PĚSTOUNEM Z LEKNUTÍ 20. Dvě víkendovky a každá jiná (Příběh Ilony)

20.díl – Dvě „víkendovky“ a každá jiná

Čas plyne. Schválení zařazení do evidence, pro možné přijetí dalšího dítka do naší rodiny, je stále v řízení. Občas se úřadům připomenu, ale to je vše co mohu v tomto dělat. Snad se jednou dočkáme.

Chodím na pravidelná dvouhodinová měsíční setkání skupinky pěstounů konaná pod záštitou „mé“ doprovodné organizace a „Sluníčko“ beru skoro vždy s sebou. „Sluníčková“ se na tato setkání se známými lidmi a hraní si s ostatními přítomnými pěstouňaty, velmi těší. Tato setkání se započítávají do povinných vzdělávacích 24 hodin ročně, takže bych vlastně už dál nikam nemusela. Ale víkendové semináře s pobyty se nám docela zalíbily. Je to příležitost k setkání se s více a dalšími pěstounskými rodinami, vytáhnout paty dál od domova a v neposlední řadě se i jiným způsobem vzdělat a dovědět se něco jiného či nového.

Na již tradiční květnovou „víkendovku“, do již osvědčeného kempu, jedu opět s oběma dětmi. Svůj „syndrom Pražáka“ , hupnoucího do tepláků jakmile se dostane mimo hustější zástavbu, nikterak nekrotím. Při tomto již třetím setkání už můj úbor nikoho nepřekvapuje a našlo se tu už i více „,nadšenců“ pro volnočasové oblečení. I když pánové v oblecích a dámy v šatech a botách na podpatcích zde mají stále velkou převahu.

Ubytováni jsme tentokrát opět v hlavní budově, ale na konci chodby posledního patra, takže sem bouchání dveřmi ostatních ubytovaných až tolik nedoléhá. Podkrovní pokojík je mile zařízený, světlý a přiměřeně prostorný. Toalety jsou na patře až na druhé straně chodby za vstupním schodištěm. No, moje děti už jsou starší, tak to zvládneme.

Jídlo je tu zase výborné, se stálým přísunem a možností několika výběrů. Benjamínek si dává páté přes deváté, takže mám pocit, že snad jel jen kvůli jídlu. „Sluníčko" si pečlivě a dlouho vybírá .

Obě děti tu již mají své známé a kamarády z předchozích let, takže se mnohem rychleji zapojí do aktivit skupinek, do kterých jsou rozděleni k daným dospělým vedoucím.

Školení je letos uvolněnější i přes závažná témata a příležitostí k zasmání je tu víc než dost. Počasí nám tentokráte také konečně přeje a neprší. Sobotní večerní táborák může proto plápolat až do nedělních brzkých ranních hodin. Já už tady taky potkávám pár známých tváří mezi dlouhodobáky i osvojiteli a u ohýnku se ráda přidám k pění trampských a folkových písní za zvuku několika kytar. Po dostatečném vyřádění se zpěvem a diskuzemi u ohně, konečně uléhám do postele k mým dětem do pokoje. Ty už šly spát způsobně o dost dříve.

K ránu mne probudí šramot. To šikula „Sluníčko“ vytahuje z šatní skříně kyblík, který jsme si přivezli z domova jako případný nočník do chatky odkud bylo na záchody dost daleko. „Sluníčková“ do něj zvrací! Dolehla na ni střevní chřipka, se kterou už tu pár dětí „odpadlo“ a přeplácání se dobrotami a opečeným buřtem věci nepřidalo. Nevěřícně na ni zírám jak si šikovně poradila a nešetřím chválou ani politováním. Potkat tohle benjamínka či jiného člena mé rodiny, tak si nemyslím, že by si vzpomněli na kyblík ve skříni, aby nenadělali nepořádek. „Sluníčková“ je prostě úžasná!!! Taky mi to hned po ránu okomentuje: „Jsem přeci celá ty,mami! Kdo by to fuj uklízel?!“ Je to holt moje „rozumbrada“ šikulovatá!

Cestou domů z víkendovky se proto tentokráte na návštěvě u mé kamarádky nestavíme tak jako loni, ale ujíždíme rovnou domů.

Aby nebylo setkávání a seminářů málo, jedeme hned následující víkend na další víkendovku od jiné doprovodné organizace. Konečně se tu setkám, mimo jiných, i s kamarádkou, kterou znám vlastně jen z telefonátů a přes Facebook. Je aktérkou a autorkou příběhů na pokračování psaných pro pěstouny: „,Naši padlí andělé".

Tento víkendový seminář se koná ve stejné obci jako ten náš,,obvyklý", ale na jejím opačném konci a v penzionu.

Jako obvykle dorazíme na dané místo jako první. Přivítá nás majitelka penzionu a oběma dětem dovolí vlézt si do ohrady k zakrslým kozám. Děti jsou ze zvířátek nadšené a já můžu v klidu vybalit naše věci v luxusně vyhlížejícím pokoji s vlastním záchodem i sprchou. Konečně si bez spěchu u kafíčka poklábosím s ostatními dorazivšími. Všichni tito pěstouni jsou mi velmi sympatičtí. Žádné uhlazené chování občas i peprné slůvko. Nehraná srdečnost. Pěstouňata, převážně předškolního věku, často tělesně či mentálně postižená a přesto všechna v pohodě. Mužských moc nedorazí a někteří jen dovezou partnerku a zas odjedou. Na motorce s manželem dorazí i další mně známá autorka díla „Kronika sběrného dvora". Kupodivu i mé jméno je tu díky mým komentářům na Facebooku známo a docela je legrace ke známým jménům a tvářím z FB konečně naživo poznat dotyčnou osobu. Sešlost je tu vskutku různorodá a ze všech přítomných pěstounů přímo sálá životní energie. Dorazí i pár přechodňaček s miminky a brzy už budeme kompletní. Pro opravdu kamarádský a pohodový přístup mi ani nevadí chaotičtější organizace a domlouvání rozvrhu času přednášek a aktivit skoro na poslední chvíli. Obě mé děti mě mile překvapily přístupem k postiženým dětem. Pravda, doma jsem je na různé zvláštnosti připravovala, ale takovou ochotu a suverénnost jsem od nich nečekala. Zapojily se hned do her i do občasné pomoci ostatním, aniž bych musela cokoli říkat.

Je úmorné horko. Večery při ohýnku s opékáním buřtíků jsou prima a hodně dobře se pobavíme při hlasité četbě tvorby obou pěstounek spisovatelek. Přes den je počasí horké až bodavé. My dospělí se školíme v chládku penzionu a mrňousům byly zapůjčena různá odrážedla, která jsou tu hojně využita k závodům z mírného kopečka v uzavřeném prostoru vedle penzionu. Děti se také baví krmením zakrslých koziček v ohradě nebo hrou na malém hřišťátku, kam byl pro aspoň malé ochlazení donesen malinkatý cachtací bazének. Z toho benjamínek moc „odvázaný" není. Nakonec ho s sebou vezmou, za mého souhlasu, na nedaleké koupaliště náctileté děti majitelů penzionu, takže si na své také přijde.

I tady se na některých dětech projeví střevní chřipka nebo úžeh a zvrací o stošest. Nám už se naštěstí tyhle projevy vyhnou.

Cestu domů nám „popojetím" autem do města mé kamarádky, zkrátí a zpříjemní rodina „padlých andělů“. Stihneme tedy tentokráte i odkládanou návštěvu,plánovanou původně už na minulý týden a já zase po roce uvidím svou dávnou kamarádku z našeho bývalého bydliště.

Když to vše po čase shrnu, tak obě víkendovky byly super, ale vlastně nesrovnatelné. Obě byly, pro mne i pro děti, dobrou zábavou i velkou zkušeností, i když každá úplně jinak.