PĚSTOUNEM Z LEKNUTÍ 3. Být pěstounem není sranda! (příběh Ilony)

Pěstounem z leknutí (díl 3. Být pěstounem není sranda)

Jsem tedy pěstoun. Kdo TOHLE označení vymyslel „PĚSTOUN“?! Copak něco pěstuji? V mém případě ještě donedávna tak šnitlík za oknem! Kytka nemluví a nehýbe se, tím pádem je pro mou osobu nejlepší umělá. Pár let mi sice vydržela a krásně kvetla i sbírka orchideí. Těm má zapomnětlivost na zalévání prospívala. Pak stejně ty ,,mrchy předražený'' chytly nějaký nevyléčitelný virus a letěly přichcíplé do ohně. Pěstoun! Ještě než jsem se jím stala oficiálně rozsudkem soudu, tak už mě takto při cácorce úředníci a lékaři do lejster zapisovali. Pěstoun! Ve všech našich i cizích seriálech a filmech, v časopisech a kdoví kde ještě, je „pěstoun rovno padouch“. V těchto médii ukazovaných příbězích si pěstouni mezi sebou a ústavy přehazují děti jako horký brambor! Jim svěřené děti týrají, zotročují je, zneužívají je a já nevím co ještě všechno ... !? Označení „Pěstoun“ mi tedy chvilkami přijde jako nadávka. Pěstouny ani široká veřejnost neví kam zařadit , ale určitě to budou ,,špatní lidé'', oni to přeci znají – viděli to v televizi!! Mám pocit, že i tak na mne okolí kouká = skrz prsty !

Náhradní rodič ? Hmmm. Budiž. Ale komu by se chtělo být nějakou náhražkou či provizoriem.

Cácorka si to hezky rozdělila. Mě i své biomamce (biologické mámě rodičce) říká ,,mami'' s přívlastkem křestního jména. A taťkům taky tak. I když v obou případech jsem musela trochu ,,Sluníčku'' domlouvat. Ona měla snahu biorodiče ,,degradovat ''na oslovení pouze jmény. Hodně lidí se mi divilo, včetně mé rodiny i odborníků (OSPOD, psycholožka, ..), proč ji u tohoto oslovení nenechám. Prostě ne!!! Cítím stále soucit či empatie s mou sestřenkou coby matkou. Takže my to máme takto a basta! Jako třeba rodiny po rozvodu rodičů … „dvě mámy a dva tátové“. Holčička ,,Sluníčková'' tohle rozdělení chápe a zvládá ho lépe než okolí.

Holčička ,,Sluníčková'' má ovšem spoustu jiných bolístek a problémů. ,,Sluníčko''převážně usměvavé ,bývá i pěkně vzteklé, řvoucí, drápající si různé části svého tělíčka včetně obličeje. ,,Sluníčko“ pláče, křičí a řve až jí nudle z nosu lítají snad i dva metry kolem. Utěšuju ji, chlácholím, chovám, ptám se i se zlobím. K ničemu. ,,Sluníčko'' neví proč to dělá. Aby mě nervově dorazila, čučí skrz mne a u pusy si dělá bublinu ze slin.

To už sama nedám! Vyhledávám tedy odbornou pomoc. Naštěstí jsou uznávaným odborníkem schváleny a chváleny mé pokusy o výchovně a nápravně působící metody. Chce to prý jen klid ,pocit zázemí a bezpečí a moře času. To mě moc neuklidnilo. Po několika takových výstupech ,,Sluníčka'' denně, nejsem daleka od mlácení svou hlavou do zdi a ptaní se sama sebe, zda to byl dobrý nápad chtít se postarat o dítě, o kterém se nejspíš nikdy nedovím čím vším si prošlo, co všechno zažilo a proč se proto chová tak jak se chová.

„Socpracky“ a i návštěvy našich známých ke ,,Sluníččinu''chování ještě „přilévají olej do ohně''. Buď mají snahu ji litovat, objímat, olíbávat nebo by ji někam braly beze mne. Jako bych já nestála metr od nich?! Já s mou biorodinou tu přeci jsme za její rodinu! Možná v dobré víře naléhají: ,,Pojď, já tě odvedu na záchod ''.,, Pojď ,já tě převlíknu ''. ,,Já ti pofoukám''.,,Chceš jít s námi na hřiště ?'' ,,Taková holčička by se nám líbila, nechceš si jít hrát k nám?'' Mě coby mamku (náhradní) zazdí větou: ,,Tetu necháme doma''. Bývám pak často označována za nerváka, když se jejich chování snažím uvést na únosnou míru. Co to asi uvnitř dělá se ,,Sluníčkem'', které se už tolik naputovalo sem a tam? Ještě tak sousedky v duchu chápu, že si ji v přívalu emocí chtějí pomuchlat jako opuštěné štěňátko. Ale úřednice a lékařky nechápu! Ty by přeci měly při svém vzdělání vědět, že tohle dítě chce a potřebuje konečně jistotu zázemí a ne aby ho pořád někam pryč tahali cizí lidé.

Sluníčko má hrůzu z policie , sirén, klaksonů a houkaček. Bojí se,že ji od nás odvezou.

Na druhou stranu se dá ,,Sluníčko'' s kdekým do řeči. V mé přítomnosti je schopno vyžadovat pochování i od třeba úplně cizí paní na zastávce autobusu. Cizí věci, dveře cizích baráků a bytů, branky do zahrad, …, nic z toho jí nepřijde jako ,,zakázané území''. Tašky i kapsy cizích lidí jí přijdou jako „super věc k prozkoumání“. Teď je ještě malá a roztomilá, tak to většina lidí ještě omluví. Ale co později ?

Bude to fuška! Co všechno ještě se „Sluníčko“ musí naučit? Děti nám narozené tohle znají ,,odjakživa'' od nás. Ale u ,,Sluníček'' bývá v různých místech života, poznání věcí a situací, důvěry, vztazích, …...., propastná někde i bezedná mezera, kterou je třeba hodně a usilovně plnit a plnit. A je jen na nás na „náhradních rodičích“ čím a jak se pokusíme, více či méně úspěšně, tu propastnou díru zaplnit. Některým ,,odborníkům' tato skutečnost ovšem utekla. Nepraštím je ale po makovicích, aby se jim rozbřesklo, protože JÁ jsem teď PĚSTOUN a jdu se tudíž vzdělávat!!!