PĚSTOUNEM Z LEKNUTÍ 16. Proškolení (Příběh Ilony)

Na kurzu s honosným názvem: „Skupinová příprava fyzických osob vhodných stát se pěstouny k přijetí dítěte do rodiny“ nás školí o základech první pomoci, zdravovědě, možných dětských chorobách, poruchách či poškození z možných závislostí nebo chorob,,biorodičů". Také o možných následcích a projevech citové deprivace dětí. Různými soupisy možných řešení situací se ve skupinkách navzájem učíme nacházet tu správnou cestu k případným přijatým dětem. Zkoušíme si zde různé modelové situace. Představujeme své představy řešení různých,,krizových"situací. Je toho spousta a vše spolu souvisí. Jen té nastíněné legislativy a úředních postupů je tu podle mne zas málo a nejhorší pro mne je, když se závěrem psycholožka zeptá na můj názor, jelikož tu jako jediní už „pěstujeme", i když jako „příbuzňáci" nikoli proškolení. Co říct ?! Vše je o lidech a ať jsou zákony, předpisy, nařízení, směrnice i dané úkony jakékoli, záleží vždy na jednotlivých lidech jak si je vyloží a jak se jich zhostí! Tedy popravdě ze mne spíš vypadlo něco jako že to moc v praxi nefunguje tak je to hlásáno ....! Asi se jí můj výklad moc nezamlouval, ale s tím už moc nenadělám. No jo, i říct se dají stejné věci různě, jen najít v daný moment ten správný „obal“ slov. Pak už jsem se raději snažila býti neviditelnou a pokud možno i němou. Vím, že mi ani jedno moc nejde, ale snaha byla i přes různé pošťuchování a výzvy k veřejnému projevu mé „,poťouchlé“ spoluškolící se polovičky.

Součástí školícího kurzu byla i přednáška s besedou s „ostřílenými“ pěstouny. Pro budoucnost ne zrovna dvakrát povzbudivé příběhy tří pěstounských rodin. I na jejich vyprávění několikrát zaznělo jak organizace okolo moc správně nefungují, o legislativě a zdlouhavosti soudů ani nemluvě. Nevím proč byly vybrány jako vzor právě tyto rodiny, když ani jejich příběhy o průběhu přijetí dětí nebyly bez komplikací a nikterak přímočaré. Snad proto, abychom byli připraveni na horší možnosti.

Naši nepřítomnost v době školení doma naše děti nesou různě. Syn někdy čeká vzhůru až do našeho příjezdu. Holčinka nám kreslí zamilované obrázky a zas mudruje, jestli nás ještě někdy uvidí. Moje děti hlídající kamarádka se snaží dodržet mnou předepsaný denní harmonogram a ne vždy se jí to podaří zcela dle mých představ. Ona má jediného syna a již plnoletého, takže můj pokyn „dej dětem stejné jogurty“ jí přijde nejspíš „praštěný". Nezná co to je když se pak při různých druzích a příchutích jogurtů v lednici, děti štěkají o jeden. Hlavně že to všichni ve zdraví zvládnou.

V noci po našem návratu se snažím ještě navařit jídlo na následující den z nákupu, který jsme ,,zmákli" cestou domů nebo při obědové pauze. Moc toho tedy nenaspíme a v bdělém stavu během přednášek nás udržují jen „litry" kávy, stejně tak jako ostatní „přípravkáře“. Kurz je naštěstí rozdělen na dva několikadenní bloky, mezi kterými je skoro týdenní pauza na zmátoření.

Předposlední den školení probíhá v dětském domově krajského města. To je velký nápor na psychiku. Alespoň na tu moji. Tento domov je v prostorné zrenovované vile a děti tu mají prima volný pohyb i ven. Pokoje i zázemí jsou úhledné a docela hezky vybavené. Prostorami domova nás provádí náctiletý zdejší svěřenec, který působí jako ten nej chlapec na světě. Ale i on má své velké bolístky, jak vyplyne z vyprávění při přednášce zdejší ředitelky. Během jejího vyprávění omylem vejde do místnosti malá, asi čtyřletá krásná tmavovláska, s táckem cukroví a všem rázem zjihnou očka. Nejradši bychom si ji všichni hned odvedli domů. I během prohlídky tohoto zařízení nemám nouzi o srdcervoucí zážitky. Prohlídku si opravdu užívám a okukuju zde různé prima vychytávky a probírám to hned s kolegyňkou. Zaostáváme proto tedy na chvostu prohlídky. Obě jsme s dojetím viděly a slyšely tleskajícího chlapce, který jásal: „Pěstouni, pěstouni, někdo si nás vezme!" To bylo na nás už moc a oči mi ještě slzí i po takové dlouhé době, jen když to píšu.

Z přednášky v DD jsme se my „,Trolejbusáři" omluvili odejít o fous dříve kvůli víkendovým sporým spojům veřejné hromadné dopravy. Ostatní tam beztak nevydrželi o moc déle a cestou domů nám z aut mávali do okna našeho autobusu stojícího v koloně.

Závěrečný den přednášek byl trochu tématicky uvolněnější, slavnostní, ale hektický. Každý už se viděl doma s dětmi jak s nimi vítá Mikulášovu družinu. Ze školení jsme si odnesli kvanta více či méně užitečných informací a velkou naději, že teď stačí jen čekat na úřední písemné schválení o zařazení do evidence a vše ostatní pak už půjde „jako po drátku".

Domů jsme dorazili jen tak tak na příchod Mikuláše s čerty. Cácorka se už obávala, že to nestihneme. Natěšená hlídačka kamarádka a sousedka v jedné osobě se alespoň u nás doma pokochala večerním pěním dětí Mikulášovi i jeho družině a přísliby polepšení se do budoucna.