PĚSTOUNEM Z LEKNUTÍ 18. Kolotoč pohovorů (Příběh Ilony)

Vánoční svátky, již třetí se „Sluníčkem", jsou veselé, plné netrpělivé dětské radosti z očekávání příchodu Ježíška. Díky stále ještě malé, pětileté „breptalce sluníčkové", se doma stále snažíme zachovat tajemné kouzlo náhlého objevení dárků pod stromečkem a spoustu dalších svátečních zvyků. Benjamínek už dávno ví jak to s dárky chodí, ale i jeho baví vánoční „kouzlení" a pomáhá s přípravami. Štědrý den je pro mne hektický a pro děti nekonečný, až do večerní nadílky. Jásot a „hlahol „ Sluníčka" nad dárky je ohlušující, ale velmi potěšující a „nakažlivý".

Mezi svátky Vánočními a Novoročními se již tradičně v tomto období rozrůstáme o přítomnost našeho nejstaršího vnoučka, který je jen o pár měsíců mladší než „Sluníčko". Děti spolu povětšinou moc hezky vychází a vyhrají si spolu. Na toto období a období letních prázdnin se oba „mrňousové" velmi těší, na milou společnost toho druhého. Letos tu bude klouček i ještě na týden po Novém roce. Jeho rodiče, má dcera a zeť, mají totiž restauraci, kde každoročně pořádají Silvestrovskou veselici a práce mají tudíž až moc.

Napadla zrovna i krásná kupa sněhu. Moc kopců vhodných k sáňkování tady nemáme a taky na samotné sáňkování nebo bobování jsou ještě tihle dva, ve svých čtyřech a pěti letech, malí. Benjamínek, ten už řádí s kamarády na sněhu sám, ale ti dva „prťousové" potřebují ještě skoro všude dospěláka. Jako správná babkomamka se tedy zapřáhnu do saní a jedem! Asi dvouhodinová,,tůra "ve spřežení, ze mne nejspíš vypotila všechny kalorie nabyté během svátečního hodování. Leje ze mne jako z tažného koně celodenně zapřaženého v pluhu, ale děti jsou nadšené a halekají na „zdechlinu". “Hyjé, hyjé, utíkej!!!" Po třech dnech v zápřahu rezignuji a svolím jen s cestou na saních na nákup a zpět. Předávám saně našemu taťkovi. Ten ale koněm být nechce a raději vymýšlí stavby iglů a hlídkujících sněhuláků. No jo! Aby mu nezmizela „pracně" nabytá kila!

Na Novoroční oslavy letos prcky ani budit nemusíme. Statečně oba vydrželi být s námi vzhůru a užili si dosyta halekání novoročních projevů vítání, mávání jiskřičkujícími prskavkami i pohledů na překrásné, světélkující, ohlušující a smrduté ohňostroje. Naše zvířátka, mazlíčková i hospodářská, přežila půlnoční bujaré oslavy docela bez děsů a bez demolice svého okolí. Pomalu zas tedy končí zimní prázdniny a vše se zas pozvolna vrací do zaběhaných poklidnějších kolejí.

Pro holčičku, „Brokoličku", kterou jsem potkala na listopadovém semináři, jsme nebyli Krajským úřadem shledáni vhodnými, respektive ona pro nás. Krom jiných argumentů, bylo prý velkou překážkou spárování, že je, „Brokolička" o půl roku starší než „Sluníčko" a to by prý nemuselo dělat dobrotu. Podle psychologů má být přibyvší dítě mladší alespoň o dva roky než nejmladší dítě již žijící v rodině. Je nám to strašně líto, ale my nerozhodujeme a tudíž se jen utěšujeme, že snad mají v tomto psychologové zkušenosti. Naši snahu, o možnost pomoci tedy jiným dětem k rodinnému životu a individuálnější péči, rozhodně stále nevzdáváme.

Koncem ledna jsme opět pozváni na Krajský úřad k pohovoru. Já i můj partner jsme čekali nějaký souhrn rozhodnutí a konečný závěr. Nic z toho se, ale nekonalo. Jen opětovné „oprášení" našich pohnutek k přijetí dětí. Odcházíme s určeným termínem pohovoru celé rodiny, zejména našich dětí, s krajskou psycholožkou. Děti se v pohovoru mají vyjádřit jak moc se těší na budoucí možné přibyvší přírůstky do naší rodiny, podělit se o své představy o nich a soužití s nimi.

Benjamínek se už předem šklebí a staví se k cestě a pohovoru odmítavě. „Vždyť je to pořád už roky do kola!" Nakonec „laskavě" svolí, ale mluvit prý moc nebude. Jednak už neví co dalšího k tomu co už stokrát řekl, druhak k čemu to je?! „Sluníčko" bere jakoukoli cestu jako rodinnou výpravu za dobrodružstvím a o její brebentění strach nemám. Ta tu svou pusu naopak nezavře i kdybychom ji všichni prosili.

U paní psycholožky „sluníčková" maluje na papír obrázky a ani to jí nebrání ve skákání do našeho hovoru. Do svého „malířského veledíla“ si rozhodně mluvit nenechá, rady psycholožky na vylepšení obrázku odmítá a komentuje svými logickými důvody. Benjamínek na vyzvání jen povypráví o škole, jinak už „kouká kde nechal tesař díru" a chce mít pohovor rychle za sebou a „,zmizet".

To „Sluníčko" nemaje zábran, ale zato maje „papulu proříznutou“, při dotazu na možné přibyvší děti, rovnou na paní psycholožku vyhrkne: „Proč jste nám nedali tu holčičku co jí nikdo nechce?!" Hrklo ve mně, ale za zlé jsem jí to neměla. Aspoň někdo kdo se nebojí říct věci „,na plnou hubu". Je vidět, že děti mají uši jako netopýři a slyší i přes několikatery dveře vše, a zejména co slyšet nemají. Odpovědi od paní psycholožky se však holčina stejně vůbec nedočkala. Dál se pokračovalo v rozhovoru na „abstraktní" téma přijetí dětí. Domů se vracíme s rozpačitými dojmy a s vypsaným termínem psychotestů, které se tedy po nás stejně nakonec chtějí jako závěrečná „třešnička na dortu". Tak! Co teď bude? Co když z testů vyjdeme jako úplně neschopní a celá letitá snaha bude k ničemu a třeba i naše „vyšší aktivita“ na škodu ?!