Příběh velké touhy a lásky aneb jak jsem k pěstounské péči přišla 1. cesta z úplného dna (příběh Kateřiny)

Cesta z úplného dna.

S manželem jsme se brali po téměř tříletém vztahu.Vždy jsem chtěla hodně dětí. Sama pocházím z pěti. Od malička jsem děti milovala. Vedla jsem Jiskry, Pionýry a posléze i Skauty. Práce s dětmi mě moc bavila a dávala mému životu smysl. Dlouho se nám miminko nedařilo a pak se to stalo, otěhotněla jsem. Netušila jsem to, svatba byla již naplánovaná a konala se v 25.týdnu těhotenství. Byla jsem ta nejšťastnější nevěsta na světě!
 
Naše štěstí však netrvalo dlouho. Desátý den po svatbě jsem začala krvácet a následující den po 18 ti hodinovém porodu jsem přivedla na svět maličkatou holčičku. Protože se nevešla do tabulek, nedostala šanci. Zároveň se mnou byla těhotná i má švagrová. Ta ovšem donosila holčičku živou a zdravou. Což já, s prázdnou náručí, těžce nesla a každý pohled na její dítě byl pro mne bolestivý. První zoubek, první krůček, první slovo, to vše bylo pro mne,,šlehnutí bičem vzpomínek''.Dnes už vím, že to tak muselo být.Tenkrát jsem ale byla zlomená, na dně, vyčerpaná a zničená. Slovy se  ani nedá vyjádřit to co jsem prožívala a poprvé jsem se s tím srovnávala téměř celý rok. Proč poprvé?  

Po roce jsem otěhotněla znovu.  A opět těhotenství bez životaschopného miminka.Tou dobou měla má sestra novorozeného chlapečka. Mojí sestře se nevytvořilo mléko. Byla jsem zrovna u nich na návštěvě . Chystala se do vany, když kdosi zazvonil a sestra mi do mé nahé náruče ,,vrazila''synovečka. Mně teklo mléko proudem a malý se k mému prsu okamžitě přisál. Nenechal se odbýt. Zprvu zmatená jsem pocítila obrovskou úlevu od tíhy mléka v prsou plných až k prasknutí. Nakonec jsem tedy synovce plně kojila až do jeho osmi měsíců a váhy osmnácti kil!  Po postupném odstavení od mých prsou jsem se vrátila ke,,svému životu''.Tak jak mi pohled na,,cizí''dítě poprvé bral chuť do života, tak podruhé mi smysl mého bytí vrací s každým douškem mého mléka. I když na úplném začátku,,úlohy kojné'', jsem to rozhodně takto nevnímala. 
Následovaly tři mimoděložní těhotenství. Potom jsem dokonce čekala dvojčata. První odešlo ve dvanáctém týdnu, druhé opět na 26.týdnu těhotenství. Osud si se mnou ošklivě pohrál. Žádné z následujících těhotenství nedopadlo dobře.

Každopádně po sedmém těhotenství jsem se rozhodla, že už toho bylo dost. Po malých, zhruba půl kilových dětech, se mi narodil živý chlapeček vážící 750 gramů. Celé dva dny naděje a štěstí !!!Třetí den sepse a smrt !!! Můj svět se zhroutil !Štěstí, které bylo už na dosah, mi zasadilo krutou ránu. Z obrovské touhy po dítěti jsem svolala  rodinnou radu. Tudy moje cesta nepovede a je tedy třeba dát jí jiný směr. Toužím po dítěti, to se nikdy nezmění, ale něco přece jen změnit lze "můžu  přijmout a milovat dítě, které se narodilo někomu jinému. Zažádáme o adopci! Po šestinedělí jsem zašla, na doporučení mé kamarádky na úřad pro informace. Dostala jsem papíry, ty jsem doma vyplnila a odnesla je zpět.Tři měsíce se nedělo vůbec nic. Poté se nám na návštěvu ohlásila paní ze sociálky. Byt nám prošla od sklepa po půdu. Nejdřív vstupní chodba,ta se jí zdála moc malá. "Proč máte každý tři bundy,, optala se. S knedlíkem v krku jsem jí odpověděla, že  je jedna na volný čas, jedna do práce, jedna na ven. Dále jí zajímalo proč mám pouze sportovní obuv. Vysvětlila jsem jí, že nesnáším lodičky. Prohlédla vše do posledního koutku a pokračovali jsme do koupelny. Ta jí zase připadala zbytečně veliká! "Kde máte make up,řasenku rtěnku?'' Nemaluji se.

Paní ještě velmi zajímalo čím čistím toaletu, umyvadlo a vanu, že se tak lesknou. No, Coca Colou, ta je na to nejlepší,to ví snad každý! Konečně jsme postoupily dál do kuchyně.Ten den jsem dělala kance. Kančí vývar s játrovými knedlíčky. Domácí nudle byly samozřejmostí. Svíčkovou z kance, domácí knedlík, domácí brusinky a jako dezert sváteční štrůdl. Koukala i za sporák, na nádobí, na sklenice, na zásoby, na zavařeniny i do lednice,....Divila se! Tehdá jsem byla jak Mičurin. Pěstovala jsem si sama zeleninu i ovoce. Měla jsem králíky a slepice. Chodila jsem pro domácí mléko. Dělala jsem jogurty,tvaroh i sýry. Prošmejdila nám vše! Dospěly jsme konečně do obýváku,ten se jí líbil velice. Mnou vyšívané ubrusy,dekorace i  květiny jí padly do oka. Už zbývá  jen ložnice. Bez závad! Na závěr jsem jí vtáhla do dětského pokoje. Byla tam dětský koberec, postel i postýlka, taky několik univerzálních hraček. Moc se divila tomu ,že už máme vše nachystané.Čas pokročil, manžel přijel z práce a tak jsme paní pozvali i k obědu. Pojedla s námi a s plným pupíkem byla velmi nadšená.

Po pár dnech mi bylo zas zle. Myslela jsem, že je to ze stresu z návštěvy. Než jsme ale dostali  pozvánku na pohovor s psychologem už jsem věděla, že jsem opět těhotná. Čekaly nás tři stovky otázek, některé hnusné a intimní. Pozvánka na další testy přišla za další dva měsíce. To ale už na mě bylo vidět, že jsem těhotná. Bylo nám doporučeno přerušit řízení a počkat. Dala jsem na jejich radu. Po třech měsících jsem opět porodila mrtvého chlapečka. Tentokrát jsem podepsala souhlas s odebráním kmenových buněk mého mrtvého miminka.To dalo mé obrovské bolesti malou náplast. Vědomí toho,že mé neštěstí a ztráta pomohly jinému dítěti ke zdraví, možná i k životu. 

Šestinedělí, obnovení žádosti,znovu testy!... 
Vše proběhlo v pořádku.Následoval další pohovor s psychologem ! Téma pohovoru bylo :kolik dětí chcete, jak staré mají být , jaké dítě jste ochotni přijmout a proč!  Chtěli jsme dítě adoptovat, takže malé, bílé, zdravé.   Byli jsme objednání na další testy. Za 3 měsíce!
 
Bože, opět jsem těhotná!!!

Tentokrát zase dvojčata.Ve dvanáctém týdnu odchází chlapeček a ve 26.zase rodím mrtvou holčičku. 
Šestinedělí... Znovu objednání na testy a tady se to stalo! Zastupující paní psycholožka nám řekla, že na miminko můžeme čekat až 15.let!!!Ptala se nás,zda už jsme slyšeli o pěstounské péči. Poradila nám naši žádost rozšířit o žádost o pěstounskou péči.  Vysvětlila nám, že by jsme při změně kritérií mohli mít dítko doma velmi brzy.Takže do pěstounské péče jsme ochotni přijmout dítě do pěti let, s menším hendikepem i polorómské.

Čas plynul. Ještě několik sezení, návštěva kojeneckého ústavu a už je to tady!   Přišel nám dlouho očekávaný papír.Jsme zařazeni jako OSVOJITELÉ i PĚSTOUNI pro děti od 0 do 5 .ti let!
Tentýž den odpoledne zazvonil  telefon. Volal doktor.

Už zase jsem těhotná!

Už po desáté! Během pár dní dorazila pozvánka na posezení s pěstounkou ke klinickému psychologovi.
Přišla rezatá paní,prý náhradní matka pěti romských dětí. Tvrdila, že vše je fajn. Děti jsou úžasné,skvělé, milují jí. Na slovo poslechnou, jsou vděčné, milované celým okolím, učí se na samé jedničky. Neměla jsem důvod pochybovat!!
Nabyla jsem dojmu, že si domů přivezu dítě, které bude malý andílek. Já mu budu číst knížky, zpívat písničky, hrát si s ním. Budeme spolu malovat obrázky, chodit s na procházky. Zahrnu ho láskou i péčí a budeme šťastní až do smrti.

Opět jsem porodila mrtvého chlapečka!
Uběhlo šestinedělí a čas zvolna plynul jako voda v potoce. Až jednou....ale o tom až příště