PĚSTOUNEM Z LEKNUTÍ 6. Rodinná porada (příběh Ilony)

Hned na jaře, kdy u nás ,,Sluníčko svítilo'' asi 3/4 roku, někdy mezi nezapomenutelným seminářem a první víkendovkou,se mi ,,zdálo'', že tu zas začíná příliš zavládat ,,klid''. Zkrátka, že je tu dětí, na můj ,,kvočnovský komplex'' nějak málo. Naše tři bioděti se před pár lety postupně osamostatnily a doma zůstal jen čtvrtý, ,opuštěný' 'benjamínek. Příchodem ,,Sluníčka'' domov více ožil, ale sedmiletý věkový rozdíl je mezi dětmi znát. Cácorka naše zvyklosti docela pobrala za své a člověk neznalý věci by nepoznal,že se nám nenarodila. Období vzdoru a vztekání se dostává do únosných mezí.

Po sem tam utroušené poznámce bez následné reakce, svolávám tedy ,,rodinnou poradu''. To by bylo, aby se konečně, laskavě a na rovinu ostatní členové rodiny nevyjádřili!

O ,,Sluníčku'' jsem nepochybovala. Její představa nejlépe ,,Klapzubovi jedenáctky'' byla jasná předem. Je ráda velestředem pozornosti. Což ponejvíce pociťují, na vlastní kůži, naši vnuci při převážně letním pobytu u nás. Naše ,,Sluníčko'' je generál!

Náš ,,biobenjamínek'' byl pro přijetí dalších dětí k nám. Jen jeho představa byla o dost ,,střízlivější''. Jeden chlapec, o něco málo mladší než on a jedno děvče věkově kolem ,,Sluníčka''.

Náš taťka byl myšlenkou, dalších dětí u nás, nadšen. Počet, věk ani pohlaví neřešil. Dokonce ani barvu pleti, etnikum, postižení,........ Kulil na mne poťouchle oči a pak pravil: ,,Víš sama co zvládneš, já bývám dlouho v práci.''

Hmm. Drbu se na čele a ,,špekuluju' nad svými silami, počtem pokojů, projedu Googlem od nás veřejnou dopravou dostupné odborné lékaře. Důležité poznámky hned lifruju na papír. Sourozenecká skupinka dvou až tří dětí věku dvou až osmi let. Na barvě a etniku nezáleží. Myslíme, že bychom zvládli: brýle, naslouchátko, ADHD, LMR, postižení horních končetin,......... Necítíme se na: Downův syndrom, větší postižení dolních končetin,........ Nejlépe mladší děvče a staršího chlapce,ale to není rozhodující.

Domluvím se následně s naší pracovnicí OSPOD co všechno máme mít nachystáno ověřeno, potvrzeno a vypsáno. Základní údaje o nás, náš i dětí zdravotní stav, výpisy RT, bezdlužnost, potvrzení o zaměstnání a příjmech, majetkové poměry, ...........

Čekala nás i konzultace s našimi odrostlými „biodětmi“. Sice už s námi nežijí, ale navždy budou naší součástí. Starší dcera nám okamžitě držela palce. Mladší dcera byla z našeho rozhodnutí trochu v rozpacích a nechápala, že ještě nechceme mít ,,klid na sebe''. Staršímu synovi je to prý jedno, když už s námi nebydlí, je to naše věc. Nejvíc připomínek ,,o kukačkách' 'měla prý moje tchýně, kterou vídáme zhruba jedenkrát za dva roky. Ale to se naštěstí dozvím až po letech.

Kamarádi nám fandí i když moc nechápou. Ti co ,,nefandili'' už při přijetí, ,Sluníčka'' přestali být kamarády. Drbům v obci se nevyhneme, ani kdybychom byli neviditelní.

Nejvíce mne zarazila reakce naší pediatričky. Byla jsem u ní pro výpis zdravotního stavu obou našich dětí (,,Sluníčka''i syna). Doktorka dokonce poslala domů svou zdravotní sestru a přes hodinu mne zpovídala a rozmlouvala mi náš ,,nápad''. Prý abychom si nekazili život, že ti smradi nevděční za to nestojí. O to víc mne přesvědčila, že děláme správně, když chceme ,,smradům'' dopřát život v naší rodině a sobě radost z jejich vývoje, úspěchů i obyčejné radosti ze života.

Když byly všechny náležitosti zadané OSPOĎačkou hotovy, přišla tato pracovnice k nám a vypisovala u nás doma ještě přes pět hodin. Popis rodinné situace, o dětech i o již dospělých, jak spolu s chlapem zvládáme a řešíme různé situace, naše dětství,......

Sama ještě vyzjišťovala a vypisovala informace o naší rodině zajištěné od lidí z našeho okolí. Od starosty obce, vedení ZŠ,.....

Po asi dvou měsících máme správně velký stoh papírů vyplněn. OSPOD celý, ,balík'' odesílá k posouzení na kraj. Celé léto se nic nedělo.

Až na podzim jsme konečně pozváni k pohovoru s psycholožkou na Krajský úřad. Ta mou představu věkové ,,vsuvky'' mezi děti s námi žijícími okamžitě zavrhuje. Podle rad a zkušeností psychologů mají být přijaté děti mladší, dokonce nejméně o dva roky, než nejmladší dítě v rodině. Pohovor završí návrhem na roční přerušení tohoto ,,Řízení'', které má být z mé iniciativy. Pokud tak neučiním, bude žádost zamítnuta a při novém podání žádosti bychom všechna potvrzení vyběhávali a vyplňovali znovu. Jejím argumentem je krátká doba, ,Sluníčka'' u nás. Je prý třeba, aby si užila být nejmladším obletovaným dítětem aspoň dva roky. Sice chabě, ale přeci jen oponuji zdlouhavým vyřizováním, dobou přípravného kurzu a dalších náležitostí, které pak stejně dobu roku dají, ale není mi to k ničemu. Podepisuju tedy roční přerušení řízení.

Sdělit tohle doma dětem zůstává samozřejmě na mně. Kdo jiný má dětem sdělovat, že musí být ještě hooodně trpělivé a že se snad jednou dočkáme přírůstků do rodiny.

Tak nám plyne čas. Život se tím samozřejmě nezastavil, ale zvýšil se pocit napětí, nejistoty a ne zrovna plné důvěry k ,,úřadům''.

,,Sluníčko' 'po prvním roce snažení se zavděčit i přes své záchvaty vzteku a pláče, začíná i zlobit. Zkoušet nás i okolí co všechno si necháme líbit či co všechno jí projde. Po počátečním sebepoškozování již není skoro památka, zato náš dům a synovi hračky nesou velké stopy ,,Sluníčkova' 'snažení o demolici nikterak neúmyslnou. Počmárané rámy oken. Nejdřív fixami, po vynadání a různých zákazech i následně voskovkami. Vydloubaná omítka až na cihlu, dodnes jsem nepřišla na to čím se jí to povedlo. Rozbitý, roznípaný podhlavník ve vaně, rozstříhané ubrusy, strhané plakáty ze zdí, rozšlapané digitální i jiné hry, žvýkačka zaplácnutá do chlupů našich zvířátek, kočka zavřená na půl dne do skříně, inkoustem otrávené rybičky v synově akváriu,.... To je jen slabý výčet ,,Sluníčkových'' akcí.

,,Sluníčko'' naštěstí období devastace přešlo docela rychle. ,,Sluníčko'' rozhodně není hloupé. Básničky i písničky se učí velmi rychle. Ve svých čtyřech letech pozná i nějaká čísla a velká písmena a umí je i napsat. Hůlkově se tudíž už pyšně podepíše. Moc hezky kreslí, dobře počítá do deseti a hlavně u všeho neustále brebentí. Zná a umí snad líp než já, použít mé hlášky a pořekadla. Je to malý ,,kibic'' a zatím je jí to s úsměvem obou ,,chlapů'' tolerováno. Oba ,,kluci'' ji povětšinou i poslechnou. Jdou hned sjednat nápravu toho co jim ,,Sluníčko'' vytklo vlastně za mne nějakou mou obehranou hláškou. Sama se ovšem taky snaží v rámci svých možností. Ustlaná postel sice není dokonalá, ale určitě si zaslouží pochvalu. Sama od sebe pomáhá kolem domácích zvířat, doplňuje se mnou krmení, chodíme na pampelišky, .......

Jen to zacházení s našimi psy a kočkami má ještě své ,,mouchy''. Její mazlení, ve stylu ,rozjetá lokomotiva'' skutečně tato zvířátka nevyhledávají. I já ji musím většinou nejdříve zklidnit a pak až potom pomazlit. Jinak bych nejspíš utržila dalších pár modřin. Není se co divit. Pořád jí ještě nedochází, že i ostatní takové zacházení bolí, ne jen ji. Po biorodičích mohla v jejich, ,deliriu' 'i šlapat. A tady se jí to vytýká ?! Komu to přijde úsměvné ať si nechá každé ráno skočit do obličeje či na krk skoro dvacet kilo! Ale mazlivka to je. Jen ,,trochu'' splašená.

,,Sluníčko'' se těšilo na nově příchozí děti k nám domů. ,,Sluníčko'' se těšilo a těší hlavně na novou sestřičku nebo i víc dětí. A JÁ ho teď ZKLAMALA!!! Zklamala,protože nevím jak dlouho bude řízení trvat a jestli se jednou dočkáme. MÁMY přeci VĚDÍ VŠECHNO! V jejích očích teď lžu! Něco jsem slíbila, ta paní ze sociálky se jí taky několikrát ptala jak moc se těší a najednou nikdo nic neví ?!

Náš syn něco jen zamrmlal, ale pocit jsem z něho měla podobný,