PĚSTOUNEM Z LEKNUTÍ 15. Krok vpřed (Příběh Ilony)

Čas utíká. Utíká nám všem, protože nemládneme a utíká i dětem v ústavech bez rodičů. Ne, že by nestál náš život za zmínku, ale mohl být ještě užitečnější.

Léto s halasnými „zpěvy“ pěti dětí uteklo jako voda a začal další nový školní rok. „Sluníčko“ se těší na vyprávění ve školce a benjamínek nastoupí na druhý stupeň do školy v jimém městě, kam musí dojiždět BUSem. S jeho ADHD je v ní ztracený. Na každou učební hodinu je třeba se přesunout do jiné učebny, takže pokud mu zmizí spolužáci z dohledu, bloudí po škole. I cesta do školy autobusem je pro jeho hlavu zátěž. Se vstáváním a výpravou problém nemá. Jen mu nejde zapamatovat si kde vystoupit. Po pár dnech ví kde, ale ještě si nezapamatoval název zastávky. Nácvik trvá relativně dlouho a pro dost lidí je nepochopitelný. Někdy je to úsměvné, dost často spíš ke vzteku. On sám je z toho rozhozený a trvá mu pak nějaký den říct si o pomoc.

Už v létě jsem, pro jistotu, urgovala na Krajském úřadě, že v říjnu už to bude zmiňovaný uplynuvší rok od přerušení řízení v naší žádosti být zařazeni do evidence osob vhodných pro pěstounskou péči. Prý se nám ozvou koncem léta. Nic. Připomněla jsem se tedy zas sama.

V říjnu jsme konečně pozváni na Kraj k psycholožce k obdobnému pohovoru jako před rokem. Asi jestli nás to, tak jako mnohé, nepřešlo. Nás ne. Jen oběma dětem čas zkalil radost při každé zmínce o možnosti růstu počtu členů naší rodiny. Slyšely to už tolikrát, že už nevěří a jen odevzdaně kývou.

Konečně!!! Po sakra dlouhém čase alespoň počátek něčeho! Na přelomu listopadu a prosince se máme proškolit. Vyzvídám kde se dá, jak přípravný kurz pro pěstouny probíhá, ale zkušenosti se různí i když jsou ze stejného kraje.

Dojíždění „hromadkou“ do vzdáleného krajského města je sice náročnější a s přestupy, ale nic co bychom, já a náš taťka, nezvládli. “Sluníčko“ a benjamínka pohlídá momentálně nezaměstnaná kamarádka sousedka. Dokonce zjišťujeme, že jí to hlídání naše doprovodka i zaplatí. Super! Tedy vlastně jen za pěstounské „Sluníčko", ale i tak je kámoška ráda za každou „kačku“ a nám to moc pomůže. Obě děti jí dobře znají, mají ji rády a ona bydlí od nás kousek. Nejsme žádní „pracháči“ a každodenní dojíždění nestojí korunu a navrch si naše „hlava rodiny“ musí vzít, na dobu školení, dovolenou.

Tak tedy: budeme vyrážet každé ráno v šest a vracet se domů kolem jedenácté noční. Ve všední dny jsou děti ve škole a školce a tak je hlídání potřeba „,jen“ na odpoledne až do noci. Školení je ale i o víkendu a ještě zrovna když chodí Mikuláš s čerty. Prý se to ale nějak pořeší a domluvíme se.

První den kurzu sice dorazíme do krajského města s předstihem. Já ale, s mým „orientačním nesmyslem“ ,omylem prohodím mapky tras, které jsme obdrželi pro lepší orientaci kde který den školení máme být, takže rázem jsme na opačné straně města. Jsem z toho na nervy a nejradši bych se neviděla. Taťka je nad věcí, kochá se okolím, protože další spoj správným směrem přijede stejně až za půl hodiny a pak je to ještě další kus cesty. Snažím se alespoň dovolat na udané mobilní číslo na plánku a omluvit se za svou chybu. Asi na pátý pokus se mi to konečně podaří a jsem ujištěna, že je s námi, i přes zpožděný příjezd, počítáno. Zhruba půlhodinové zpoždění nám vysloužilo přezdívku „Trolejbusáři“, která už nám k naší snadné identifikaci a úsměvu spoluškolících, zůstala po celou dobu přípravky.

Je nás tu sedm školících se párů. Většinou manželských, takže pěstouny pak budou oba. Oba manželé musí každý rok splnit 24 hodin povinného vzdělávání, ale jen jeden bude pobírat odměnu pěstouna. My, i přes náš dvacet let trvající partnerský vztah, manželé nejsme. Přesto se jde „moje drahá polovička“ školit, aby prokázal, že není „nepoužitelný“ a mohl by se bez problémů, v době mé případné indispozice, o děti postarat. Další každoročně se opakující povinnost vzdělávání už se ho týkat nebude. Všemi prověřeními a pohovory už se mnou prošel. Tak už „jen“ tento kurz a závěrečný pohovor. Ostatní páry jsou, až na jeden, z našeho kraje. Páry různého věku, různého vzdělání, různých názorů a vyznání, různých životních osudů a zkušeností, ale všichni dychtící po přijmutí pěstouněte do rodiny. Zjišťuju, že jen málokteří dospěli až sem na školení po necelém roce.

Většině trvalo prověřování, ověřování a vyběhávání různých potvrzení s následným čekáním na termín pohovorů a konečně přizváni k tomuto školícímu kurzu, také kolem dvou let, tak jako nám. Někteří mají za sebou již pohovor psycholožky s jejich biologickými dětmi. Ten nás teprve čeká. Většina má za sebou i psychotesty, které prý u mne nebudou potřeba, když už „pěstujeme“.

Školící místnost při místní mateřské školce a mateřském centru, je celkem prostorná, s balkonem a přilehlou kuchyňkou na možnou přípravu občerstvení. Přednášející školitelé a školící témata se vždy po několika hodinách mění. Běžně nejspíš velmi pohodlné židle začínají tlačit do zadnic a všichni se na nich různě vrtíme a přelíváme. Krom delší pauzy na oběd jsou mezi přednáškami občas pidipřestávky stačící sotva na odběhnutí na záchod a krátkou cigaretku na balkóně. Kuřáky jsme tu jen my dva „Trolejbusáři“ a většina mužských přednášejících. Aspoň někdo se stejně odpudivým zlozvykem.

Během přednášek jsme bedlivě pozorováni přítomnou krajskou psycholožkou, která si o každém z nás stále něco zapisuje a pak nejspíš shrnuje úsudek. Jsme tu trochu jako rybičky v akváriu, ale po pár dnech už to nikomu divné nepřijde. Při různých „testovacích akcích“ jsme rozděleni do skupinek a aspoň tak máme chvilky, kdy se trochu mezi sebou seznámit a poznat představy o přijatých dětech či jiném rodinném stylu života než je třeba ten náš.

Náš taťka mne velmi mile překvapí, když se zde zapojuje do hovorů a diskuzí. A hlavně, že si pamatuje a ví případné legislativní postupy a vůbec spousty věcí z mého doma zapáleného vyprávění. Doma jsem měla totiž pocit, že jen trpím samomluvou. Hele! Ono toho v něm dost „uvízlo“! Taky na rozhovory s neznámými lidmi on nikdy moc není, ale tady ho to evidentně baví. Občas trnu, tak jako nejspíš i některé ostatní spoluškolící se ženy, že z něj vypadne nějaký nemístný „,kameňák“ nebo jiná nepředložená poznámka, ale to se jemu naštěstí nepovede. Tak můžu zůstat docela „hrdou partnerkou“.