Příběh velké touhy a lásky aneb jak jsem k pěstounské péči přišla 11. Už nejsem kojná (příběh Kateřiny)

Jak to tak bývá,čas letěl jako bláznivý.Pomalu se blížilo léto.Brouček chytil raketovou rychlost a vše jsme doháněli mílovými kroky.Po odjezdu mé kamarádky do Prahy,jsem chvilku byla smutná.Měla jsem však kamarádek více,jen žádná nebyla ochotná,zúčastňovat se mých nočních jízd.Od spousty lidí jsem slyšela mnoho dobře míněných rad.Většina však byla nepoužitelná.Ano,jezdila jsem už jen dva až třikrát týdně.Někdy i méně.Pak už to ustalo úplně.Jenže o to víc jsem zase musela kojit.Brouček nahradil jednu závislost druhou.Navíc brouček to vyžadoval i na nepřijatelných místech.Říkal tomu,,svacina".No byl to klacek velikej.Prsa už jsem měla vytahaná, div né ke kolenům ,jenže on se toho nechtěl zbavit..Je však pravda,že se mu zlepšily zoubky a vůbec nemarodil.Postupně jsme tedy začali s odvykáním.Přiznám se ,že to bylo těžké pro nás pro oba.Takže fáze jedna,svačina jen dopoledne a večer.Začínali jsme asi třikrát. Poprvé jsem byla i ráda,že nevydržel.Málem mi totiž explodovala prsa.Nakonec jsme to zvládli.Fáze dvě,svačina jen na noc.To už bylo horší,ale dali jsme to.Sice nám to trvalo,ale pozvolna jsme zařadili fázi tři.Konec svačin.Brouček dostal odrážedlo a začali jsme drandit venku.Nejdřív mu to vůbec nešlo a vztekal se.Pak se mu to začalo dařit a byl nadšený.Bylo nám krásně.V noci jsem už zase spala.Prostě idylka.Jenže to bych nesměla být já.Po třech týdnech mi brouček onemocněl.Začalo to nevinně.Byl takový nemastný,neslaný ,jinak nic.Večer mi pak nezvykle brzy usnul.Ráno už se mi nelíbil vůbec.Jenže naši doktoři měli dovolenou.Jela jsem s ním 15km k zastupující doktorce.Ta mi řekla,že je to viróza.Jela jsem s ním tedy domů.Dávala jsem mu hodně pít a nechala ho v posteli.Vůbec neprotestoval.Usnul a já ho kontrolovala.Měl tvářičky zarudlé a hrozně se potil.Změřila jsem ho.Měl 38.To se zdálo hodně.Malé dítě a dopoledne.Strašně jsem se bála.Vzala jsem telefon a volala doktorce.Řekla mi ,že u malých dětí je to normální.Dala jsem mu sirup na teplotu .Měl zabrat do hodiny.Chodila jsem jak lvice v kleci.Po hodině měl brouček 39.5.Zavolala jsem doktorce,opět mi tvrdila,že to je normální.To už jsem bulila. Volala jsem kamarádce,koukla se na malého a okamžitě se mnou vyrazila směr nemocnice.Vzali nás velmi rychle. Malej už měl 40.Prohlédla ho paní primářka a oznámila mi,že je to zápal plic.Bohužel já tam s ním prý zůstat nemohu.Malej byl vláčnej,ale jak se ho pokusili vzít sestřičky,začal řvát jako tur.Po tříminutovém ustavičném pláči pochopili,že ho nepřesvědčí.Sesypalo se na mě půl nemocnice.Mohu prý zůstat s tím,že zaplatím 800 Kč za noc.To jsem si ale nemohla dovolit.No, ale vy nejste matka,jen předběžné opatření.V tu chvíli jsem na ní hodila takovej pohled,že pro jistotu o dva kroky couvla.Malému píchli antibiotika a poslali mě domů.Musím s ním na antibiotika chodit každý den a večer budeme dávat v sirupu.Tak jsem denně jezdili píchat antibiotika a já ho hlídala,dávala mu zábaly a opečovávala ho..

Trvalo to víc jak 14dní.Navíc jsem byla doma sama,manžel byl mimo město za prací.Těžko se mi popisuje ten strach a bezmoc.Také výčitky,možná,kdyby jsem ho neodstavila,neomarodil by.Možná jsem to zavinila já.Před tím nikdy nebyl nemocný.Vždyť mu je teprve 3.5 ! To bylo moc brzy,jsem sobec.Nebyl důvod,proč je nemocný?Co dělám špatně?.Hlavně ať se uzdraví! Zpočátku mu navíc antibiotika nezabírala.Museli je změnit.Byla jsem zoufalá a vyčerpaná.Po deseti dnech jsem vyčerpáním na křesle usnula.Trvalo jen chvilku,probudil mě sen.Zdálo se mi,že mě volá můj kamarád,ale ten už nežije.Vylítla jsem jako střela.Brouček se mi dusil!!!Několikrát jsem ho udeřila mezi lopatky.Vykašlal ze sebe cosi zeleného a viditelně se mu ulevilo.Napil se a usnul.Mě došlo ,co se mohlo stát.Kdyby se mu něco stalo,nikdy bych si to neodpustila.Dál jsem ho hlídala.Malej se probudil asi ve čtyři ráno.,,MÁM HLAD MAMI,ALE VELIKEJ!"Znělo mi to jako rajská hudba.Štěstím jsem se rozplakala.Rychle jsem mu ohřála polévku.Skoro vůbec celou dobu nejedl,jen pil.Snědl celý talíř a dožadoval se přídavku.Bála jsem se mu dát toho mnoho.Tak jsem si ho jen vzala k sobě na křeslo a celého ho přikryla.Během chvilky už zase spal.Potřeboval asi nabrat sílu,protože se budil a jedl každé 4 hodiny.Uzdravil se ,nabral sílu a už byl zase čertík jako vždy. Když se nám pak vrátil taťka,měli jsme pro něj novinu,už nejsem kojná.Jen dodnes nechápu ten sen.Nevím jak by to dopadlo,kdyby jsem se nevzbudila.Možná na mě někdo dává pozor.Každopádně nikdy mu nezapomenu zapálit svíčku.