PĚSTOUNEM Z LEKNUTÍ 21. Veselé překvápko (Příběh Ilony)

21. díl - ,,Veselé překvápko"

Školní rok se chýlí ke konci. Naše mladší dcera s manželem si zakoupili rodinný dům a pustili se do stěhování a rekonstrukce domu, takže jejich pětiletý synek, náš nejstarší vnuk, je opět na nějaký čas u nás. „Sluníčko" má zas doma parťáka vrstevníka.

Prázdniny na sebe nenechaly dlouho čekat a dětský hlahol a dupot dalších malých nožek, nám zpestřuje celé léto. Léto je pro nás dobou výletů, táboráků, návštěv, celodenního pobytu na dvorku a zahradě. Časem vícehlasého dětského smíchu i práce kolem domu i zahrady. Střídají se u nás na pobyt vnoučkové i od druhé, starší dcery a ovoce na zahradě stíhá jen tak tak dozrávat pro jejich mlsné pusy. ,“Sluníčková" je ve svém živlu. Coby domácí „kápo" dohlíží na postupné očesávání ovoce i na dodržování pravidel na trampolíně či v bazénu, pokud si mi dospělí potřebujeme na moment pár metrů odběhnout. Benjamínek jede, jako každý rok v létě, se svou sestřenkou na skautský letní tábor. Ale i při jeho pobytu „doma" si ho už moc neužijeme. Běhá venku s kamarády a doma nás poctí pozorností a svou přítomností jen když něco potřebuje nebo když jeho vrstevníci zrovna někam odcestují s rodiči.

V půlce prázdnin se najednou ohlásí biorodiče „Sluníčka" na návštěvu po třičtvrtě roce „odmlky". Tentokráte jen její otec a matka. Klíčenka mé doprovodky je opět ochotná návštěvu zorganizovat a pomoci mi ji „ukočírovat". Všichni se máme sejít v kavárně nedalekého města.

Já se „Sluníčkem"dorazíme na zahrádku u kavárny jako první a čekáme na telefonát klíčenky, zda bio skutečně dorazí a ve stavu ještě způsobilém k návštěvě. Volá! Prý za chvilku společně dorazí. Teprve v tento moment oznamuji „Sluníčkové" účel výletu jako překvapení. Docela se na biorodiče těší a taky na dárky co jí jistě přivezou.

Bio vtrhnou na pozemek u kavárny s halasem a po kraťoučkém přivítání se shánějí po cigaretách. Nějaké s sebou mám, ale ty jim nestačí. Jdeme si sednout do kavárny. „Sluníčko" biomamce maluje obrázky a vypráví své zážitky, zatímco se biootec shání po pivu, které mu spolu s „klíčenkou“ „zatrhneme". On tedy za moment odchází, prý zakoupit cigaretový tabák, ale moc bych za to nedala, že cestou stihl i jiné „posilnění".

Po jeho návratu, jdou zas oba bio kouřit ven. Jdeme tedy s nimi na vzduch a já i „klíčenka“ pořídíme pár společných fotek „Sluníčka" s jejími biorodiči.

Zprvu nevinná hra biorodičů s holčinou na honěnou a na schovávanou, se po chvíli zvrhne v divoké řádění s prolézáním kdejakého křoví a hlučné halekání s převracením venkovní dlažby chodníčků kolem kavárny. Ani v tom fofru přesně nepostřehnu, zda jsme byli kavárenským personálem slušně vyhozeni, nebo jestli skutečně „klíčenku“ jen napadlo, že je vhodnější raději se přemístit na nedaleké dětské hřiště zámeckého parku.

Už náš příchod na dětské hřiště je nepřehlédnutelný a nepřeslechnutelný. Přítomní návštěvníci parku na nás nevěřícně hledí. Oba bio, přestože už jsou oba čtyřicátníky plus, počnou zkoušet výdrž a funkčnost dětských prolézaček na vlastní kůži. Kloužou se na klouzandě, houpou na koníkovi na péru, který je určen pro batolata,..... Po té, co se nám je na moment podaří přesvědčit o nevhodnosti jejich chování, zas vyskočí oba z lavičky a táhnou „Sluníčko" k vysokému plotu hřiště, za kterým hrozivě štěkají a vrčí dva němečtí ovčáci. Než se vzmůžem já a „klíčenka“ na reakci, už je slyšet hrubé nadávání hlídače, kterému psi patří. Nápad chtít si pohladit s holčičkou tyhle „dva pejsky" by se snad jinde než v hlavách „našich bio" ani nevylíhnul. Bio ti ale nezahálí a nenechají své dvě „dozorující" oddechnout. Během mžiku hází vzájemně na sebe i na ,,Sluníčko" oblázky, kterými je vysypán prostor kolem prolejzaček! Dovršují to pokřiky různých hrubších výrazů. To už je na mě moc a domlouvám ukončení návštěvy. „Klíčenka“ souhlasí a k mé nelibosti nás ještě společně s bio doprovází na autobus. Beztak jdou stejnou cestou k vlaku, tak není úniku.

Pan řidič z našeho autobusu s nimi už tu čest měl a pamatuje si je déle než rok. Při koupi jízdenky mi tedy projevuje „upřímnou soustrast" a za bouřlivého bouchání a plácání bio zvenku do oken busu vyjíždí, snad i o pár minut dříve na svou trasu.

“Sluníčková" zamává a chytá se oběma rukama za hlavu: „Mami, to byl rachot!" Opírá si o mě hlavu, spokojeně se culí a na klíně si drží igelitku s dárečky.