PĚSTOUNEM Z LEKNUTÍ 12. Spolupráce pokračuje (Příběh Ilony)

Po zotavení nervů ,,Sluníčka" a pominutí jejích nočních děsů z nátlakových dotazů biorodičů, po uplácání nervů mých z ,,podivné reakce" doprovodky, jsem se obrnila předsevzetím a smířením se se skutečností, že na ochranu zájmů holčičky ,,Sluníčkové" zůstávám a zůstanu vlastně sama a sama je musím taky hájit.

Zážitek otřesný, hlavně pro malou cácorku, mi dokonale otevřel oči k realitě nikterak jasné a průhledné. Donutil mne se více zajímat o spletitost předpisů, novel a zákonů. Co nejde vygooglit, to si vysonduju ve skupinkách na Facebooku. Některé interní předpisy a nepsaná pravidla mi sice ještě unikají, ale postupně získávám aspoň trošku přehledu k navrácení sebevědomí a síly vytáhnout „do boje“ možnými úředními postupy a prostředky.

Podaří se mi prosadit do dohody s doprovodkou a biorodiči četnost návštěv 1x za dva měsíce. Návštěvy sice nebudou nejspíš lepší ani po domluvě témat, ale snad je lépe „ustojíme".

V promluvách se „Sluníčkem" o biorodičích jsem úplný Anderseen. Abych aspoň biomamku trochu vykreslila v lepším světle, bájím o společném hraní si nás, ještě co by malých holčiček, o letních prázdninách jako jsou závody v plavání a stavění hradů z písku. Nic takového se sice nekonalo, protože o čtyři roky mladší sestřenka byla pro mne v útlém dětství jen dotěrný prcek, se kterým nebylo proč si hrát. Víc jsme spolu blbly až v pubertě, ale to už by nebylo to „správné, kladné vyprávění". Ale přesto líčím barvitě, s velkým nádechem růžové, o společně trávených krásných chvílích, ve kterých biomamka vystupuje coby usměvavá, hravá, prima kamarádka. To až nemoc ze závislosti a těžkosti osudu ji takto změnily. Proto je v zásadě takto ,,nemohoucí" v péči o „Sluníčko", chudinka nemocná a slabá musí se závislostí bojovat. ,,Sluníčková" však není úplný ,,bambula" ani v tomto směru. Naše diskuze a mou „lidovou tvořivost" vyprávění pak holčina uzavírá: ,,To má z toho piva! Já nikdy pít pivo nebudu! Byla bych hloupá a nemohla bych se starat o svoje děti!"

Jinak je holčina taky pěkný „vykuk a vyčůránek". Ještě zcela neznalá trablů a snahy dospělých, třeba tuhle mi s klidem povídá: „Mami, mně se tu v našem baráčku tááák moc líbí. Až budu velká, tak tu budu pořád bydlet. Mami a kde budeš bydlet ty?!" To mě dostalo! Vybuchla jsem smíchy a k vysvětlování jsem se ten den už nedostala.

Návštěvy biorodičů za „Sluníčkem" se tedy mají konat jednou za dva měsíce. Někdy se však konají i za tři a déle. To si pak bio nárokují náhradní termín za jimi nedodržený cyklus. Marně. Jejich návštěvy jsou stále hlučné a „splašené", se svou stálou hladinkou alkoholu. Jsou v daných prostorách pod dohledem neziskovky a vrchním „ostřížím zrakem" mým. Né, že by k nějakým nevhodným projevům vůbec nedošlo, ale už nejsem k odbytí, zarážím sama co se mi nepozdává. Je mi zcela fuk jestli působím jako zapšklý bachař. ,,Sluníčko"své bionávštěvy chce. Chce je vidět, chce se jim chlubit novinkami a chce od nich dárečky.

Dárečky to oni vozí i posílají. Dárečky sice nikterak drahé a okázalé, pominu-li občas hračky sponzorované babičkami, ale na příjem pouze dávek hmotné nouze je určitě stojí spousty úsilí urvat si vůbec alepoň na poštovné. Biomamka posílá i krásné pohlednice. Bohužel někdy i s nesdělitelným obsahem „Sluníčku". Ještěže holčina neumí číst. To by si početla o hádanicích i rvačkách na ubytovně a jejich následcích. Myslela jsem, že si pohledů od biomamči bude děvčátko vážit a pořídila jí na ně malovaný dětský kufřík. Ale kdepak! Pohledy jsou dodnes všude po celém baráku. Počmárané, rozstříhané, nebo zmačkané, přinejlepším slouží jako záložka knížky. Hmmm, tak hezká památka z nich nebude.

Občas pošlou biorodiče i balíček. Povětšinou tak 1x za dva měsíce, pokud není něco významnějšího jako jsou narozeniny, jmeniny, Mikuláš, .... Větší sáček bonbónů ve velké bublinkové obálce. Když přišel balík „krabicový", silně jsem pochybovala o legálním nabytí jeho obsahu. Karton dětských pitíček, celý balík oplatek a pod..... Ale budiž. Snahu nějakou mají. I když po svém...

Volat nebo psát jim sama od sebe mne rychle přešlo. Volám jim jen pokud je třeba něco řešit. Plnou moc, rodinnou anamnézu, .... Společně se „Sluníčkem" voláme už jen poděkování za balíček nebo přání k narozeninám a pod. Jenže telefonní rozhovor většinou holčičku „rozhodí". Biorodiče ji totiž pokaždé jen překotně zdraví a půjčují mobil k pozdravu kdekomu zrovna stojícímu v jejich blízkosti. Vyprávění holčičky neposlouchají a klidně zavěsí telefon v půli její druhé věty. Také se jim často vůbec nedovolám, protože jejich mobily kolují zastavárnami, případně mají nová čísla. Jejich nové adresy skutečného pobytu jsem už přestala OSPODu hlásit, protože se častěji jak každý druhý měsíc mění a povinnost je to koneckonců stejně jejich. Jo!!! Zas mě rozhodili! Změnili opět „Sluníčku" zdravotní pojišťovnu a novou kartičku mi předali až po třech měsících na návštěvě. Oni vždy mají pětistovku k dobru při přechodu k „jiné“ a já mám vždy akorát tak nervy na pochodu. Já se ulítám a doktoři mě „sežerou". To zas bude vysvětlování a omlouvání se!

Doprovodná organizace je ovšem opravdu přínosem v jiných věcech. Krom přehledu o jimi pořádaných seminářích, víkendovkách, školení a akcí, se v mém okolí ozvalo více pěstounů se zájmem o vzájemné setkávání a neziskovka se toho ujala. Uvítala jsem, že konečně poznám z bližšího okolí někoho stejně „potrefeného" jako jsem já. Naše první setkání spojené se školícím tématem se tedy koná ještě teď na podzim. Každý měsíc pak dvouhodinové setkání, které se započítává do povinných vzdělávacích hodin. Pokud by se tato setkávání konala pravidelně po celý rok, dala by tudíž celých dvacetčtyři povinných vzdělávacích hodin a já bych nemusela nutně nikam na žádná další školení. Ale to bych nebyla já. Prahnu po vědění a strkám nos i kam nejspíš nemám. Bohužel po legislativním a organizačním školení a to se tu nikde nekoná.

Když nám byl tedy jednou na našem setkání pěstounů předložen „anonymní dotazník“ s možnostmi návrhů a připomínek na témata školení a seminářů, nikdo nic nepotřeboval a nenamítal. Jen já „akční hrdina" jsem musela pro množství psaní svých návrhů přicvaknout ještě jeden A4 list papíru. No jo! Všichni kulili oči a „doprovodky“ mi nechaly tento původně rádoby „anonymní dotazník“ podepsat. Mě to ovšem nerozhodilo a svůj „výtvor“ jsem jim podepsala. Jen jsem si pomyslela, že mít štempl, klíďo ho poskytnu a psané dílko i orazítkuju, protože já si za svým rozhodně stojím.

Vrcholem mého odhodlání k osvětě ostatních besedníků pěstounů bylo hlasité přečtení mého ,,veledíla". Někteří ,,příbuzňáci" valili nad mými tématy bulvy, protože o existenci něčeho takového neměli ani zdání, přestože moje „požadavky“ byly v souladu s platnými zákony a legislativou. V tomto sezení se tedy díky mému ,,odklonění se" od původně plánovaného tématu nastínily základní práva a povinnosti pěstouna a nadhodila se vůbec možnost návratu nám svěřených dětí do původních biorodin, s příslibem vrácení se k tomuto tématu v nějakém blízkém školení. Jo!!! Práce se mnou taky není žádný med! Moje „klíčenka" (klíčová pracovnice = pro naši rodinu určená hlavní pracovnice doprovodné organizace) má se mnou až svatou trpělivost. Já se totiž snažím pořád někde něco zjišťovat a koumat předpisy ze všech stran. Nemá to „holka“ se mnou vůbec jednoduché a její pracovní doba by kolikrát, při mé mánii, padla jen na moje dotazy a požadavky. Nevím, co měla za práci před neziskovkou, ale nejspíš se s námi o pěstounství taky spoustu věcí teprve učí a ochotně mi kde co sama sdělí či dozjistí. Po novelizaci, která proběhla krátce po mém „vplutí" do pěstounství, se spousta věcí, kompetencí a přístupů změnila a ne vše je zcela jasné i úředníkům. Přestože se s „klíčenkou“ ve spoustě věcí neshodnu, vždy se spolu domluvíme na řešení. „Sluníčková" se na její návštěvu u nás těší. „Klíčenka“ nikdy nezapomene na návštěvu přinést holčině nějakou pozornost, ať už mlsání nebo učební hračku. Trochu mne sice zaráží její snahy o testování děvčátka formou her, kreslení, popisů obrázků, postavení figurek zvířátek a podobně, ale budiž. „Sluníčko“ nemá žádný větší problém, hezky mezi nás zapadla a roste z ní sebevědomá osobnost. Návštěvy „klíčenky“ se po čase stávají docela příjemnou přátelskou záležitostí.