou s náručí našeho taťky a povídá a povídá a diriguje kam se máme jít ještě znovu podívat.
Příchod Mikuláše s čertem a andělem ji k nám přišpendlil už úplně. Sice ze sebe vymačkala pro Mikuláše refrén ,,Ježíšku panáčku...",ale hned po obdržení balíčku s mlsky nás brečíc hnala od Mikuláše s čertem co nejdál.
Z rozsvícení Vánočního stromu u hasičárny je celá u vytržení a závěrečný ohňostroj ji zcela ohromil. Sice se jí nelíbí rachot a občas sebou v mé náruči cukne, ale barevná světla na setmělé obloze nad naším dvorkem, kam jsme se už napůl mražení přemístili, jsou podle ní úžasná a nejkrásnější. Tento advent zahajující ohňostroj netrvá dlouho, ale na velikost naší obce je „velkolepý“.
Každá výprava do nedalekých měst na nákupy se stává událostí. Všechny vánoční reklamy a rozsvícené stromky, které bych já jinak minula skoro bez povšimnutí, to vše teď s holčičkou okukujeme a jásáme nad každou krásnou vánoční výzdobou. Pravda, nákupy se tím „kapánek" prodlužují, ale zážitky jsou to opravdu k nezaplacení.

V průběhu Adventu se u nás doma stavují obě naše dcery s rodinami. Konečně také vidí poprvé na vlastní oči novou členku naší rodiny. Sic ještě nevíme, zda u nás holčička zůstane natrvalo, ale že tu s námi nějakou delší dobu pobude je jasné. Synkové našich dcer jsou „Sluníčku" věkově blízcí a pěkně si spolu s holčičkou hrají. Milé návštěvy, s tajnými výměnami tašek s dárky pod stromeček, se ovšem také neobejdou bez spousty otázek na holčinu budoucnost.
„Holčička sluníčková" je ubreptaná snaživka. Ona i náš syn pomáhají při úklidu a zdobení domova, při vykrajování různých tvarů z těsta na cukroví. Nejvíc je oba baví točení klikou masového mlýnku při výrobě kokosového strojkového cukroví.
Tento rok je celý Advent hezky zasněžený. Stavba sněhuláků i večerní procházka s okukováním vánočně osvětlených domů a zahrad naší obce jsou skoro každodenní činností.
Při koupi kapra vybírají tu „správnou rybu“ obě děti. Takže vylovit z kádě toho pravého šupináče dá prodávajícím trochu víc práce. Ale my si to užíváme a dětská spokojenost je přeci nade vše.
Večer před Štědrým dnem pomáhají všichni členové rodiny s přípravou bramborového salátu. Tedy spíš vlašského, když vidím tu kupu salámu co dovnitř také přijde. Ten nakrájí taťka. Loupu vařené brambory a „Sluníčko" s benjamínkem se střídají u promačkávání brambor přes strunky krájítka. O
oloupání skořápek vajíček natvrdo je s nimi taky postaráno. Jen by si je nemuseli rozbíjet zrovna o hlavy. Nevím kde toto syn viděl. Ale obě děti se tomu kření a děsně je to, k mé nelibosti, baví.

Na Štědrý den sestaví taťka již dopoledne náš umělý smrk, usadí na jeho vrchol hvězdu, omotá elektrickými svíčkami a děti ho společnými silami již sami dozdobí po svém. Koukání na televizní pohádky se svatebními hostinami nejspíš děti „,vyhladovělo". Houbový Kuba jim nestačil a ládují se chlebíčky a cukrovím. Takhle „zlaté prasátko“ večer neuvidí. Leda to ušmudlané při pohledu do zrcadla. Pění koled s plácáním do piánka, doprovázené štěkotem naší buliny, přiměje taťku k puštění koled z cédéčka a vypnutí televize, aby se úplně nezbláznil. Je tu veselo, rušno a živo. S pomocí při obalování a smažení masa se mi nikdo nehrne, ale naštěstí máme kuchyň spojenou s obývákem a já tedy nejsem jako „vrchní kuchař“ odříznutá od rodinného dění, tak jak bývávala naše mamka v dobách mého dětství. „Sluníčko" se přijde sem tam pomazlit a hlavně po „stopadesáté“ optat kdy už přijde ten Ježíšek.
V klidu si ještě rozkrojíme spolu jablíčka a těšíme se z hvězdiček v nich. Již dost uschlé zlaté šupiny kapříka si ukládáme do peněženek a kasiček. Já už konečně mám tu horu různých druhů masa dosmaženou a letím se také jako ostatní členové rodiny obléct do svátečnějšího.
A už dávám na stůl s krátkým poděkováním za možnost společné klidné večeře. Prvním chodem je rybí polévka. ,,Sluníčko" nevěřícně kouká do talíře jestli je „tohle“ jedlé. Po přihození na másle osmažených křupavých kostiček veky do polévky nakonec najde i v tomto nezvyklém jídle zálibu, dá si i „nášup“ a zmizí v ní tedy ještě i druhý talíř. Bramborový salát je pro ni veselou barevnou záležitostí a příležitostí zahrát si na Popelku, respektive na Popelčiny holoubky. Vyďoube tedy ze salátu jen hrášek a salám. Zbylé suroviny ji v této kombinaci „neoslovily“. Zato maso! V holčině mizí kus vinné klobásy rychleji než pro ni vykostím porci kapra. Aby neztrácela čas, zblajzne kuřecí stehýnko a pak tedy i kus kapříka. Zazdí to vepřovým řízkem a kdyby benjamínek nebrblal, že on chce už Ježíška, tak tam „Sluníčko“ bude sedět dodnes a já budu donekonečna dodávat další a další kusy masa. Nevím kam se to do ní všechno vejde, ale zle se jí neudělalo a je na ni vidět nejvyšší možná spokojenost. Po večeři jdou děti vyhlížet Ježíška z okna pokojíků v patře našeho domku. „Ježíšek“, ale samozřejmě mezitím nanosí nepozorovaně dárečky pod stromeček, rozsvítí ho, zacinká zvonkem a zmizí.
Nad rozsvíceným stromkem „Sluníčko“ hlasitě jásá až vříská. Usadíme se na naší prostornou rohovou sedačku a benjamínek luští jmenovky na dárcích. S roznáškou dárků mu zprvu holčina pomáhá, ale za chvilku je příliš zaměstnaná rozbalováním svých dárečků. Veselý vřískot, hopsání, tleskání i slzičky! To všechno se řine ze „Sluníčka“ i na nás. „Sluníčko“ jásá nad každým balíčkem ještě před jeho rozbalením a několikrát znovu a znovu po vybalení obsahu ať už je obsah jakýkoli. U holčičky mají velkou odezvu i dárky „měkkouše“. Nadšená i každou fuseklí a pořádá okamžitě „módní přehlídku“. Nadělené šampóny a krémy několikrát očichá, pochválí a všichni si musíme povinně přivonět také. Být to na ní, nejspíš by je i ochutnala. Hadrovou panenku Doru olíbává a mucká. Je to její oblíbená postavička dopoledních kreslených vzdělávacích seriálů. „Ty moje kamarádko Doro! Ty si za mnou přišla z televize!“ Její radostné hýkání a halekání nebere tento večer konce. Její radost je velice nakažlivá a to je bezva. Náš benjamínek zpočátku jen nevěřícně čučí, čemu se tak „Sluníčko“ neskutečně řechtá a proč tak radostně vříská, ale po chvilce se směje i on. Všichni se radujeme z jejích sponntánních projevů bezbřehé radosti. Obě dětičky pak ještě „strašily“ v postelích dlouho do noci. Ale neva, v takovýto den je spousta věcí povolena. Hlavně, že se jim to líbilo.
Týden mezi svátky utekl jako voda. Konečně nemusím stát několikrát denně u plotny, protože hotového jídla jsou tu velehory a já můžu taky sledovat pohádky a víc si hrát s dětmi. „Sluníčko", stále v podpaží s panenkou Dorou, nadšeně ukazuje všem návštěvám dárky a náš stromeček. Benjamínek toho nenamluví ani jindy moc a tak si vystačí jen s „culením se“. Beztak za něj všechno povypráví ta ubrebentěná cácorka.

A je tu Silvestr. Tácy s chlebíčky a jednohubkami, to je přímo pastva pro oči i pupík „,Sluníčka". K obědu husa s knedlíkem a zelím se do bříška taky vecpala. Večer usíná brebtalka celá vyjančená. Na co že se to všichni těší?! Musím jí tedy slíbit vzbuzení před půlnocí na ohňostroj. Beztak jí už šly oči šejdrem.
Benjamínek je už „desetiletý mazák“ a s jeho ADHD malou potřebou spánku, mu nečiní problém čučet tu do půlnoci s námi. Tedy spíš se mnou. Taťka si občas při telce hodí šlofíčka za občasného ujišťování, že on přeci nespí, má jen zavřené oči a televizi i nás poslouchá. Mastím s benjamínkem Žolíky a spíš jen posloucháme fórky a písničky z „TV bedny". Dlabeme jednohubky a večer utíká.
Kolem jedenácté večerní dloubnu do našeho taťky a přibereme ho k Žolíkům. Nějací nedočkavci už zas sem tam odpálí rachejtli a já jdu probudit „těšilku sluníčkovou" ať se ještě do půlnoci stihne pěkně rozkoukat. Před časovým vstupem do Nového roku nachystáme vše potřebné k oslavě a rovnou se teple oblékneme na ven.
Odpočítáváme! Bouchnutí špuntu i dětských „Rychlých špuntů“ nám jen tak tak mine televizní obrazovku. Popřejeme si vzájemně do Nového i nového roku s polibkem. Někdo přidává i úplně zbytečná předsevzetí a pak hned pádíme s pyrotechnikou před barák. Moc toho nemáme, ale naše okolí nám to jistě vynahradí. Zapalujeme svíčky a stavíme je na náš venkovní okenní parapet. No jo!!! Nechali jsme na stole v obýváku ještě nějaké zbytky jednohubek. Ta potvora bulina, která při našem odchodu vypadala z okolního rachotu jako zmoklá slepice, se klidně láduje jednohubkami a dojíždí zbylé šampáňo ze sklenic.,,Doufám,že se posmolíš!"halekám na čubu skrz zavřené okno a bouchám na sklo. Moc ji to nerozhodilo. Vylovím z kapes několik balení prskavek. Pár jich zapálím o plamen svíčky a ukazuju je,,Sluníčku". Holčině se prskající jiskřičky líbí, ale chce do náruče. Rámus okolí je ohlušující. Benjamínek běhá sněhem a hořícími prskavkami dělá světelné kruhy. ,,Sluníčku" cukají nohy i ručky, ale občas se odváží prskavku podržet. Taťka má během chvilky odpáleno všech našich deset „Římanek“ a převezme těžké „Sluníčko" do náručí. To ale cuká celým tělíčkem jako při padoucnici. Chlácholím, ale moc to nezabírá. „Sluníčko“ se bojí se toho rámusu a štiplavého kouře. Domů ale nechce. Vrací se do mé náruče a o fous se přeci jen uklidní. Koukáme směr nebe na záplavy barevných světel. Je jich tolik, že nevíme kam koukat dřív. Popřát štěstí do nového roku přijdou i někteří sousedé a hodina je tatam. Ruce mám vytahané tíhou „Sluníččinýho“ tělíčka víc než z předvánočních nákupů, ale holčička se mě drží jako klíště. Hrká sebou stále, ale zároveń i ukazuje světýlka, hlásí jejich barvu a čemu se podobají. Rachot ustal až kolem druhé ranní. Bulina doma mezi tím vymetla celý stůl a rozrhala kus sedačky. „Tak a dneska spíš v předsíni kazisvětko!" Dětem před spaním povoluji ještě něco sezobnout. Pak už, ale honem „Vyčistit klofáčky a šupajděte do pelíšků!"
Na Nový rok vylézají ospalci až k obědu. „Jééé, maamíí, čoooččkaá?!"... „Já chci zas Silvestr!"