Příběh velké touhy a lásky aneb jak jsem k pěstounské péči přišla 16. Další rána! (příběh Kateřiny)

Jak nám tak ubíhal čas,rozhodla jsem se hledat si jinou práci.Bylo to pro mě velmi těžké,ale naschvály a útoky od meger,,spolupracovnic" nebraly konce.Už mi i často bylo špatně.Prostě jsem se začala bát co zas v práci bude.Šla jsem za vedoucí a na rovinu jí řekla,že si hledám něco jiného.Prosila mě ,ať neodcházím.Zatím jsem tedy zůstala.Pak mě jednoho dne poslala vyřídit nějaké věci.Vždy jsem to dělala jen tak,ale tentokrát jsem si nechala vystavit opuštění pracoviště z důvodu potřeb zaměstnavatele.Věděla jsem to den do předu.Proto jsem z domova jela autem.Měla jsem koupit nějaké věci do kuchyně a také se stavit na hygieně kvůli hygienickému minimu.To je povinné vyšetření skládající se z výtěru shora i zdola.Sedla jsem do auta ,připoutala se a vyrazila.Projela jsem půlkou města.Pak jsem se přiblížila k místu ,kde máme 3 přechody pro chodce,těsně za sebou.Všimla jsem si paní s kočárkem.Zastavila jsem, naše pohledy se setkaly a já se na ní usmála.Vtom přišel zezadu náraz!Uběhla nějaká doba,nevím jak dlouhá.Přijeli policajti a záchranka.Nechali mě dýchat ,nepila jsem.Nemohla jsem si vzpomenout co se stalo.Vtom mi blesklo hlavou,co ta paní,přešla? Jsem o velký kus dál,než jsem byla,auto je na střeše,proč?Připoutali mě k nosítkům,ptali se mě co mě bolí.Brečela jsem a zvracela.Ptala jsem se co se stalo s paní.Nikdo mi nic neřekl.Určitě jsem jí přejela.Vždyť jsem o dva přechody dál!Přišla ke mě paní policistka,řekla mi,že do mě zezadu narazil chlap.Jel 120 a telefonoval.Stále jsem se ptala na tu paní.Nikdo mi ale nic neříkal.Propukla jsem v pláč.Naložili mě do sanitky.BYLO MI HROZNĚ ZLE.Já jsem asi zabila dítě a mladou maminku,neustále jsem se dožadovala odpovědi co se stalo.Doktor pravil policistce,komoce. Nevěděla jsem ,co to znamená.Asi jsem jí zabila,nebyla to moje vina,ale jak s tím budu žít?!Pak zase přišlo bezvědomí.Probudila jsem se na jipce. Bylo mi zle.Jen jsem se rozhlédla po místnosti.Měla jsem žízeň a nemohla si vůbec na nic vzpomenout.,,Jak vám je?"Bolela mě hlava,měla jsem zlomená žebra a ruku a otřes mozku.V hlavě jsem měla úplně prázdno. Sestřička mi oznámila ,že přišel manžel se synem.Cože?!Já jsem vdaná? Já mám dítě?! To není možný!Hlavně jak vypadají.Já si nic nepamatuji.Nahlas jsem ani nepípla.Vždyť já nevím ani jak se jmenuji.Tak do místnosti vešel chlap s malým klukem.Ne ,tohle nemůže byt můj manžel!Chlapeček se mi líbil,manžel ne.Katko,proboha co se stalo? Ten ošklivej chlap jde ke mě.Chlapeček se mu vytrhl z ruky a vrhnul se mi kolem krku. Pláče a hladí mi tvář,,Mamí,máš bebí?"Chlap se ke mě sklání,jestli mi bude chtít dát pusu,bacím ho ,až se svalí!Slzy se mi valí z očí.Setkají se naše oči,nic.Sestřička rychle vypakuje návštěvu pryč.Co se děje ve mě netuší.Dívám se do stropu.Usilovně přemýšlím ,snažím se si vzpomenout.Nakonec usínám.Ráno mě vzbudí,ale já si stále na nic nemohu vzpomenout.Stále jenom brečím.Přichází paní doktorka ,je moc milá.Po pár minutách je jí jasno.Mám nevýslovný strach.Ptá se mě ,co si pamatuji,nepamatuji se na nic.Dává mi příklady z násobilky,to si pamatuji,umím i číst,jen nevím kdo jsem.Paní doktorka mě uklidňuje.To se někdy stává,mozek se lekne a udělá restart.Třeba už zítra si na všechno vzpomenete.Opět usínám.Zase přišel chlap s chlapečkem.Nese s sebou fotky, alba a také nějaké věci. Paní doktorka mu volala,řekla že má vzít cokoliv,fotky ,parfém,oblečení. Se zájmem si prohlížím kluka.CHLAP SE MI NELÍBÍ,VŮBEC!!!Klučina si přitáhl židli,,Mamito už pojď domů,plosím.Ty jsi menocná.?Já ti budu pívat jo."Už mě hladí po tváři.Neubráním se slzám.,,Pinkej jen boučku,můůj,Bánbůs tě opatluj,maminta...."Ta písnička mi něco připomíná.Chlap mě hladí po tváři.Pak mi zvedá pod hlavou polštář a ukazuje mi fotky.Naše svatba,ne to nemůže byt pravda,fakt je tohle můj manžel?Sestřička končí návštěvu,chce se mi spát.Stále mi zní v hlavě ta písnička.Budím se uprostřed noci.Vždyť to byl brouček!!!Můj brouček!!!Zařvala jsem na celou místnost.Přichází sestřička. Vzpomněla jsem si na broučka,na manžela ne.Bojím se usnout.Hned ráno přichází brouček s manželem.Jak jsem na něj mohla zapomenout?!Manžel opět nese fotky.Nejsem si jistá,některé věci neumím pojmenovat.Pak náhle fotka před autem,je to jak facka.Jako by někdo roztáhl závěs.Ano už si vzpomínám!Na broučka i na manžela.Sestřička volá paní doktorku.Vzpomínám si na vše,teda krom té nehody.Manžel odchází.Odpoledne mě už vezou na normální pokoj.Mám zlomenou ruku,ale je na ní ortéza.Mám totiž otevřené rány,které by se pod sádrou nehojily.Je mi stále špatně,nemohu jíst.Poslali mě k doktorovi na vyšetření. Prý mi nic není.

Chtěla jsem tedy domů.Zítra by to šlo,řekla mi paní doktorka.Ráno za mnou přišla paní policistka.Na nehodu jsem si nějak nevzpomínala.Řekla mi,že jsem nikoho nepřejela.Jen ta paní s kočárkem byla v šoku, tak rychle běžela domů.Ale byla tam spousta svědků.ODDYCHLA JSEM SI!!! Nikoho jsem nepřejela!

Druhý den mě opravdu pustily domů.Stále mě ale bolelo břicho.Doktor mi přesto tvrdil,že mi nic není.Všichni to přikládali stresu.Doma jsem se snažila odpočívat.Jíst jsem vůbec nemohla.Tak jsem protrpěla tři dny.Bylo mi divné,že nemohu na velkou.Manžel si myslel,že mám koliku.Uvařila jsem si feniklový čaj a manžel mi napustil horkou vanu.Ruku s ortézou jsem měla v sáčku a triko přes žebra jsme prostě sundali.Sice mě ta žebra hrozně bolela,ale cítila jsem úlevu.Asi po půl hodince mě ale náhle začalo břicho RŮST PŘED OČIMA a bolelo to.To už manžel startoval auto.Skončili jsme na chirurgii.Byl tam mladý doktor,během vyšetření se mi snažil nalhat,že se nic neděje.Ovšem celý byl orosený a jeho výraz byl zděšený.,,Co se děje?"ptala jsem se .Doktor jen volal manžela,,Počkejte tu chvíli a já zavolám primáře!"Tak to asi nebude kolika.Primář přišel za dvacet minut.Během vyšetření mě tak zmáčkl břiho,že jsem vykopla nohou.To se nedalo vydržet.Trefila jsem přesně.Doktor udělal piruetu jako mistr světa v krasobruslení.Pak mi řekl,že na tohle prostě nestačí.Okamžitě mi volali sanitu a převezli mě do krajského města.Tam byl úžasný pan doktor.Jen nadával který koko...mi dělal to vyšetření před propuštěním.Musíte to do rána vydržet.Po celou noc mi dělali vyšetřeni.Ráno se sjely kapacity ze širokého okolí.Nakonec operace trvala šestnáct hodin.Vzbudila jsem se po operaci.Oznámili mi,že mi odebrali metr a půl střeva,protože bylo poškozené,vejcovody a dělohu,byla jsem totiž ve čtvrtém měsíci těhotenství ,což jsem netušila.Navíc mi museli přišít močový měchýř.Byla jsem seštupovaná jak ponožka.Ráno za mnou přišel pan doktor a vše mi vysvětlil.Nechápal jak je to možné,vlastně jsem měla vykrvácet,ale nějak se vše opouzdřilo.Byla jsem ráda ,že jsem to dala a doufala,že to nejhorší už mám za sebou. Po dvou dnech,jsem požádala o převoz k nám.Už jsem odloučení nedávala a moc se mi stýskalo po broučkovi.Sice za mnou jezdili,ale bylo to hrozné.Jenže za pár dní někde uvnitř opět začalo krvácení,takže znova na sál na operaci,....Celkem jsem v nemocnici strávila víc jak čtyři měsíce.Mnohokrát mě museli znou a znovu dávat dohromady.Protože viděli,jak mi moje dítě chybí,navrhli mi v nemocnici,aby manžel broučka vozil za mnou a cestou z práce si ho pak vyzvedl.Původně měl se mnou být jen o víkendech,ale on tam chtěl být stále.Já jsem si ale uvědomila,že to pro něj není dobré.Požádala jsem mojí mamku a ta se o něj postarala.Každý druhý týden jezdila s broučkem.Brouček má babičku rád,ale stýskalo se mu a moc.Mně ještě mnohem více.Asi po třech měsících mi zase s mamkou volali.Volali jsme si denně.,,Maminto,co ty děláš?Ty memocná?",,Ano broučku.",,Mamí,ja myslím,že ty umřela,ale bojíš my to žíct!"Plakal mi do telefonu.V tu chvíli jsem věděla,že hlavně pro něj se musím z toho dostat co nejdřív.Ale problém byl,že mi břicho přestalo srůstat.Stále mi tam zůstával kráter.Nakonec mě po čtyřech měsících pustili domů,s dírou v břiše.Prý to časem sroste.Pustily mě v pátek.Mamka mi hned přivezla broučka.Objimání a pusinkování nebralo konce.V pondělí mi ale přišel nástup do lázní.Nastupovala jsem do Františkových lázní.Mamka ale zase s hlídáním broučka pomohla.Jezdila za mnou ob den.V pátek mi mamka pak vždy po obědě broučka přivezla a on se mnou byl celý víkend.Ti co to měli z lázní blízko totiž pláchli a my jsme si tu spolu užívali skoro soukromě.Díky bahením zábalům,se mi břicho začalo hojit.

Skamarádila jsem se tu s Alenkou.Byla to podnikatelka a do lázní si jezdila odpočinout.Bylo jí divné,proč vůbec nikam nechodím.Když jsem jí pak řekla,jak to je s broučkem,nechápala.,,Kolik máš s sebou?",,No 300.",,,COŽE?Já tu denně nechám asi 1000 korun!",,No já to šetřím pro broučka."Alenka mě pak vytáhla do kina a tancovat,vše hradila,Já jí za to uháčkovala kávový servis,baret a ozdoby na stromeček.Asi po týdnu,ze mě vymámila číslo na manžela.Prý potřebuje něco poradit. Poslala nám domů OBROVSKOU KRABICI DÁRKŮ PRO BROUČKA I PRO NÁS!!! To jsem já ale netušila.Prostě takový anděl. Jenže po šesti týdnech mi pobyt o dalších šest týdnů protáhli.Ne, nebyli jsme od sebe tak daleko,ale blížili se vánoce.22.12 jsem na kolenou a se slzami v očích prosila doktora ať mě z lázní pustí.Slibovala jsem hory doly.Pustili mě 23.prosince.

Doma horor!Za celou dobu manžel neumyl nádobí,neutřel prach,koupelna byla plná nádobí,záchod vypadal jak veřejné záchodky na nádraží!Špinavé prádlo se válelo všude!Naštěstí broučkův pokoj byl v pohodě.Sliby doktorům o mém nicnedělání vzaly za své.Pustila jsem se do úklidu a nespala jsem celou noc.Ráno bylo hotovo.Kapra jsme měli,salát jsem udělala.Jen místo stromku jsem do obří vázy dala pár větví.Cukroví nám nějaké dala babička.Dárky jsem měla díky ALENCE.Sice jsem byla unavená,ale byly to ty nejkrásnější Vánoce.Jenže za dva dny mi břicho ruplo.Slepila jsem ho náplastí a dělala jakoby nic.Po třech dnech to ale začalo mokvat.Vydržela jsem do Nového roku,pak jsem šupem jela zas do nemocnice.Odtud zase na dvanáct týdnů do lázní,ale stálo mi to za to.Malej už měl od primáře vyřízený pobyt se mnou.Prostě když se chce,všechno jde!Nepřiznala jsem se,jak to bylo.Stejně myslím,že to asi věděl.A brouček,ten na to dnes vzpomíná jako moooc krásnou dovolenou.Díky tomu,že jsem měla před nehodou napsaný služební výjezd,platili mi to jako pracovní úraz.Po lázních jsem byla doma ještě půl roku,doma se svým broučkem a se svým manželem.Jedno jsem ale věděla,zpět už jsem se vrátit nechtěla.Uvědomila jsem si,že život je příliš krátký na to,aby si ho člověk ničil.Vlastně mi tohle hodně dalo. Naučilo mě to brát vše s nadhledem. Ono totiž nikdy není tak špatně,aby nemohlo být mnohem hůř.Miluji svojí rodinu a jsem ráda,že jsme vše zvládli.