PĚSTOUNEM Z LEKNUTÍ 17. Brokolička (Příběh Ilony)

Chvilku po školícím kurzu pěstounů se shodou náhod dovídám, že holčička, kterou jsem potkala na listopadovém semináři „Dítě jiného etnika v NRP", by měla být umístěna do DD, protože se za její roční pobyt u „přechodňáků", nenašla žádná stálá pečující rodina do budoucna. Až se mi z toho „zastavila pumpa".

Vůbec mi na semináři o dětech jiného etnika, na kterém jsem tentokráte byla i se svou holčičkou „sluníčkovou“ nedošlo, že se tu s námí také školí pěstouni na přechodnou dobu. U těch může dítě strávit maximálně rok, než se situace kolem něj vyjasní tj. buď se vrátí do své biologické rodiny (třeba i ,,jen" k příbuzným) nebo se pro něj najde náhradní rodina (dlouhodobí pěstouni, poručníci, osvojitelé).

Ono drobné, hubené děvčátko, barvy vanilkového kapučína na mne o přestávce zmiňovaného semináře koukalo jak mi padá skřipec z vlasů. Já se snažila nějak mé dlouhé světlé vlasy sepnout, ale děvčátku se líbily a přišla si je pohladit. Obě jsme si vlasy navzájem pochválily a nejradši bychom si je vyměnily. Tedy alespoň já bych ráda měnila své dlouhé poletující „hřebíky" za její husté tmavé kudrny, momentálně krátce ostříhané na účes podobný květáku či brokolici. Trošku mi její vlásky připomněly řádně nevyfoukaného pudlíka. Pudlíčky máme už doma dva. Pořídili jsme si je namísto úřednicemi omílané „bojové“ bulinky. Údržba jejich kadeřavé srsti je někdy víc než náročná. Po pár vzájemných komplimentech a vzájemném osahání vlasů té druhé, děvčátko odcupitalo zároveň s ostatními dětmi ke společným aktivitám a nám dospělákům začalo školení.

„Sluníčková" v čase mého školení navštívila s ostatními dětmi, za dohledu „hlídaček", muzeum hraček a po obědě si hrály míčové hry v nějaké místní tělocvičně. Hrála si tu i s ,,Brokoličkou" a prý si i hezky povídaly. Byly jsme tu s mou kamarádkou pěstounkou a jejím pěstounským synkem a já se nikterak neznepokojovala. Každý tu přeci někoho má ke komu už patří, takže jsem se myšlenkami plně věnovala tématu, abych byla schopná, při případném přijetí dítěte jiného etnika či rasy, reagovat na jeho možné dotazy i na reakce okolí.

Sdělení až s asi měsíčním odstupem, že pro „Brokoličku" nebyla do roka u „přechodňáků“ nalezena vhodná rodina, bylo jako „podpásovka“. Vytrhlo mne to zas z mé blažené nevědomosti. To, že mi k děvčátku, nechtěl nikdo nic sdělit, mě nerozhodilo. Ha, ha! Google! Občas mi i můj „piliňák" zafunguje. Stačilo najít si daný seminář, probrat se pěstouny a rozdělení dětí do skupinek k jednotlivým „hlídacím tetám" a postupnou selekcí známých pěstounů jsem si její jméno „vysondovala". Úplný Colombo!!!

Nejraději bych zalarmovala celý svět, jen aby mohla holčina k nám a ne do děcáku. No jo! Nejdřív, ale vlastně, musím přesvědčit naše „chlapy". To není jen tak, chtít jim domů přivézt úplně neznámého človíčka. My „holky“ ji alespoň viděly, ale oni ne. Udělám doma tedy při nejbližší možné příležitosti kávu s prima občerstvením, abych i mužskou část rodiny donutila sedět na zadku na jednom „fleku" a spustím vyprávění s prosbou o promyšlení. Oba na mne nevěřícně civí, ale opravdu probírají, z dostupných informací, pro a proti. Proti jsou spíš jen obavy z možných reakcí našeho okolí na odlišně vyhlížející dítě. Oba „chlapi" se závěrem úžasně postaví do role „rytíře ve zbroji". Domluveno! Můžu se tedy pustit do diskuze s úřady a pokusit se o svěření „Brokoličky" do péče naší rodiny.

„Všichni"zasvěcení by rádi situaci kolem holčiny vyřešili svěřením k nám, ale obávají se záporné reakce Krajského úřadu, protože stále ještě nejsem schválena do registru a poukázat na určité dítě smí pouze úřad.

Hmm. „Hlavu mi v telefonu neutrhnou!" Jednoduše vše sdělím a uvidím... Krajskou psycholožkou jsem ujištěna, že plně chápe mé pohnutky a váží si mé upřímnosti. Prý hned při nejbližším sezení „Aktivu“ případ projednají a dají mi vědět, zda je vhodné spárovat naši rodinu s tímto děvčátkem.

Čekáme týdny. Neozval se nikdo. Zas tedy sama „žhavím dráty". Je mi však suše sděleno, že jsme tak úžasná rodina, které by mohlo „živější děvčátko“ narušit harmonický chod. Celé naší rodině se zhroutila radost a naděje očekávání příchodu „Brokoličky" jako domeček z karet. Děvčátko bylo tedy po ročním pobytu z „její přechodné rodiny“ odebráno a umístěno do ústavní péče, kterou velice špatně neslo a uzamklo se do sebe. Až po víc než půl roce pobytu v dětském domově se pro „Brokoličku“ našla vhodná pěstounská rodina jejího etnika, kde se tedy snad zdárně holčička vyvíjí. Já už o ní více žádné informace nemám.

Docela to mne i mé blízké emočně „zdrchalo“, ale naší snahy nelitujeme. Alespoň pokusit jsme se prostě museli. Nevím, zda jsem svou „horlivostí" nějakým způsobem nevrhla na naši rodinu a hlavně na mne, coby pěstounku, špatné světlo v očích úředníků. Možná jsem teď proto někde vedena jako „,neuvážená splašenka", ale to mi je fuk. I s tímto rizikem jsme do toho jednání jako rodina šli podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jen mne dodnes mrzí, že naše snaha vyšla nazmar a děvčátko si zbytečně muselo projít velkými změnami, které vedly k většímu poškození její už beztak narušené „dušičky“.