Poutníci pěstounské péče...

Poutníci pěstounské péče...

O pěstounské péči se nikdy nepsalo ani nemluvilo tolik jako teď. Mělo by mě to těšit, protože děti bez doma si zasluhují více pozornosti, než kolik se jim dosud dostávalo. Jenže mě to netěší. Naopak, jsem zmatená a v rozpacích.

Když jsme před sedmi lety přijali první děti, byli jsme srozuměni s tím, že se nejedná o naše potomky. Však také možnost vidět je vyrůstat po našem boku je podmíněna tím, jestli si jejich biologičtí rodiče dokáží správně seřadit priority. Pokud včas pochopí, že alkohol, drogy a automaty nemůžou do jejich života patřit, snad budou jednou schopní ujmout se své rodičovské role zpět.

Jsme pěstouni a musíme tedy počítat i s touto možností.

O tom, že biologická rodiny je nadřazena rodině náhradní, není pochyb.
Jenže, kolik procent lidí závislých na drogách či alkoholu, hracích automatech, se sklony k násilí nebo jen neschopných podat dítěti večeři, má šanci na návrat do světa bez těchto démonů?
Přiznejme si, že jen nepatrný zlomek.
Většina dětí v náhradních rodinách vyrostla a i když se po čase rozhodly, vydat se prozkoumat své rodné údolí, zůstávala náhradní rodina v záloze jako jistota, která je nikdy neopustí.
Spojeni poutem společně prožitých let, měly děti zadní vrátka trvale otevřena dokořán. Byli v náhradní rodině prostě doma! Nic víc, nic méně.

Poslední dva roky odborníci i laici, úspěšně pracují na likvidaci těchto jistot a absurdity jsou dovedeny v dokonalost.
Vítr ze sousedních zemí zavál do pěstounské péče nový trend.
Dlouhodobá pěstounská péče už tu zaclání moc dlouho!
Vypočítaví pěstouni s dětmi žijí jako by byly jejich vlastní. To přece nejde! To je třeba zarazit!

Netrvalo to ani zlomek doby, po kterou NRP fungovala (bratru 40let) a máme na světě skvělý plán.
Děti se budou (jaksi lavinově) vracet do biologických rodin.
Ne všude si rodiče upraví podmínky, s tím se samozřejmě počítá, ale na tom zas tolik nezáleží.
I snaha se cení a někde se začít musí. Dvouměsíční zaměstnání, život v jedné místnosti na ubytovně. Každá čárka k dobru.... koho?....dětí?.....
Rodina totiž není přece jen máma a táta.
Máme tady celou řadu strýčků, tet, bratranců s sestřenic. Že děti nikdy neviděli? Nebo dnešního školáka naposledy navštívili jako batole?
NO A CO?
I s tím je snadné se vypořádat. Stačí širokému příbuzenstvu jen trochu vyjít vstříc a správně vše vysvětlit.
Když nepochopí, že rodina je základ státu a dítě má právo na to, aby vyrostlo ve svém přirozeném prostředí, tak rozhodně stojí za zmínku, kolik peněz jim odměna pěstouna a dávky s tím spojené, přinese.
Na to uslyší zcela určitě.
Vždyť donedávna balancovali nad propastí životního minima a ničím, tak tohle je přece pořádné záchranné lano! Kdo by si ho nechal proklouznout mezi prsty?
Franta nebo Terka, to je fuk.
MY JSME PŘECE BIO RODINA A KDO JE VÍC!
Rodinka bude pěkně pohromadě - tak to má přece být!

A děti? Proč "a co děti"? Co je to za hloupé otázky, co by s nimi mělo být?
Zvyknou si! Proč by neměly?

Modelová situace:
1.
Malé bytosti, které žily ve světě plném špíny, jedly když bylo co, zřejmě ne moc často.
Choulily se vystrašené v koutě a se strnulým výrazem ve tváři čekaly na bouchnutí vchodových dveří.
Prásk! ozve se z předsíně a průvan ledového vzduchu pronikne do promrzlé místnosti s vymlácenými okny.
To není máma!
To je ten, co tu bydlí s nimi, ten co mlátí mámu a do nich kope! Máma ho nechá, bojí se ho, ale bez něj být nemůže! Nechce! Nedokáže!
Celá místnost je prosáklá výpary z alkoholu a kromě zimy a hladu děti vnímají jen strach.....

2.
Už nejsou ve špinavé místnosti, plné hadrů a harampádí, ale v pokoji velkého domu.
Všude je hodně dětí. Okolo nich pobíhá nějaká paní.
Ostatní jí říkají teto!
Není tu špína, hlad ani zima. Není tu ale ani máma!
Jejich vyděšené pohledy postupně mizí a s každým novým přírůstkem na váze roste i chuť konečně si prohlédnout svět za oponou strachu. Zlehoučka nahlédnou a.........

....už je zase někam vezou....

3.
Dům o poznání menší a z daleka ne tak krásný jako ten, ve kterém strávily posledních pár měsíců. Za brankou štěká velký černý pes a na plotě sedí mourovatá kočka.
Chtějí je pohladit, ale zase je tady ten starý známý strach...
Lidi, kteří je přivezli se usmívají a z domu vybíhá další dítě.
"Tak tady teď budete doma" říká kdosi, ale děti to slovo neznají.
Co je vlastně doma?
Čas běží a nechává za sebou spoustu zážitků.
Je to až neuvěřitelné. Zavolají " Maminko! " a ona skutečně přijde, vezme je do náručí a prohrábne jim rozcuchané vlasy. Zkouší to znova a znova...a pořád dokola. Nemůžou se toho nabažit.
A světe div se - ono to funguje !
Bouchnou dveře a ........
....nikdo už neběží schoulit se do kouta. Drobné dětské nožky naopak cupitají do předsíně.
Táta! Táta přišel!
Je čas pro radost a běžné dětské starosti.
Je čas vyrazit za oponu strachu!
První nesmělé krůčky vystřídá střemhlavý let! Je to tak osvobozující a krásné. I ty první pády jsou k něčemu dobré , protože je zaženou zpět do náručí rodičů, byť jen náhradních a připomenou jim, že jsou tu pro ně.
Tady už není místo pro strach z hladu zimy a samoty.
Tomu se říká RODINA.
Místo, kam se všichni rádi vrací.
S boulí na čele, rozbitým kolenem i nějakým tím šrámem na duši. Možná s roztrhanými gatěmi, sklopenou hlavou ale DOMŮ !!
Zdá se, že už je všechno za nimi, už bude jen dobře!

4.
"Kontaktovali jsme tetu dětí, převezme si je do péče!" slyší z kuchyně od paní, která k nim pravidelně chodí na návštěvu.
Je hodná, nosí jim bombóny. Děti se na ní usmívají
"Museli jste s tím přece počítat" říká po chvíli a dlouze se zahledí na maminku
Proč se maminka taky neusmívá?
Proč si táta kouše ret? To dělá vždycky když se mu něco nelíbí.
"Ale vždyť ona je tetou pouze tomu nejmladšímu z dětí, ty ostatní jsou pro ní přece cizí. Prakticky děti nezná. Nikdy nás nekontaktovala.... nikdy se nezajímala o to jak se dětem daří" nechápe maminka
"Ano, to je nám známo, ale není v zájmu dětí, abychom je dělili. Převezme je do pěstounské péče všechny tři. Už jsme to probrali a ona souhlasí, nevěděla že jsou v dětském domově.Je připravena jim všechno vynahradit" odpoví paní ze sociálky a na omluvu dodá:
"Ani já to nevidím jako dobré řešení, jsou už u vás doma, ale u tety jim nic scházet nebude. Biologická rodina je nadřazená té náhradní. S tím nic nenaděláte, vy ani já"
"A děti? Co bude s dětmi? Má je ráda? Prověřil jí někdo? Má vůbec nějaké zkušenosti? Má podmínky na to, aby jim zajistila to, co potřebují? Vždyť přece víte co mají za sebou? Nejsou to jen tak obyčejné děti, potřebují cítit že jim někdo rozumí. Nám trvalo dva roky než vůbec vylezly z té své ulity a ještě pořád...ještě pořád to není zcela v pořádku" ani táta to nevzdává
Paní jen pokrčí rameny
"Je jejich příbuzná a to soudu stačí. Pokud má kde bydlet, pravidelný příjem a není soudně stíhaná, není důvod cokoli zkoumat. Nebojte se, bude je mít ráda"
Maminka se snaží ještě chvíli něco namítat...

Ve skutečnosti je ale rozhodnuto

5.
Ještěže máme psychology, hlavy studované!
Zažehlí puky na dětské duši a hned je problém vyřešený.
Táta se v poslední době nehne z garáže a maminka? Prý má rýmu a něco jí spadlo do oka.
Velké tašky a několik krabic leží na verandě. Ještě jsou prázdné, ale.....
Po celém domě se vine něco důvěrně známého. Něco co znají a skoro zapomněly, tak dlouho to tu nebylo. Je to divné.
Krabice na verandě se postupně plní a rýma maminku neopouští ani na chvíli.
Táta už není v garáže. Naopak se snaží být co nejčastěji s nimi.
Rýmu sice nemá, ale ten ret! Ten si kouše pořád!
"Musíme odejít?" zeptá se konečně nejstarší z dětí
Odpovědí mu je jen maminčino kývnutí, z přidušeného hrdla nevyklouzlo ani slovíčko.
Bude je ale třeba na všechno připravit.

6.
Tašky i krabice jsou plné. Vše je připravené.
Ta rýma! Teď už jí má i táta!
V přízemí bouchnou vchodové dveře.
Jak rády by se děti zase schovaly do kouta. Jsou už ale na to velké.
Ten starý známy pocit, ten svíravý strach, je zpátky v plné síle.
Zase vidí v duchu špinavou místnost s vytlučenými okny a slyší kroky....
Vybavují si tvář toho, co s nimi bydlel, obrázek zasunutý až někam dozadu v hlavě...
Slyší plačící mámu a vidí její vrávorající postavu, jak padá na podlahu i zápach alkoholu, jakoby se svět vrátil o pár let zpět...

Ale ty kroky jsou skutečné.
Ne to není jen časem vytěsněná vzpomínka ...
Venku stojí velké cizí auto. Teta, kterou sotva poznaly se na ně mile usmívá. Je ale tak vzdálená. A maminka s tátou, ti jediní skuteční i když náhradní, ti opravdoví a přesto cizí, je naposledy berou do náruče...
Pak už vše opět zahalí opona strachu...