PĚSTOUNEM Z LEKNUTÍ 5. Víkendovka (Příběh Ilony)

5.díl - Víkendovka

Po jemném zregenerování nervů po prožitkových scénkách, z mého prvního semináře, jsem špekulovala jak se školením co nejlépe ,,vyběhnout''.

První můj seminář byl vskutku zážitek neopakovatelný. Mé nervy by repete v klídku nedaly. Ještě teď mě z něj mrazí za všechny rodičky, kterým těhotenství nedozrálo k úspěšnému porodu životaschopného miminka. Jsem totiž jednou z nich. Mé poslední těhotenství skončilo v necelé půlce vývoje plodu. I toto označení, „plod'' nemám ráda. Pro mne byl můj ,,plod'' naším nenarozeným dítětem, které bylo mou součástí.

Krom tohoto i pro mne bolestivého tématu, navrch psycholožka veřejně ,,sepsula'' mé označení a oslovování Sluníčkem ,,půjčená maminka''. Ale jiné správné oslovení nenavrhla. ,,Teta''? Tak mi už ,,Sluníčko' 'říkat nechtělo. Oslovení ,,maminko'' je přeci velkou poctou pro obě strany. A že ,,půjčená''? Jak označit stav, když nevíte zda je stálejší a nepotrvá jen pár týdnů?! ,,Půjčenou'' jsme po razítku soudu ,,zahodili''. Doma jsem prostě maminka. Jen když přejede biomamka na návštěvu, tak pro rozlišení přidáváme křestní jméno.

Tak tedy, co s tím povinným vzděláváním? ,,Prožitkovky'' = nebrat! Aspoň ne ty co se nás bytostně dotýkají. To, co jsme nikdy neprožili a co se nás nikterak netýká a skoro to neznáme, to zahrajeme jako veselé divadýlko pro okolí s přehledem. Ale ani tam se radši nedrat.

Zaslechla jsem od OSPOĎačky cosi o víkendových vzdělávacích pobytech. Hmm. Děti tu mají pod vedením svůj program a dospěláci se školí. Za jeden víkend se ,,sfouknou'' skoro všechny povinné hodiny najednou. Jo!!! Měla bych školení z krku!

Když mi pak přijde emailem pozvánka na jedno takové ,,víkendové'', přihlásím se i se ,,Sluníčkem''.

V daný den vyrazíme s větším předstihem, protože v pátek odpoledne bývají autobusy přecpané. Máme to s dvěma až třemi přestupy asi na tři hodiny jízdy. Ale nám to neva. I cesta je zážitek a jsme spolu.

Na první BUS jdeme jen v tričkách a džínách, protože květnové slunce zrovna, ,peče''. Jenže hned na prvním přestupu si potvora slunce někam zalezlo a navrch začal pěkně fičet vítr. Z jediné naší středně velké sportovní tašky vytáhneme mikiny i zateplené vesty. No ,,hezky'' to začíná. Počasí se na nás mračí.

Po dalších dvou hodinách cestování a neustálého štěbetání mého ,,Sluníčka'', jsme obě dorazily na místo konání se zhruba hodinovým náskokem před ostatními. Nevadí. Nakoupíme si ve zdejším krámku nějaké mlsání a obhlédneme okolí. ,,Sluníčko'' neodolalo párku v rohlíku a stihlo si kečupem pokecat jedinou zateplenou vestu co má sebou. ,,No Bože! Vždyť jsme v kempu na vsi.

Až když se začalo sjíždět další osazenstvo, mě dojem vsi přešel. Pánové v kravatách a dámy v šatech a botách s podpatky, nebyli tím co jsem čekala. Jejich děti, ve značkových soupravách, vytahují z aut kola a kočárky s panenkami. My s jedním ,,pinglíkem'' jen udiveně koukáme jedna na druhou, zda jsme si nespletly místo. Nespletly. No co, my nepřijely na bál, my jsme si to tu přijely užít. Já se fofrem vyškolit a “Sluníčko'' si pohrát s vrstevníky. Po letních prázdninách má začít chodit do školky, tak ať má cácorka průpravu. O tetách na hlídání jsem pěla několik týdnů předem úplné ódy jen v superlativech a tisíckrát jsem „Sluníčko'' ujistila, že ji tam nenechám, že jedeme za zábavou a spolu se pak zase vrátíme domů.

Po „srocení národa'' jsme vyzváni k platbě pobytu a převzetí klíčů od pokojů a chat. Já se „Sluníčkem“ máme pokoj v hlavní budově. Aspoň je tu teplo. Neznalá místního řádu vypadám jako úplný ,,debílek'', který se pořád na něco ptá. No jo „mazáci“! Nemám, ale v hlavě zabudovanou křišťálovou kouli a tak se ptám. Kam si dojít pro povlečení, kde jsou záchody a sprchy, kde je jídelna, kdy bude první přednáška, kdy bude večeře, jestli je nějaká ,,,večerka'' atd.... Jsem tu asi za ,,vidláka'' v šusťákovkách. V džínách jsem se nechtěla dál škrtit, protože co jsem se „Sluníčkem“ na

„mateřské“ doma, tak „úspěšně kynu“, ale hlavu si s tím nelámu. Čtyřicítka mi už dávno ,,zamávala'', tudíž mám tak trochu nárok.

Hraní si na ,,blbečka'' nebere konce a završí to ještě v příjezdový večer pracovnice pořádající neziskovky. Zjistí totiž, že mé ,,Sluníčko“ má trochu rýmu a hned se ptá po kapesnících. Jasně že je máme! Cácorka má celý balíček papírových kapesníků v kapse a celé balení je v tašce. To „Snaživku“ vtíravou nikterak neodradilo, aby se nejala sama otírat mé holčičce nosík. Ta se zmítá, protože smrkat už umí dávno sama. Jako správné ,,tele'' poděkuji a přiměji k slovu „díky“ i ufňukané ,,Sluníčko''. To nám to začíná!!!

V pokojíku jsme stihly vybalit těch pár hadříků a bot do skříně. Zastlat své plyšáky do nově povlečených postelí a hurá na véču. Ta ovšem byla mňam. Řízky různých druhů masa, mísy s bramborovou kaší nebo saláty. To si dáme! Spoustě dětí i dospělým se nad řízky rozsvítila očka. Holčička ,,Sluníčková'' je taky masová. Nandat si tu můžeme množství a druhů dle libosti. Sedáme ke stolu a v tom ,,Snaživka''! Nese mé holčičce polévku. Ta se přeci musí! V duchu jsem jí lila polévku na načesanou hlavu, ale jako dobře vychovaný ,,pitomeček'' jsem jen poděkovala. Chudák ,,Sluníčko''! Statečně do sebe láduje polívku a hypnotizuje řízky.,,Snaživka'' dozoruje. Nevydržím to a v půlce talíře ,,Sluníčko'' od polévky nevýchovně osvobodím. Schytám to za svůj špatný příklad. Já to vydržím. Jen když vidím svou cácorku konečně spokojeně dlabat vytoužený řízek.

Ještě po večeři se konalo vzájemné představování a něco málo školení. Děti si v jiném sále malovaly a koukaly na pohádku. Trnula jsem pro pozdní hodinu ,,Sluníčkova'' uložení ke spánku. Doma totiž dodržuje náš pravidelný denní rytmus a lpí na rituálech víc nežli já. Kupodivu vydržela do desáté večerní. Ostatní dospěláci, majíce starší či navrch větší počet dětí navzájem se ,,hlídajících'', klidně kafrali o polemice či osobních problémech dál. Já si však šla lehnout se ,,Sluníčkem'', protože ji přeci nenechám v cizím prostředí samotnou. V pokoji je po zhasnutí stropního světla úplná tma tmoucí. Nevidím ani samu sebe natož na krok. To je průšvih! ,,Sluníčko'' se v takové tmě bojí i doma. Zas tedy rozsvítím světlo hodno halogenky a jdu se spoluškolících poptat po lampičce. Sehnala jsem jen baterku a ještě na neznámé heslo. Sláva mobilu a jeho světýlku! Usneme obě hned po vyprávěné pohádce a ani nevím zda se dobrala konce.

Ráno nás nemusí tahat z postelí budík na mobilu, protože rachot na chodbě budovy to udělá za něj. Neustálé bouchání dveří mi brzy přivodí migrénu. Tak jak celoročně prášky na bolest neberu, tak teď bych si ďobla. Nic! Studená voda na čelo aspoň trochu tlumí bolest. Bum a prásk! Asi nemají doma u dveří kliky.

Snídaně je super. Před ,,Snaživkou'' úspěšně prcháme a sedáme si až do kouta. Konečně se v klidu najíme a podle svého. Výběr salámů, sýrů, salátů i různých druhů pečiva je bezva. Pití je také na výběr hned několik druhů. Cácorka si dá k mému údivu kakao, které doma odmítá. Ale co! Třeba jí zachutná. Já si dám čaj jako každé ráno. Po půl hrnku cácorčina ušklíbání měníme. Ještě že to nevidí ,,Snaživka''.

Před dopoledním seminářem se tu v letu seznamuji s náhradními rodiči cácorčiných vrstevníků. Dvojčátka, chlapec a děvče, jsou jen o pár měsíců mladší než mé ,,Sluníčko'', ale nemluví a neustále se perou. Aspoň nám jejich mamka přislíbila zapůjčení odrážedla na odpoledne.

Ženou nás na školení.

Děti jsou rozděleny do skupinek podle věku. Každá skupina má svou barvu označení a starají se o ni většinou dvě ženy. Skupinka ,,Sluníčka'' čítá jen čtyři děti a tak si vystačí s jednou starší paní, které mají říkat ,,babička''. Naše ,,Sluníčko'' ale své babičky má a zná, a tak nad tímto oslovením nechápavě brblá. Doufám, že to pak spolu nějak probereme a chvátám se školit.

Téma je zajímavé, do žádných scének se vtáhnout nenechám i když tyto byly úsměvné. Přes to jsem vyzvána ke ztvárnění jakéhosi člena rodiny a stojím jako tvrdé Y a čekám až se ,,pavouk'' či „vztahová větev“ ztvárněna ostatními, nevejde do sálu.

V podobném duchu probíhá celé dopoledne. Sláva!!! Přestávka na oběd. ,,Sluníčko'' ve zdraví přežilo i když se mu stýskalo. Znovu ji ujišťuji, že se k ní budu takto vracet a v neděli zas spolu odjedeme domů za našima ,,klukama''.

Oběd neměl sebemenší chybu až na únikové manévry před ,,Snaživkou''. Po obědě chvilka na odpolední odpočinek a na kávu. ,,Sluníčko'' ovšem, již z dob původního domova, po obědě nespí. Větší děti ji přehlíží a odstrkují, vrstevníci jsou svými schopnostmi daleko za ní. Zbudeme si samy. Kopnu do sebe hrnek kafe. Po chvilkovém prolezení místního hřiště si raději pro ,,Sluníčko'' zapůjčím slíbené odrážedlo a drandíme ven z kempu. Pryč před ostřížím zrakem ,,Snaživky'' a ven od ostatních spoluškolících. Jsem tu jediný ,,příbuzňák'' a navíc bez mužského doprovodu. ,,Sluníčko''mám skoro rok, ale od soudního razítka ještě ani půl a tak jsem tu za ,,jelito'', pro které je vše nové.

Šplháme po skalách, zkoušíme jedna druhou z názvů druhů rostlin, zpíváme si a honíme se. Já si můžu taky konečně zapálit zaslouženou cigaretu bez jedovatých pohledů. No jo! Jsem kuřák už od čtrnácti a tak mi po víc jak půl dni cigárko chybí. Má ošklivá berlička. Né, že bych bez ní ,,nepřežila'', ale ta chuť si zapálit je silná. Přestala jsem už mockrát. Hlavně při zjištění a po dobu těhotenství a kojení. Ale vždy jsem se k cigaretě zas vrátila. Nejdéle jsem vydržela nekouřit rok a půl. To při našem nejmladším synovi. V třicetišesti jsem si mateřství chtěla konečně užít a plně jsem kojila do osmi měsíců. Můj chlap ale kouřit nepřestal a neodradilo ho ani chození ven na mráz balkonu. Při nekuřáctví jsem se ovšem vykrmila aaaaž na devadesátdvě kila, takže jsem vlastně byla víc jak dvakrát. Do pětatřiceti jsem byla jako proutek a ještě hodně tenký. Po opětovném zapálení cigárka šla kila dolů sama. Taky ta trvající věčná chuť a odříkání byly očistec. Proto se umím také vcítit do různých závislostí, protože je můžu přirovnat k té mojí. Ne že bych je, včetně té své, omlouvala, ale vím jak je to těžké přestat navždy.

S cácorkou jsme se už naprocházely po okolí. Vracíme s díky odrážedlo a každá pádíme do své skupinky. Mění se téma školení i školitel. Skládáme kamínky, představující členy rodiny či jiných nám blízkých osob, tak jak si myslíme jak jsou k nám blízko nebo daleko vztahově. Poté zas znova tak jak by asi měli být daleko. Moc mi to do budoucna nedá, ale trpělivě skládám. Probíráme rodinné vazby a vztahy křížem krážem, abychom byli ujištěni, že nejdůležitější pro náš život je vztah manželský. No budiž.

Hurá večeře!!!

V útěkových manévrech před ,,Snaživkou'' jsem už skoro mistrem. Najíme se vedle chlapečka, který mi byl sympatický svými předchozími ódami na řízek. Jeho jméno jsem si nezapamatovala, ale ,,Čau Řízku!'' bavilo jeho i mne. Večeře je zas úžasná s velkým výběrem.

Po večeři se hromadně tlachá, ale já nemám s kým. ,,Sluníčko'' bez kamarádů je na tom podobně. Jdeme spolu ,,korzovat''. Po vydatné procházce si ještě něčeho ďobneme v jídelně. Jídla je tu stále spousta. Rády bychom šly spát, ale hlahol popíjejících dospěláků, vřískajících a halekajících dětí se rozléhá celou budovou až do půlnoci.

Ráno ten samý budíček. Prásk a bum lidí co neznají kliky. Snídani si užijeme. Ve hře na schovávanou před ,,Snaživkou''jsme už prvoligoví přeborníci. Po klidném jídle mi už nějaká ta její nepředložená poznámka tolik nekazí náladu.

Dopolední školení jsem ustála, aniž bych měla ,,páru'' o čem bylo.

Oběd na rozloučenou byl mňam, ale už ne v takovém množství. Balíme se k odjezdu. Naši jedinou tašku mám sbalenou v cuku letu. Odevzdávám klíče od pokoje a povlečení. ,,Tak co ,,Sluníčko''?!

Líbilo se?'' ,,Jooo!'' Příště za rok to dáme znovu. My dvě jsme si to tu užily. Nablbly jsme se po okolí dosyta a vaří tu bezva. Jen to školení a ,,Snaživku' 'by měli někam zastrčit.

Domů se nakonec vezeme prostorným autem jedné osvojitelky, která se tu se mnou také školila. Udivuje se nad naším jediným zavazadlem a já zas nad jejími několika kufry, protože my si i tak vezeme skoro půlku věcí nedotčených. Navrch si odvážím Osvědčení o osmnácti odškolených hodinách. Pobyt a školení mi zpětně proplatí OSPOD, takže super!!! Mám splněno a vlastně na rok klid!