PĚSTOUNEM Z LEKNUTÍ 4. Můj první seminář (příběh Ilony)

Jsem pěstoun, tak mám, mimo jiné i povinnost se vzdělávat. Vzdělávat se tedy o problematice výchovy ,,Sluníček'' minimálně 24 vzdělávacích hodin za kalendářní rok.

Na doporučení OSPODu se konečně k jednomu vzdělávacímu semináři zapíšu a pojedu v sobotu vlakem do města jeho konání.

Mé ,,Sluníčko'' raději nechám doma se synem a naším taťkou, přestože se nabízí hromadné hlídání dětí po dobu vzdělávání. To určitě! Zas ji budou okukovat cizí lidi a ona nebude chápat co se děje! Proč ji u těch cizích paní nechávám a jdu pryč. Nic !!! Bude v klidu doma!

Svůj první seminář jsem v duchu pojala jako společenskou událost. Taky se konečně dostanu ,,ven mezi lidi''. Asi po třičtvrtě roce jsem si tedy namalovala obličej na ksicht, přelákla drápky, slušněji se barevně sladěná oblékla a plna očekávání vyrazila. Přivítání před přednáškovým sálem bylo příjemné a přátelské. Zakladatelka neziskovky pořádající tento seminář mi po chvilce klábosení nabídla i tykání. Tak se nám pěkně krafalo než začalo samotné vzdělávání.

To začalo celkem fajn představováním jednotlivých účastníků. Jsou tu osvojitelé (adoptivní rodiče), poručníci (pěstouni s mocí rozhodování o dítěti jako rodiče), pěstouni proškolení úřady, pěstouni příbuzenští (tak jako momentálně já), pracovnice neziskovky a přednášející psycholožka.

Hurá! Konečně se něco důležitého dozvím!

PRDLAJS!!! To co následovalo mi bude ležet v žaludku snad nadosmrti! PROŽITKOVÉ SCÉNKY! Byli jsme vybráni (já taky) a vyzváni k zosobnění různých postav v situacích znázorňujících děti v ústavech, rodiče marně toužící po dítěti, ...a podobně. Měli jsme se zamýšlet a prožívat a ukazovat ostatním, jak se při tom cítíme.

Docela se mi do toho nechce a mé vnitřní prvotní pocity bývají správné. Je nás vybráno několik. Někdo se přihlásil i dobrovolně = netuše do čeho jde. Je to hlavně o vnitřních pocitech každého z nás. Je na každém z nás co si v takové situaci vybavíme nebo co nám za situaci předestře školící psycholožka.

Jak se asi v kojeňáku cítí roční prcek zavřený v ohrádce s ostatními mrňousky, kteří mu třeba okusují nožičky a trhají vlásky ?! Lezou přes něj a po něm a nikdo na jeho pláč nereaguje?! Nikdo ho nepohladí a neutiší jeho pláč, nezachrání ho před ostatními ,,průzkumníky'' jeho tělíčka?! Jak se cítí když ho pak pokaždé jiné ruce drapnou, rychle ho přebalí a nakrmí ho jako by byl jen jedním z mnoha těl ?! Jak se asi cítí potencionální rodiče po Xtém nedonošeném těhotenství při návratu ženy z nemocnice?! Prázdná dětská postýlka přepečlivě připravená i nažehlené věcičky, chystané s láskou, tu křičí do očí a zvyšují pocit prázdna a bolesti. Co a kdy je dožene až k žádosti o adopci? Jak pak asi prožívají celý ten školící proces než jsou zařazeni do pořadníku na nového člena rodiny?! Nedá se to popsat jednotně = každý to cítíme jinak, ale tyto situace jsou těžké a těžko snesitelné i znovu před ,,obecenstvem''. Některé a to hlavně adoptivní páry opustily školení někde po půli. Já ,,trubka'' zůstala až do konce v naivním domnění nějakého pozitivního závěru. Nekonal se. Bylo mi z toho zle! Odjížděla jsem se žaludkem v krku. Ještě štěstí, že mě vzali sebou do auta a odvezli až domů před barák, poručníci se kterými jsem se tu seznámila a bydlí kousek od nás.

BLEEEE!!!! Nikam už nechci! Než tohle, tak to radši strčím hlavu do mrazáku a pořádně se majznu aspoň dvakrát dvířky po palici!

Jo, jo! Skutek utek! Povinnost je povinnost. Žaludek převrátit zpátky, obalit si nervy třeba čokoládou, zatnout zuby a tradááá do dalšího ,,vzdělávání''!

Nemít tak bytostný odpor k alkoholu a slabý žaludek, dám si snad před dalším seminářem panáka!

Ke štěstí mému i mého nejbližšího okolí, které by pak muselo snášet mou depku, nebyly další semináře a školení takto ,,laděné''. I mistr tesař se někdy utne. A zrovna na potvoru i tady, přestože tato paní školitelka je velmi známou a uznávanou odbornicí. Přednášející se nám nakonec všem omluvila, ale DOJEM si ponesu hodně dlouho dál. Semináře si již pečlivě vybírám podle témat a jmen přednášejících. Případně se ptám předem kdo, co a jakým způsobem školí. Někdy bývají semináře i velmi vtipné a nabijí člověka optimismem a pozitivní energií na hodně dlouho. Né, že by mi něco zcela světoborného přinesly, ale spíš nutí k zamyšlení, což nebývá na škodu.