PĚSTOUNEM Z LEKNUTÍ 7. Návštěvy biomamky (Příběh Ilony)

S přijetím „Sluníčka'' do naší rodiny jsme byli nuceni „oprášit'' příbuzenské vztahy i komunikaci s mou sestřenkou a její rodinou. Posledních třicet let jsme se moc nevídali. To se teď mění.

Výrazem ,,bionávštěvy''jsou tudíž míněny návštěvy biologické rodiny ,,Sluníčka''. Její rodiče, sourozenci (v našem případě dvě nevlastní sestry = dcery mé sestřenky z prvního manželství ), prarodiče a ještě celá řada příbuzenstva. Ještěže u „Sluníčka'' to jsou i mí příbuzní a s některými se vidím i velmi ráda.

,,Naši biorodiče'' tj. Sluníčkovi „biomatka a biootec“ naštěstí nejsou agresivní, ale jejich spontánní projevy jsou obrovským náporem na mou nervovou soustavu i na nervy zbytku rodiny. Co dělat ?! V jejich věku přes 40 let už těžko budou kdy jiní.

Tento první rok pobytu „Sluníčka'' u nás, mám po soudním razítku na PP, podepsanou „Dohodu o výkonu pěstounské péče'“ s OSPODem. To znamená, že sociální pracovnice OSPOD mou péči o „Sluníčko'' jak kontroluje ( každý půl rok minimálně její ohlášená i neohlášená návštěva u nás doma) i doprovází = pomáhá (každý minimálně druhý měsíc ohlášená návštěva).

OSPOD prý má málo pracovnic, málo prostředků a moc práce, tak si mám organizovat bionávštěvy sama. Dostávám ,,pár rad'' jak postupovat. Ty jsou, ale dle mého náhledu protiprávní, neproveditelné a už vůbec ne v zájmu dítěte. Vybíhat v čas příjezdu za bionávštěvou před vstupní bránu našeho dvorku a podle nadýchaného množství promile alkoholu do testru na alkohol, návštěvu povolit nebo ne. A následně případný nechtěný odjezd biorodičů pak řešit s policií. No, bylo to neproveditelné! V rozsudku soudu jsme neměli o návštěvách ani zmínku. Natož nějaká pravidla návštěv, četnost, způsob nebo místo jejich konání. I kdyby naše bionávštěvy nebyly našimi příbuznými, tak naše adresa je „biorodičům“ dobře známa, protože je napsaná na Rozsudku. Návštěvy se tedy konají u nás doma.

Jenže jejich alkoholické ,,nasávání'' nebralo konce ani při návštěvě dcerky. Povídání s nimi nebo snaha o určení pravidel je jako ,,obehraná deska'', kterou nikdo nevnímá. Po mém jasně vysloveném zákazu konzumace alkoholu před a během návštěvy jsou „Sluníčkovi biorodiče“ velmi vynalézaví. To se jim tedy musí nechat! Lahve si nosí maskované pod bundou či mikinou. Jindy je schovávají za rohem baráku či ,,maskované'' v naší kůlně. Každopádně ve chvílích návštěv jsou biorodiče převážně bouřlivě veselí, hluční, teatrální, s přehršlemi vyprávění „veselých historek“ o své činnosti mimo zákon. Jiné zážitky nemají, takže co jiného od nich čekat?! V momentech, kdy chce ,,Sluníčko'' vyprávět něco ze svého nynějšího života, neudrží oni pozornost. Co tedy vymyslet jako společnou zábavu? Kreslit si oni vydrží jen chvilku, prohlížení fotek s vyprávěním je nebaví.

Hned na počátku ,,bionávštěv'' u nás, napadlo mou sestru jako „dobrý skutek“, dovézt naši společnou sestřenku autem až k nám domů. To jsem ještě „ofiko'' pěstounem nebyla a neměla jsem ani ,,tuchu“ co to obnáší. Poprvé to bylo „jen na otočku'' a tudíž jakž takž skousnutelné. Ovšem pominu-li pomlácený vzhled sestřenky, a její výlevy typu: „A fakt ti tu nevadí?'' a ,,To ji zvládneš?'',a ,Je to Satanovo sémě!'' a ,,Tvůj syn má oči vraha!“ Jejím prstem namalované prasátko na TV obrazovku v dětském pokoji do dvoudenního prachu, byla pak už jen ,,třešnička na dortu''.

Druhá bionávštěva byla i s přespáním. No jo! Má sestra pojala tuto návštěvu naivně rodinně. K mé radosti ji to už víckrát nenapadlo, protože sama uznala, že i jí samotné by taková návštěva příjemná nebyla.

Tak tedy návštěva s noclehem v době Adventu.

Svou sestru vidím samozřejmě ráda. Ráda bych viděla i svou sestřenku, ale po předchozích zkušenostech s ní, tak asi na půl hodiny maximálně. Touto dobou je měsíc po předčasném propuštění z protialkoholního léčení a nazývá se „svátečním pijanem“.

Je jasné, že veškeré jídlo a pití jde na náš ,,účet''. Má sestra tedy „něco na zub“ přivezla, tak jako jako vždy, ale sestřenka si nevzala ani věci na převlečení, na spaní, ba ani zubní kartáček.

Sestřenka toho moc nesní, není za poslední dobu vlastně zvyklá jíst vůbec něco. Ale ty řeči kolem všeho! Horší než malé děcko...

Navečer spolu se sestrou „vytáhneme“ společnými silami sestřenku na procházku. Moc se ji ven na mráz nechce. Ale děti jsou nadšené. Sestra přijela také společně se svou dcerou, která je stejně stará jak náš nejmladší „biosyn“. Moc rádi se vždy koukáme na adventní svítící ozdoby domů a jejich okolí. Letošní sníh dodává všemu ten správný vánoční efekt. Domky si lidé z naší obce vyzdobí každý rok moc pěkně. Některé nám stojí i za fotografii. Děti spolu brebentí, hlaholí a kloužou se po vyšlapané umrzlé cestičce vedle chodníku. Tady v naší malé obci není skoro žádný silniční provoz. My dospělí si povídáme a kocháme se předvánoční atmosférou. ,,Sluníčko“ se rozeběhne a s výkřikem ,,mami chytej!'' běží naproti biomamce. Ta ovšem neznalá slovasmyslu jen stojí a kouká.... ,,Sluníčko'' tedy s roztaženou náručí narazí o její nohy a boky. Snažím se společně se sestrou vysvětlit sestřence situaci a princip ,,hry''. Ta nechápavě jen krčí rameny. Holčička, „Sluníčková'' si už ,,mamky'' nesplete. Druhý běh už míří ke mně. Chytím ji, zvednu do výšky a zatočím se s ní. Sestřenka to už tedy sice pochopila, ale nijak zvlášť ji tato hra nenadchla. ,,Sluníčko''se k ní už nehrne.

Dostatečně vykoukaní, vyběhaní a vymrzlí míříme k nám domů do tepla a na večeři.

Už během dne se sestřenka snaží prosadit společné noční spaní s dcerkou v jejím pokojíčku, tudíž v jedné posteli. Asi čtyřikrát jí to vymlouvám a přímo zakazuju. Jenže při ukládání ,,Sluníčka'' ke spánku si „biomamka“ mele stále svou a ,,Sluníčko'' se také přimlouvá. Dobře! Ať nejsem za hyenu. Biomáma dokonce zvládá i přečtení pohádky na dobrou noc a byla z toho ,,na větvi''. ,, To čteš nebo vyprávíš každej večer?'' ,,No, jo!'' Co dodat?!

Po uložení všech tří dětí, ještě probíráme minulost v rodině. Popíjíme kávu, chroustáme cukroví a večer docela uteče. Je skoro půlnoc, tak i my dospěláci mažeme na kutě. Já do ložnice ke svému chlapovi, který ženskou diskusi opustil už před dvěmi hodinami. Má sestra do pokoje v patře k našemu synkovi a své dcerce, a sestřenka ke „Sluníčku“ do pokojíčku, který je také v patře.

Sotva dolehnu. Rachot, dupot, hluk a smích!!! Jenže ten se po zhruba dvaceti minutách mění v pláč a křik. Snažím se vydržet a nezasahovat. Vydržím s bídou čtvrt hodiny a vybíhám schody. Neřeknu ani ,,popel'', jak ve mne všechno vře. Jen natáhnu u otevřených dveří do pokoje obě ruce ke ,,Sluníčku''. To je v momentě omotané kolem mého krku a já si ho odnáším do ložnice. V jednu ráno se mi totiž nechce nic řešit, ani nikoho zpovídat co se vlastně v pokoji dělo. Uložím uplakané ,,Sluníčko'' mezi sebe a našeho taťku a za pár minut usínáme držíce se za ruce.

Ráno se vše dozvídám. „Biomaminu“ dojal pohled na svou spící dcerku. Takže ji vzbudila, aby si spolu o samotě ,,pohrály''. Lochtání a honění dítěte o půlnoci po pokoji?! No, fajn! Pochopím ledacos. Jenže co dál? „Biomatka“ si tedy v rychlosti pohrála a po chvilce blbnutí už chtěla spát. Rozdováděné ,,Sluníčko'' ale spát nechtělo. Nátlak a výhrůžky biomamky nepomáhaly. Nastala hádanice a pláč až do mého zásahu. Ani po odnesení ,,Sluníčka'' nemohla prý sestřenka usnout. Vadilo jí vzdálené světlo pouliční lampy. Tudíž na okno přitloukla deku hřebíčky co vytáhla ze stropního trámu pokoje. Chudák naše francouzská předražená deka utržila čtyři tržné rány a chudák okenní rám díry od heříbíků...

Po menších ,,veselostech'' kolem snídaně a svačinky, odváží má sestra naši sestřenku na půl cesty k jejímu domovu a sama pak ještě pokračuje v předvánočních návštěvách.

Konečně klid! Touto dobou ovšem ještě netuším, že takovýto průběh návštěvy je tou klidnější verzí!